Vztah s muzikantem

Můj přítel se taky věnuje hudbě. Na jeho koncerty chodím jen občas, když se mi to hodí. Naštěstí je rozumnej a do ničeho mě nenutí. Hraje proto, že ho to baví, ne aby byl slavnej, což na něm oceňuju.
Jsem ráda, že se věnuje takovýmu zajímavýmu koníčku. Ve srovnání s některýma vrstevníkama, kteří většinou tráví čas v hospodě a chodí od ničeho k ničemu.
Podle mě není Tvojí povinností být na každým jeho koncertě. Je to Tvá svobodná volba a on by to měl respektovat. Pokud Ti vadí domácí vybrnkávání, je dobrý si koupit špunty do uší. A jeho sny o tom, že jedou bude slavnej... je to lepší, než žádné nemít, ne? V duchu si o tom můžeš myslet, co chceš.
Možná by nebylo špatný se taky něčemu trochu intenzivněji věnovat, potom nebudeš tolik vystavená brnkání a přítelovým ambicím.

O tom bych v případě amatéřských punkových kapel dost pochybovala ale tak proč nemít iluze. Hlavně ať mu to nezůstane i po skončení VŠ a nezařadí se do kategorie "nepochopený umelec, čekající na svou velkou příležitost" - a živený partnerkou

Jahoda: Taky se trochu pohybuju v hudební branži, ale mne ještě ty alkoholové dýchánky bavit nepřestaly. Všechno je to o toleranci a nějaké domluvě a kompromisech. Buď si chlapec uvědomí, že jsi mu přednější než muzika (pokud to má jako koníček, ne hlavní zaměstnání), a své aktivity omezí, ale většinou to dopadne tak, že ten nehudební partner se smíří s tím, že druhá polovička každý víkend probendí na akcích, v týdnu mají zkoušky a místo společné dovolené musí jet s kapelou na turné. Nebo si nehudebník včas uvědomí, že takový život za to nestojí a ani po svatbě se nic nezmění, pořád ten druhý bude chodit po zkouškách, koncertech, nahrávání atd. a na rodinu moc času nezbývá.
Nemusíš chodit na všechny jeho koncerty, to není tvá povinnost. Promluv si s ním, co tě štve, ale pokud je muzika jeho velkým koníčkem (což předpokládám, že je), asi se hned tak nezmění. Hlavně mu to nevyčítej právě před odchodem na koncert, to je zrovna to nejhorší načasování rozpravy o budoucnosti vašeho vztahu.

čauky... taky jsem chodila s muzikantem - zpěvák a kytarista. Byl fakt děsně dobrej, vyhrával všechny soutěže ve zpěvu i v kytaře.. a pak založil vlastní kapelu a pomalu se dostávaj na vrchol.. už maj vydaný i nějaký cd a nahraný videoklipy.... Jenže? Když jsem s ním chodila já, všichni ho přehnaně chválili. Hrála jsem s ním taky (na klávesy), jenže prostě všechna chvála šla hlavně na něj. Byla jsem alergická na to, když za nama někdo přišel a začal ho vychvalovat. Taky se začal chovat hrozně.. věčně byl zasněnej a svaloval to na to, že skládá další písničky. Proto na mě absolutně nereagoval a nebyla s ním řeč. Při nácviku, kdy jsme měli vymyslet nějakou mezihru atd., tak to většinou skončilo u toho, že já jsem seděla u klavíru a on si tam něco hrál na kytaru - furt něco jinýho.. a prý "tvořil" .. jenže tohle jsme měli vymyslet spolu.. a to, že já jsem měla taky nějaké nápady - nezájem. Navíc mu to děsně stouplo do hlavy.. A teď je pěkně namyšlenej a holky mu leží u nohou. Tož tak. Takže chápu, jak tě to štve. Já mám husí kůži, jen co o něm slyším.
Jinak mi před nedávnem napsal, jestli se můžem sejít - sám od sebe. Naplánoval se čas, místo - a on nedorazil. A nebylo to jednou. A pak se ani neomluvil. Jen prý jestli by to nešlo jindy. Jenže mi to ani nenapsal včas, takže jsem tam seděla jak pecka a čekala na něj. Fakt super

