Vidiny

Reaguji na Clarrkys:

Tak jsi mohla vypadat v jednom ze svých předešlých životů tomuhle už sice moc nerozumím ale něco podobného mi říkala kámoška

Reaguji na Roscher: No je pravda, že by to mohlo být možné... Ale je mi na tom právě zvláštní, že tam jsem se svou rodinou, se svýma známýma, které mám "v tomhle životě"... a oni všichni mě tam taky berou tak, jako bych tak opravdu měla vypadat, jako by to tak bylo správně. Nikdy jsem ale v tom snu nezaslechla svoje jméno

Může to být někdo kým jsi byla předtím a cpe se ti do snů protože se svým životem nebyl třeba spokojenej a chce si to "vynahradit" alespoň u tebe,třeba přišel o rodinu atd.,teď si to u tebe vynahrazuje,to je docela dost možné

Reaguji na Clarrkys:

A tvá rodina v tom snu tomu nedává nijak velký zřetel (že jsi muž) jelikož je to tvůj sen,kdyby se třeba tvé mamince zádlo o tom že jsi muž,tak ji to asi divné přijde.Ale sen je to tvůj takže proto na to v něm nikdo nereaguje

Reaguji na Roscher: tak teď se mi vrátily vzpomínky na mé dětství (okolo 4-5 let) trpěla jsem náměsíčností, nejen, že jsem mluvila ze spaní, ale náměsíčnost se stupňovala, zničehonic vím, že jsem se probudila v obýváku u zapnuté telky, když jsme spávali u babičky, tak jsem pochodovala po bytě, což i doma, vím, že mě s tím odvedli k Dr. a ta mi dala nějaké užívání, jenže to bylo ještě horší, dokonce se mě báli pustit v první třídě i na tábor...jela jsem a byla jsem náměsíčná...zároveň jsem trpěla představami, o kterých tu píšete, bála jsem se sama v pokoji usínat...protože mi pracovala fantazie, jako malá jsem viděla fil o klukovi bez nohou, jak jezdil na skateboardu a ja se vždy bála, že přijede k postýlce a vezmi mi mé nohy no každopádně to dcl vymizelo, až během středí jsem opět začala v noci pochodovat a brala jsem cestou zpátky do postele co mi přišlo pod ruku...takže jsem ráno měla v posteli taťkovo kladívko, které bylo o dvě patra níž, deky z obýváku atd...ale zase to vymizelo...teď mi 23 a neusnu bez rozsvícené lampičky, když přítel je na noční, nebo jsem na víkend doma u mamky...mám šílené děsy, jen co jsem bez brýlý někde po tmě i to i venku, fantazie mi pracuje na plné obrátky, takže na židli u stolu sedí člověk, plyšový slon v papasanu ožívá atd a nedej bože, když slyším zvuky....to jsem schopná volat i mamku, občas jí píšu i sms, ať se přijde ke mě podívat...na svůj věk si připadám vážně jak blázen...cha o zrcadle, a oknech....to mám infarkty, když mám jít zatěmnit, občas se prostě v koupelně připlácnu ke zdi...jsem fakt někdy paranoidní, ale nevydržím být už ani sama doma...to pouštím všechna zvířátka co máme a povídám si s nimi...poslední dobou nad sebou uvažuju, jestli bych to neměla začít nějak řešit, přeci jen není normální s tímhle žít a svítit celou noc do smrti...

Reaguji na earth88:
Taky spím se zaplou televizí, někdy úplně svítím. Nedej bože, když začne lupat nábytek, to ve tmě nevydržím. Fantazii mám hroznou, najčestěji všude vidím obličeje - na nábytku, z mraků apod. Taky si někdy připadám jak magor Ta fantazie je ale hrozná... to s tím žen a židli někdo sedí už je u mě ale panika maximální. Zjistila jsem, že už je to fobie, nesnáším židle otočené do prostoru tak že na nich může někdo sedět. Když je zasunutá ke stolu, tak v pohodě, ale když zapomenu a nechám ji otočenou, pořád to pozoruju a nemám klid dokud ji nezasunu, jinak bych neusla. Kolikrát jsou to až záchvaty paniky a na tu židly se bojim sáhnout... když jdu ven a někde stojí osamocená lavečka, tak kolem ní běžím, děsí mě. Je to hrozný, jak lidi dokážou magořit ale nedá se to ovládnout ...

