Brali jsme se z velké lásky v nízkém věku. Logicky ve dvaceti člověk není ochoten dělat kompromisy a řešit manželské starosti, takže jsme se po roce rozvedli, žádost jsem podala já, vlastně ne pro nic konkrétního, jenom jsem toho měla prostě už dost. Oba jsme dál žili svůj život, čas od času si napsali, co je nového a byli přátelé. Já mám bezkonfliktní pětiletý vztah, který ale asi nepovede někam dál a manžel je ženatý a má dvě malé děti. Dle mého názoru, jeho vlastního a i všech okolo, nikdy manželku nemiloval a bylo to jeho řešení, jak zahnat smutek po našem rozvodu. Asi před půl rokem (a po 9 letech od rozvodu) jsme se víceméně náhodně začali víc vídat, i náhodně jsme se potkávali na různých místech a víc spolu zase mluvili. Nikdy bych si nemyslela, že se něco takového stane, ale oba bychom asi byli šťastní, kdybychom mohli žít spolu. Už jsme dospělí, takže všechny tehdejší problémy samozřejmě už umíme řešit. Ale právě proto, že jsem dospělá, nehodlám si zahrávat se štěstím jeho dětí, nechci jim ubližovat a ve finále ani trápit jeho manželku, která za nic nemůže. Z mého rozhodnutí jsme spolu nic neměli, ale nemůžeme si oba pomoct a prostě se vídáme a trápíme se. Mám se snažit frekvenci našich setkání omezit a zapomenout nebo máme nějakou šanci?
no chudáci děti a až dosáhneš svého budeš neštastná i ty, budeš xx let platit společně s jejich otcem z jednoho rozpočtu alimenty na děti, které k vám budou chodit na každý druhý víkend a tak budeš zprostředkovaně žít i s jejich matkou, která na tobě nenechá zaslouženě suchou niť. Vemte rozum do hrsti. Neodsuzuju tě, ale zkus se poradit s někým zralým....
A není to jen nějaké momentální vzplanutí? Máš tohle ujasněné? Víš jak to je "zakázané ovoce nejlépe chutná"...
Já nevím. Věkem jsme se změnili a on dneska představuje všechno, co od partnera očekávám + ty city, které neovlivním. Opravdu se snažím ovládat, nedávám mu žádnou naději, že bychom se k sobě vrátili, nemluvím s ním o tom, co cítím já. Myslím především na jeho rodinu. Ale je to moc těžký.
exmanželka
"Ale právě proto, že jsem dospělá, nehodlám si zahrávat se štěstím jeho dětí"
".... nebo máme nějakou šanci?"
- to se tak trochu vylučuje, ne??
a navíc, ".... nemůžeme si oba pomoct a prostě se vídáme a trápíme se"
sice vehementně tvrdíš, jak už jsi dospělá a SAMOZŘEJMĚ díky tomu umíš řešit problémy, ale řekla bych, že podle tohoto příspěvku to tak nevypadá.
Ale možná že by ti to patřilo, získat si zpátky týpka, který zahání smutek po rozvodu zplozením dvou dětí s manželkou, kterou nikdy nemiloval a ví to všichni, pravděpodobně kromě ni a těch dětí. Řešením "tehdejších" problémů se nemusíš vůbec trápit, protože místo těch byste měli fůru nových.
Víte, napsala jsem tady upřímně, jak to je, protože mě to moc trápí. A jestli jste četli pozorně, tak jsem neudělala a asi ani neudělám nic špatnýho, takže mě trochu mrzí, že jste na mě poněkud přísní a děláte ze mě povrchní mrchu. Čekala jsem negativní, ale mile podané názory.
Ahoj exmanželko,
nezávidím ti tu situaci, ale rozumný by bylo omezit potkávání a neničit rodinu s dětma. Pro okolí by jsi se stala mrchou co přebrala chlapa od rodiny, děti by s tebou taky nemusely vycházet, ještě by potom litoval třeba i tvůj ex, že do toho znovu spadl, že si zničil rodinu, že ho ted za to děti odsuzují...
Neblbni, nemá se 2x lízt do tý samý řeky a tady to teda fakt platí.
A jestli to nějak neklapalo, myslím, že by to stejně dřív nebo poději vybublalo...
Lentilie
Škoda, že neznáme jeho názor...
quote=pumpkin]A stavět na odiv "jsem nešťastná", ale hlavně, že jsou štastni všichni okolo, mi přijde zcestné[/quote]Ps. Já jsem to nemyslela špatně...
Lentilie
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.