Já jsem zrovna nemyslela ty "hvězdy", co natočí jedno album a hned jim svět leží u nohou a ty svoje dva tři koncerty do měsíce prožívají jako nejlepší zážitek svého života. Spíš jsem měla na mysli ty, co každý pátek a sobotu hrají na plese, svatbě nebo zábavě od večera do tří do rána, v neděli na odpoledních čajích a do toho mají několikrát v týdnu zkoušku, protože hrají ve čtyřech skupinách a s každou musí zkoušet. Sice je to na čas náročné, ale rozhodně nehrozí pocit "mistr světa".

No jéje přesně vím o čem mluvíš.....a dokážu tě úplně pochopit, jenže trošku to mám naopak....sama se hodně zajímám o hudbu a pořád sním o tom, že v ní jednou něco dokážu a vždycky jsem k sobě chtěla někoho takového jako jsem já, aby mi prostě nevyčítal když se nevídáme denně protože někde cvičím a aby místo toho věčného "nemůžeš už mlčet" když si dělám doma hlasové techniky, řekl třeba "pokročila jsi". Celý život se pohybuju mezi muzikanty a dokáže mě úplně zbláznit když vidím chlapa, který UMÍ. Můj nejlepší kamarád-přesně jak říkáš, má několik punkových kapel, které se neustále nějakým způsobem mění, ruší, obnovují až z toho jde člověku hlava kolem. Věčně někde na koncertech, žije spíš v noci a přes den spí, není schopný se díky tomuhle zařadit do normálního života-práce, děti, dům atd atd...se svou přítelkyní je deset let....mají velice zvláštní a asi tedy "tolerantní" vztah....nevidí se třeba 3 měsíce, každý si jdou po svém a je jim to jedno. Nepochopím. Hodně se mi dřív líbil, ale zjistila jsem, že něco takového bych nikdy nechtěla. Je to prostě bohém....nezajímá ho nic jiného než kapela a to KAM to dotáhne. Obdivuju jeho přítelkyni, že to zvládá....asi bych měla ty samé problémy jako ty-chuť omlátit mu kytaru o hlavu atd. Já ještě ke všemu jsem zaměřená na jiný styl-zbožňuju vážnou hudbu a zase dělám (možná) hloupost, protože chci někoho takového taky....je tam přece jen ale rozdíl, namísto do zakouřené hospody kde se válí ožralci jít na koncert do výstavní síně ve večerních šatech....musí si ovšem člověk uvědomit všechna pro a proti, jestli jsem ochotná ho podporovat v hudbě-chtít aby to někam dotáhl a být na něj hrdá (protože já sama chci přece to samé) a nebo se usadit a mít normální klidný, rodinný život. Podle toho co jsi napsala mi připadá, že to druhé-což se ani nedivím....jde teď o to, jestli on to chce taky, já osobně si myslím, že kdyby se zaměřil na jednu kapelu a tu dělal pořádně, než mít rozdělaných spoustu jiných....mohl by to někam dotáhnout a měl víc času i na tebe a na svůj osobní život. Jednoduše si to umět rozvrhnout-jako jsem to dělala já....hned po škole po dvou hodinách každý den a o víkendu jeden den...abych mohla být i s přítelem, starat se o domácnost atd atd, což mu stejně pořád nevyhovovalo, můj zpěv nesnášel, žárlil na něj, nedokázal mě v ničem podpořit a nikdy nebyl na žádném mém vystoupení...čímž jsem si pak připadala jako naprosto zbytečná a šprajcla se a začala se hudbě věnovat o to víc...neříkám, že je tohle zrovna váš případ, říkám jen příklady. No prostě-ať už se konečně doberu k jádru věci-myslím, že by to chtělo si vzájemně v klidu promluvit-řekni mu co ti vadí, co ti chybí a co bys potřebovala, on ať řekne své stanovisko, zkuste najít kompromis....a hlavně ať ti narovinu řekne o co opravdu stojí...hudba, ty, nebo obojí? Doděláte školu a co potom? Budeš se chtít usadit-mít děti, ale on bude chtít dělat kariéru? To by ses akorát tak trápila a pořád jenom doufala, že se něco změní. S takovým člověkem který žije kapelou a nic jiného ho nezajímá nemá cenu počítat do budoucna-proto říkám, zjistit jak je na tom on. Protože tohle ti bude lízt na nervy čím dál víc a věř mi, že jednou mu tu kytaru o hlavu roztřískáš a on se ještě bude tvářit jako ublíženej a nebude chápat co ti přeskočilo.

