Týrání dětí

Není to směšné a jak už jsem psala, jsi skvělá

Moje dcera má nemocné ledviny, upozornila jsem protoVÝSLOVNĚ paní učitelku, že nesmí být bez košilky a bez ponožek (třeba na spinkání) a poprosila ji, jestli by mi nedohlédla na to, aby když jdou ven, zkontrolovala, jak má naše slečna zastrkaný podolek, protože na oblíkání je lemplik.
Za pár dní jsem zjistila, že má dcerka po příchodu domů košilku naruby. Nechápala jsem jaký měla důvod si svlékat košilku, když šla domů po obědě. Řekla, že cvičili. Tak se ptám proč bez košilky! Prý to tak občas dělají... Viděla jsem totálně rudě a hodlala si učitelku druhý den podat, protože moje dcera může při sebemenším prochladnutí skončit ve špitále. Druhý den ve školce si mě paní učitelka vzala stranou, když jsem se dožadovala vysvětlení a řekla mi, že mají dobrý důvod vidět děti občas, na pár minut jen ve spodním prádle, ať si to ale neberu osobně...
Jak to dořekla, tak mi seplo a ještě jsem se jí omluvila. Možná že by to takhle měli dělat všude. Když pak vidíme večer ve zprávách dítě s modřinama, je už pozdě.

slunínek
Moc Tě obdivuji, ale i vlastně chápu. Pro mě je pochopitelné že přeci jenom za to všechno co Ti mamka udělala jí máš ráda. Kor když jste si to vyříkaly a teď máte jak píšeš moc hezký vztah Moc Ti to přeji

Tak my jsme obě s mamkou byly týrané od otce. Maminku moc bil, já jsem jí bránila tak jsem schytala též. Mamka neměla už žádné sebevědomí, pamatuji si jak i lezla shrbená do kuchyně když přišel domů a nebylo třeba už jídlo na stole. Na Vánoce rozsekal stromeček, se dvěma pejsky co jsem dostala švihl tak o zem že je vlastně zabil. No je těžké to popisovat. Neustále jsem volala na Policii s tím že táta mi chce zabít maminku. No a oni přijeli, jemu dali jen ústní pohružku a bylo. Prý zasahovat nemůžou. Vím že tenkrát se mamka ptala a kdy můžou zasáhnout, až nás zabije? Na to neřekli nic. Vlastně všichni okolo o tom věděli ale nikdo nic nedělal, jen nás litovali.
Pořád jsem se ptala mamky proč od něj neodejdem. Jenže jsme neměli kam, leda tak pod most. Nakonec si našel nějakou mladou lehčí holku a odešel za ní. No a my s mamkou jsme konečně našly odvahu se mu vzepřít. Už jsme ho nechtěly pustit do domu a začal tvrdý boj. Bylo to hodně náročné na psychiku. Nakonec díky tomu že si nadělal dluhy a hledala ho policie se radši v místě bydliště neukazoval. Mamka podala rychle žádost o rozvod a už to šlo celkem všechno rychle. Bohužel dluhy nadělal ještě v manžesltví takže nám šla exekuce na barák atd... Boj o dům, o přežitý, neměli jsme peníze, já chodila o víkendech, o každé volné chvíly na brigády abych vidělala peníze, mamce tak finančně pomohla a mohla i jezdit do školy a studovat na střední. Nakonec jsme se z toho vyhrabaly. V těžškým chvílích jsme se k sobě moc semknuly a držela jsme jedna druhou.
Začaly lepší roky, mamka se vdala. Za báječného muže, pro mě skvělého tatínka a pro mou dcerku báječného dědu. Jsme zkrátka jako vlastní. A tak nějak si říkám že teď naše rodinné štěstí je snad odměna za ty šílené roky.
S otcem jsem se viděla párkrát, byl i na mojí svatbě. O tom co bylo jsme spolu nikdy nemluvili. Mluvíme spolu neutrálně. Ale popravdě nějak k němu necítím vůbec nic. Ani lásku ani nenávist. Je tam prázdno. Nějak jsem za tím vším udělala tlustou čáru a beru to jaký jiný můj život. On sám toho lituje ale činy nejdou vzít zpátky.
Pro mojí malou se snažím aby vyrůstala v harmonické rodině, v lásce, aby viděla že se rodiče milují, že tatínek se hezky chová k mamce a naopak. Aby měla možnost co jsem neměla, ale přitom chci aby věděla že život je krutý a musí si určité věci zasloužit, musí si umět vážit rodičů,slušných lidí. Přála bych si abychom měly spolu takový krásný přátelský vztah jako já mám s mojí mamkou.
Někdy se stydím za to co se dříve stalo. Ale pak si říkám že za to nemůžu. Rodiče si nevybíráme a já měla štěstí v tom že mám báječnou mámu která za nás obě moc bojovala až plivala krev. A jsem na mamku a i mě pyšná, že jsme to všechno zvládly.

