Jak se vyrovnat s nevlastním dítětem v domácnosti

Zažila, dalo by se říct, z druhé strany.
Je - li partner chorobně závislý, šla bych s ním do poradny. Je-li to až takhle horké, že by rodič nedovolil dítě okřiknout, ikdyž se dítě jasně něčím provinilo, potřebuje nějakou pomoc evidentně i ten rodič.

Nevím jak dnes, ale kdysi bylo běžné, že děti okřikovaly i učitelky v mateřské a na základní škole, babičky, tety, vychovatelky, atd. a kupovidu vyrostli jsme

Dřív ano,dnes ne a to je smutné.
Dnes děti volají na linku důvěry,že je rodiče týrají,že na ně křičí atd...to se bohužel děje a často.

Ano,ale pokud nechce,co uděláš,On bude trvat na tom,že jsi zaujatá a že on dítě pouze miluje....no já osobně řeknu,že děti miluji a nikdy pro mě není ve vztahu dítě překážkou,až na ten jeden extrém,tam řešení nebylo a ten chlap je dodnes sám--jelikož se nezmění a to co s ním žena prožívá,není akceptovatelné dlouho ...tím chci říct,že ne vždy je to chyba té partnerky a nejde o to,že by soupeřila...

Čas výhradně pro sebe s partnerem nejlépe večer, kdy dítě usne. Uložit ho v osm do postele, zajistit pohlídání, případně nechat samotné, a jít někam ven. Nebo samozřejmě pokud je dítě u matky, to by si taky partneři měli dohodnout dopředu a pak to jasně dodržet. Sedmiletého dítěte bych se až tak na názor neptala, když se musí skloubit časové možnosti otce, matky, ještě s přihlédnutím k jejich zaměstnání.

Jinak je to ale stejné, jakobyste už měli děti vlastní, prostě na romantických procházkách po Petříně kolem vás bude skotačit dítě.

Dnes bohužel běžný stav do poradny by takový rodič aktuálně poslal tebe a mě taky neb nevidím žádnou katstrofu ve vychovávní dětí okřiknutím či plácnutím,když si jinak říct nedají.
Pro většinu rodičů je dítě modla,na kterou se nesmí ani křivě podívat natož zařvat.
Reaguji na Spinster:
Muž a dítě jsou Malajci?

Ty ne,otec ano,co potom?

tak to je a bude,na to si žena musí ve vztahu zvyknout,teda spíš mě to přijde samozřejmé,že tam je dítě a prostě jsme tři..

Jeho volba, jeho problém. Sama asi víš, proč jsi s takovým člověkem nezůstala. Pokud to má nastavené takhle, je pravděpodobné, že by kazil i vaše společné děti.

Druhý extrém je zas to, a taky to není asi nijak vzácné, že ten druhý partner vidí v dítěti konkurenci a začne s ním nějak byť podvědomně bojovat (o čas, pozornost). To je úplně špatně a nedivím se pak rodiči, že začne preferovat dítě.

Podstatou je, aby dospělí opravdu dokázali být dospělí, zralí, vůči dítěti nepociťovali ani zášť, ale ani provinění nebo potřebu ho chránit za každou cenu. Je to podle mě trochu i o tom mít k dětem vztah, přijmout je za svoje. To ten partner taky možná trochu pozná (zakladatelka na mě tak zatím moc nepůsobí), ale nevím.

Spratek. Třískala bych ho od rána do večera kdyby to šlo. Doufej, že si ho matka do tý Malajsie odveze. Mě by tohle zabilo.

Pokusy z mé strany o výchovu byly...jednou takhle jsem mu u stolu když nechtěl jíst vysvětlovala a povzbuzovala ,před snoubencem,proč je pro lidi důležité správně jíst. Ještě ten večer volala jeho ex a vřískala do mobilu, jestli si hraju na jeho maminku, že ho nemám co vychovávat! Po tomhle pokusu se už jakýmkoliv výchovným poznámkám raději vyhýbám a raději nechávám jednat otce. Tolikrát jsem si pobrečela, když jsem si myslela, že je to mezi náma dobrý (tvrdil taťkovi, že mě má rád) a pak bum, zavolá matka a vříská že mě malý nemá rád (zdá se nám že matce říká doma opak toho co nám, prý s tím už byly problémy v jeho předchozím vztahu). Od té doby to malému moc nevěřím a můj vztah k němu se zhoršil. Jinak abych dokreslila to pozadí: my žijeme ve spojených arabských emirátech a můj snoubenec a jeho ex pochází z malajsie..takže ta výchova možná v Asii probíhá jinak než u nás, ale stejně si oba myslíme, že maminka tomu moc nedává a zanedbává to. Bohužel můj muž je pacifista a ví, že jeho ex ho má v hrsti a jakékoliv stížnosti z naší strany řeší pohrůžkou, že syna odveze.

Reaguji na Spinster:
Je mě líto,ale buď si zvykneš a nebo uteč
U Vás totiž nevidím nic,co by dovolilo nějaký posun ohledně syna dál

Tak to je jasný a je to špatně,ale nepřijde mě,že by toto byl problém,který se snaží zakladatelka řešit,ale máš pravdu,znám takové případy.

Ano,pokud jdu do vztahu,kde je dítě,tak je to samozřejmé,ale jak vidíš a vím,někdy to nejde,potom vztah nemá cenu.

šla bych a ráda, nejlépe s ním.

Promluvit o tom s otcem osamotě, aby dítě o tom nevědělo, že tohle mi nepřipadá jako adekvátní otázka jeho věku. Snažila bych se asi v tom smyslu, že bych mu i řekla, že s ním chci být navenek jednotná ve výchově (hlavně kvůli chlapci), ale tohle si myslím není správné, že to není dobré ani pro dítě, které má v tomhle věku řešit trošku jiná dilemata, a ať mi vysvětlí, čeho tím chce dosáhnout.
Jestli tím chce dosáhnout toho "být kamarád", tak bych se mu snažila vysvětlit, že má být hlavně otec.
Ale fakt nevím, to by záleželo od situace, je mi jasné, že se líp radí než provádí, já taky asi nebudu nějak extra přísný autokratický rodič

Přesně,rady jsou snadné a dobré,ale občas to nejde i tak.Ona rozmluva o samotě ve dvou často nic nevyřeší,bohužel.Ale chyba je v tom rodiči ,pokud nedá šanci,tak to opravdu fungovat nemůže,i když si cestu k dítěti nacházíš...tenj partner to často ničí,jelikož to neunese,že jeho dítě,si začíná zvykat..jstou to různé extrémy.

Reaguji na Spinster:
Hmm,najdi si někoho jiného.To dítě s váma bude ještě minimálně 10 let a do té doby by jsi ho zabila ty to dítě nemáš nijak extra v lásce,nedivím se ti a bude hůř.
Tenhle vztah nemá smysl.

Co jste jí na to řekli vy?

Hm... to není dobré podle mě, pokud máš být rovnocenným členem rodiny.

Není,ale chápu,že rezignovala,co jí zbývá,krom ukončení vztahu?Nic