Reaguji na manilacat: to máš naprostou pravdu s tou otočenou židlí, úplně se mi ted vybavila v mém pokojíčku....budu ji zkoušet otáčet, ale vím, že bez té lampičky to proste nejde, když jsme s přítelem v Praze na bytě, je to v pohode, pokud tedy nejde na brigádu na noční...to tu také svítím do rána...nejhorší je, když se vracím domů po tmě a zrovna nikdo mě nejde vyprovodit...to nedýchám...ale to mám trauma z dětství, na začátku naší ulice parkovával pohřební vůz, takový ten jako stará sanitka, všude ty bílé krajky prosvítaly do tmy....a když jsme byli malí, tak kluci ho nějakým způsobem otevřeli, tenkrát to byla ještě sranda...ale teď bych to nevydýchala, ani by mě to nenapadlo, stačí, že už takhle mě to vždy skoro stojí život projít ulicí, kde nesvítí lampy, vyjít těch pár schodů (pod schody je vždy někdo schovaný a chce mě chytit za nohu a protáhnout mě ) a pak zamykat prosklené dveře do naprosté tmy, když jsem se od někud vracela autem za tmy a sama, vždy jsem volala mamce, ať mi přijde rozsvítit a počká na mě u dvěří...je tak statečná....a doma?...do pokoje mi vede dalších 15 schodů..světlo na dolní chodbě se zhasíná dole, světlo na horní chodbě nahoře, ale rozsvěcí se i dole....totální trága, to chodím po zhasnutí dolní chodby zády ke zdi a bokem ke schodům....měla bych tu ještě jednu děsivou story, která se nám doma stala...ale ještě teď mě to děsí a ztěží dýchám, když jsem to říkala příteli, co se stalo, chudák jak je normálně statečný, tak i tohle mu dělalo problémy zvládnout...ale stejně mě nenapadá, proč mě to ani v mých 23letech nepřešlo, zajímala by mě ta příčina?! proč mi ta fantazie pracuje na plné obrátky i po tolika letech...občas si říkám jestli to není třeba i tím, že špatně vidím na dálku a jakmile nemám ve tmě po venku brýle, tak magořím...teď jsme šli s bráchou od tety po tmě....v zahradě stáli tři stromy...a jejich kmeny prosvítaly přes plotové laťky...samozřejmě, že pro mě tam stála partička chuligánů, že?! je to děs

Uff, to je téma, ještě že nejsem sama doma. Já v to "něco" mezi nebem a zemí věřím, taky mám pár podivných zážitků, například jsem se jednou sama koukala na televizi a najednou se v pravém dolním rohu objevil takový rozostřený čtverec, tak jsem si myslela, že asi blbne signál, jenže než jsem stihla něco udělat, tak obraz zmizel úplně i se zvukem, a ze čtverce se ze zrnění "zformoval" mužský obličej, asi na 5 vteřin a pak zmizel. V televizi naskočil program a jako by se nic nedělo. Tak jsem hledala na kanálech, co by to mohlo být, ale nikam mi ten obličej nepasoval. A kdysi na návštěvě u babičky jsem něco kutila na chodbě u botníku a najednou takové divné ticho, cvak, cvak a rána jak z děla, jak práskly dveře na půdu, ale průvan to být nemohl, protože se prostě nevětralo a nebylo jak, aby vznikl, jak jsem si později ověřila. To, že mi přijde, že v pokoji někdo je, se mi stává často a jak tu hodně z vás psalo, snažím se usnout, otevřít oči ani náhodou a radši se počůrám. A to jsem ještě jako malá měla noční můry, pravidelně se mi zdávalo - pozor: o rukavici, kterou jsem si krásně pojmenovala Tyty a bylo to strašidlo, které, jakmile jsem se dotkla z postele nohou země, tak vylezlo z nějakýho temnýho kouta a štípalo mě, lechtalo na nohou a různě trápilo, ale já jsem nemohla křičet o pomoc, prostě jsem nevydávala zvuk. A to mi mohly být tak 3-4 roky, doteď si to pamatuju a kolikrát, když si na to vzpomenu, tak mám co dělat, abych v noci vstala a to mi je 24. A vyslovit to jméno mám doteď problém, vadí mi to vidět i napsaný, aby náhodou zase nepřišel.