No ono žít s muzikantem asi není žádné peříčko. Ale s tím se bohužel musí počítat. Ono každý kdo chce dělat velkou kariéru je tak trošku sobec a když je do něčeho pořádně zažraný tak své okolí přestane vnímat. Jediná rada je sednout si a vážně si promluvit o tom, co kdo od toho druhé vlastně do budoucna čeká

Tak můj táta, se kterým se mamka rozvedla, když mi bylo asi 14, se celoživotně věnoval hudbě. Ještě než se tenkrát vzali, hrál asi ve dvou kapelách po zábavách, později asi ve třech. Mámě to ani moc nevadilo, až na to, že veškerý jeho volný čas netrávil s rodinou, ale uzavřený v obýváku a hrál a hrál (kytara, klávesy, zpěv) a hodně kouřil a nebo zkoušeli někde jinde. Večery, kdy hráli na zábavě, oznamoval doma v ten večer, takže máma neměla ani hlídaní pro nás. Prostě si jel sám na sebe a veškeré finance, které vydělával v hlavním zaměstnání, strkal pouze do drahých hudebních nástrojů a cigaret. V mém životě hrál roli člověka, který se jen vzácně vyskytuje doma a když doma je, uzavře se do sebe a hraje. Zájem o rodinu neměl, veškeré jeho myšlenky, plány, čas a finance směřoval pouze k tomu jedinému, k hudbě a vlastní kapele.
Docela odstrašující příklad.

Já jsem pak sama měla pětiletý vztah s klukem, který hrál v kapele na el. kytaru, ...vždycky mi to imponovalo. Ale pokud by se mělo hoby mého partnera negativně odrazit ve vztahu, pak bych byla taky proti. Dnes už dávno nejsme spolu a vím, že nehraje. Zrovna tak jeden můj spolužák, hrál taky mnoho let na kytaru v jedné středočeské kapele, jezdili na vystoupení, ale po tom, co se oženil a má dva malé prcky, přestal hrát a věnuje se práci a svojí rodině.
Pokud je hudba jako hoby, nemělo by to negativně ovlivňovat vztah, pokud je to hlavní zdroj příjmu a vysněná kariéra, pak by si ti dva měli vyjasnit priority a představy o vztahu.

Já mám spolužačku ze střední a ta chodí už skoro 4 roky s muzikantem zpěvákem...ale u nich je to fakt peklo...on se tahá se ženskejma už má i s jednou dítě, ale kamarádka ho strašně miluje a všechno mu odpouští....taky jednou od něj něco chytla...ale prostě si nenechá poručit...to jen tak mimochodem jaký lidi mezi náma jsou...

Tak já mám přítele, který je také kytarista... Je to můj bohém, který žije z minuty na minutu, užívá si života, piva, přírody... My si ale v tomhle směru rozumíme, protože i já žiju muzikou. Pokud Tě kluby nelákají, nemá cenu se k tomu nutit. Já taky, kdybych chodila s hokejistou, asi by mě nebavily zápasy. Nicméně to, že přítel říká, že to jednou někam dotáhne a bude slavný... rozumím tomu a určitě bys mu jeho sny neměla brát a skousnout tyto "trapné řeči" A určitě ho chval a nedávej najevo,jak moc Ti to vadí. (Sama zpívám,hraju divadlo, píšu a kdyby mě v tom můj přítel nepodporoval, připadala bych si divně)