Jinak pokud bych věděla o týraném dítku určitě bych se nažila o tom informovat třeba učitelku, sociálku atd....

Ellodin
To jste si prošly peklem a ustály to

to se u nás jednou stalo, měla jsem šílený strach, nevlastní otec se škaredě popral s mamkou, hrozně moc jsem se bála, máma ležela na zemi, nehýbala se, já celá vyklepaná jsem šla volat policii k sousedům, přiejeli, napsali záznam a odjeli. Máma už byla OK jen dost dobitá. Jo to byl vážně magor, zlomil o mě kytaru a další věci. Nikdy jsem ho jako otce nebrala - ikdyž jsem mu říkala tati. V dětství ho týrali, tak si to vylíval -připitý- na nás.

No otce právě taky. Neměl to lehké, utíkal z domu. Máma ho nechtěla, nevlastní máma byla na něj zlá. Podle mého jsou tak nějak dva tipy lidí kteří byli v dětství týráni
1) snaží se to aby jeho děti nezažili to co oni a snaží se být tím nejlepším rodičem
2) naopak to co dělali jemu, dělá on své rodině

Vločka
Jo to jo ale už je to za náma, díky bohu

Pane Bože,
tolik bolesti, co se tu člověk dočte...
Děvčata, obdivuji vaši sílu. Ono taky co jiného vám zbývalo, než to vydržet...ale zachovat si při tom zdravý rozum, to musí být fakt nadlidský výkon.

Já nebyla týraná fyzicky, ale psychicky. Mám otce, který mě (i mou sestru) nenávidí, ale opravdu nenávidí. Sice nám to neříká přímo, ale nepřímo nám to dává najevo dost. Takže je u nás doma neustálé napětí, jak vypadá "rodinná pohoda" znám jen od kamarádů. Otec navíc začal pít (je ožralý třeba i 6 dní v týdnu), takže to jeho chování ještě umocňuje. V podstatě na nás poslední dobou ani normálně nemluví, jen štěká, vyčítá, útočí. Každou větu, co řekneme, dokáže otočit v atak.
Na mě jeho chování až tak nepůsobí, protože ve mě vyvolává maximálně pocity hnusu, ale sestru ovlivňuje hodně. Dost často od něj totiž slýchá, že je naprosto na h...., že v životě nic nedokázala (co má taky proboha 17leté dítě dokazovat?!), že z ní nikdy nic nebude atd. A ona si to bere a opravdu se tak potom cítí, což mě na tom na všem užírá asi nejvíc. Neustále se jí snažím pomáhat tím, že jí říkám, ať se na něho vyprdne, že je to jen obyčejnej alkoholik, co se neumí ani slušně chovat a že řeči takovýho b.l.b.a ji přece nemusí vůbec zajímat.

Otcovo chování je (jak už tu u některých padlo) dané jeho vlastním dětstvím. Matka ho i dědou vykopla z domu, když mu bylo 6 let, poté žili u dědové sestry, která samozřejmě otce brala jen jako další hladový krk, děda se o něj nestaral a tak otec vyrůstal v podstatě sám, bez lásky, bez pořádné rodiny, špinavý, hladový... takže je mi jasné, že jeho současné chování má kořeny v jeho vlastním dětství.

Já sama ještě své děti nemám, čili o vztahu k nim nemohu hovořit, ale otec podle mě dost ovlivnil to, jaké si vybírám partnery. Každý můj partner je sice jiný, ale jedno mají společné-vždy jde o člověka, který je mimořádně citlivý a až přehnaně hodný, který se o mě opravdu zajímá a udělal by pro mě první poslední. Někdo, kdo se ke mě pořád tulí a neustále mi projevuje lásku. A myslím, že k těmto mužům inklinuji právě kvůli svému otci a jeho nenávisti vůči mě.

