Začínáte vztah i bez vidiny budoucnosti?

Já teda i když ještě nemám věk ani pomyšlení na svatbu, tak musím být schopná si s konkrétním partnerem představit budoucnost. Jinak by u mě vztah neprošel.

plánovala jsem jen s mým nastávajícím a hned po narození syna ze z něj ze dne na den vyklubal žárlivý psychopat, který mě zamykal doma, nikam jsem nesměla, s nikým mluvit taky ne, pro ránu nešel daleko. Nikdo mi to nevěřil, před ostatními to byl milý a úslužný společník. Do 2 let jsem byla rozvedená a bylo to nejhorší období mého života Tím jsem skončila s plánováním a hledala jsem někoho na strávení léta...a jsme spolu už 10 let

Já teď něco takového řeším. Vídám se s jedním klukem, úžasně si rozumíme, je mi s ním dobře, dokázala bych si představit vzít si ho a mít s ním děti... ale je tu háček. Je to pražák, zvyklý v bytě, a já bych v budoucnu chtěla domek... je mi jedno kde, jen nevím, jestli on by někdy na to změnil názor, takže teďka se mi hlavou nehoní nic jiného, než jestli ve vztahu pokračovat, či ne... a je to sakra těžké

Já začla vztah bez plánované budoucnosti: bylo mi 19, odjížděla jsem na rok do zahraničí a on prostě byl poblíž, kamarád, skvělej kluk, kterej se mnou řešil problémy, mohla jsem se o něj opřít. Skrz můj odjezd jsme se jakoby rozešli - po měsíci jsme si uvědomili, že to jen tak nenecháme. Rok se přehoupl, a teď se stěhujeme do svýho. Jsme spolu něco přes 3 roky a rozhodně si budoucnost představit dokážu a chtěla bych, aby byla taková, jakou mi ji on může nabídnout.
Asi je blbost najít chlapa a hned ho škatulkovat na tatínka a živitele rodiny. Sama prvně musíš poznat, jak se chová, reaguje, jaký má zvyky, jestli ti sedí i v nepohodě, až pak přemýšlet o budoucnosti.
Takže já rozhodně čekám "Jak se to vyvrbí". Ono si takhle když bych přemýšlela mohla špatně zařadit a mohla bys ztratit někoho, koho jsi vlastně ani neznala a mohlo by tě to mrzet

přesně tak!

Nikdy jsem si nezačala s někým, s kým bych si nebyla jistá, že chci být i v budoucnu...

Je pravda, že asi hodně záleží na věku. Já jsem klidně začínala vztah, i když jsem věděla, že s tím dotyčným být v budoucnu nechci - ale myslím, že to bylo oboustranný takže ten rozchod tak nebolel, tak nějak se to dalo předpokládat. Pak jsem šla na kafe se svým dloouholetým kamarádem a přišla láska jako trám zcela nečekaně... a po pár schůzkách jsem si klepala na čelo, proč už s ním nejsem dávno, protože je to člověk, s kterým bych si dokázala budoucnost představit - i když nejsem ještě ve věku, kdy bych plánovala svatbu a dětičky myslím, že je to všechno tak trochu na osudu. Pravý partner může přijít, i když od toho nic neočekáváte a naopak

Jsem s přítelem 3 roky a když jsem s ním začala, tak jsem si s ním budoucnost opravdu představit neuměla.. teď už trochu ano, ale pořád si tím nejsem jistá

Začínám s naprosto jasnou představou světlých zítřků a pak se to samozřejmě vše vyvrbí jinak Nó, člověk míní, život mění.

myslím, že jsem se vždy pouštěla jen do vztahů, kde jsem si tu budoucnost dokázala představit. Jsem plánovací a kdybych měla pocit,že ten druhý se mnou chce být jen omezenou dobu, tak bych do toho nešla.