Já se dost bojím zrcadel,že se v nich jakoby za mnou něco zjeví.A taky dceřinných panenek a plyšáků.že na mě začnou koukat,svítit jim oči atd...
Nedávno jsem si vzpoměla,že když mi byli asi 4 roky,spala jsem sama v pokoji a najednou jsem se z ničeho nic probudila a po pokojíčku mi chodili nějaký lidi,byli to jen černý stíny.Byli asi 3-4.Pak jsem zavřela oči a spala dál.I jsem někdy slyšela zvuky jak kdyby se někdo plazil po koberci nebo tak.

To by mě zajímalo, jestli bychom byly takové ustrašené, kdybychom v životě neviděly horor. Myslím, že by nám potom pohled do zrcadla o půlnoci za bouřky ani nemusel dělat problémy. Jenže třeba já mám horory hrozně ráda a i když jsem potom docela dlouho podělaná strachy, tak se na ně dívám.

Reaguji na Ivee: pravidelně se mi zdávalo - pozor: o rukavici, kterou jsem si krásně pojmenovala Tyty a bylo to strašidlo

Tak tohle mě opravdu rozesmálo, i když věřím, že v tu chvíli ti asi do smíchu moc nebylo

Jinak mě se občas v noci stává, že spím, vzbudím se a vždycky kouknu směrem k oknu a zdá se mi, jakoby tam někdo stál. Ale většinou jsem byla tak rozespalá, že jsem zase hned usnula.
Když jsem ještě bydlela u rodičů, tak jsem se v noci probudila a u mojí postele stál nějakej chlap, tak jsem honem vylítla a hledala lampičku a když jsem rozsvítila, tak tam samozřejmě nic nebylo. Nevím, možná to byl jenom sen, ale stalo se mi to víckrát. Jednou to bylo dokonce dvakrát za noc, prostě tam stál a koukal, ale byl to vždycky hroznej mžik a je možný, že se mi to třeba jen zdálo. Ale nepřeju vám zažít ten strach, srdce mi málem vyskočilo z hrudníku, no radši už na to nemyslet

Jeee, holky, svět kolem nás je o dost bohatší, než jak ho většina vidí, no... Fakt je, že když z něčeho nemáte dobrý pocit, tak je asi lepší se tím moc nezaobírat, protože čím větší pozornost tomu "jevu" věnujete, tím větší energii do něj vkládáte. Ale zdaleka ne všechno je špatný, nebo nám chce nějak uškodit. jsou i dobří, přívětiví ...

Jsem ráda že v tom nejsem sama ale vážně bych se toho chtěla zbavit..
Zvláštní je že já slyšim různý škrábání a kroky až potom co třeba rodiče jdou spát. To je hrozný, jako bych tam byla sama v tom bytě. Děsí mě to.. Z těch zrcadel mám taky špatnej pocit a třeba do obyváku bych večer sama nešla když tam nikdo není a světla nesvítěj..

Neusnula bych ani kdybych měla v pokoji otevřený dveře.. A nejhorší je když je zavírám tak mám vždycky obrovskej strach z toho že někdo z druhý strany vystrčí tou škvírkou ruku a chytne mě za tu moji