Během tohoto roku se chci osamostatnit (budu totiž končit vysokou) a s otcem se nadobro rozloučím. Vůbec netoužím po tom, aby někdo, kdo mě takhle "miluje", slzel dojetím (což on má v oblibě) někde na mé promoci, na svatbě a podobně a tvářil se, kdovíjaký že není tatínek.

Ellodin
marrie
Tak to je taky síla. U mě je zas táta něco jako anděl. Bohužel doslova, zemřel mi, když jsem byla malá, dokud žil, tak to šlo, ale po jeho smrti se mnou matka zacházela jak s koulí na noze. Často na něj vzpomínám, nechápu jak si tak hodný chlap mohl vzít moji matku, ale víte jak to tenkrát chodilo, když se lidi "museli" brát... Proto už nikoho neodsuzuju když chce jít na potrat, než být nechtěný dítě, je snad lepší se nenarodit.

Já nevím, co o těch vašich otcích říct, koukám, že to měli sami jako malí taky dost kruté, ale to je samozřejmě neomlouvá, měli vyhledat odbornou pomoc, když to nezvládali. Dospělý člověk přece musí rozlišovat co je správné a co ne.
Jen nechápu kde se to bralo v mojí matce, ta měla sama dětství hezké, babička byla úžasná, kdykoli jsem mohla, byla jsem u ní, protože doma to nešlo vydržet.

Začínám mít pocit, že když má krutý dětství chlap, stane se z něj tyran a když ženská, snaží se, aby to její děti nikdy nezažily, ale nemusí to asi platit všude.

Tak to je obzvlášť u malých dětí", nesplnitelný úkol. Před rokem jsme tenhle problém měli v práci (školka).Nic neřekl, zapíral a rodiče-"tyrana" se zastával.Před náma hrál rodič divadýlko
s veeelkou láskou a dárečky a pak si při převlíkání u malýho všimneš "nestandartní" modřiny
nebo když ho chceš pohladit-pochválit, tak ze strachu před blížící se rukou, ucukává.

no nevím, jestli se má story dá nazvat týráním vedle jiných příběhů tady, ale pro mě to bylo hrozné období...
zejména má matka mi několik let každý den nadávala, že jsem tlustá, ať se na sebe podívám, že jsem svině, nic jsem nedokázala, nic neumím, v afektu mi vynadala i do děvek...bývala jsem často nemocná, a ona mi za každou nemoc vynadala, že jen otravuju rodinu svými nemocemi, takže jsem hodně vážných problémů radši přechodila, protože jsem se to bála nahlas říct.
od narození se mi strašně potí ruce, a mám z toho odjakživa komplex, přímo nenávist sama k sobě, a ona mi ještě pořád říkala, jak je to hnusné, a že mám se sebou něco dělat, dokonce že si své nemoci pěstuju, abych si mohla stěžovat.
vyrobila jsem si slušný koplex ze sebe, sebedůvěra naprosto nula...ač je mi 25, nikdy jsem neměla přítele...i když mi přátelé říkají, že jsem velice pěkná holka, asi tomu už nikdy nebudu věřit. občas se dokonce stydím vyjít na ulici, nebo někam, kam se půl dne chystám, nakonec nejdu, protože dospěju k závěru, že pro svůj vzhled prostě nemůžu.

matku jsem upřímně nenáviděla. začala jsem chodit na vysokou, a hle....poprvé v životě jsem viděla normální život, normální rodiny, rodiny, kde se jen pořád neuklízí, kde matka říká své dceři, že jí to sluší, kde rodiče neodsuzují své dítě, pokud toho ještě moc nedokázalo. zjistila jsem, že není normální, aby matka nutila dospělou dceru mít uklizený pokoj, a že není normální, aby svou dceru srovnávala se všema holkama ze vsi. (od každé mé kamarádky vzala její nejlepší vlastnosti, stvořila z toho super ženu, a tak jsem pořád slyšela: a to ivanka, ta hraje na klavír, a janička, ta umí skvěle vařit, měla bys být jak klárka...a podívej se na sebe, ty si jak balík...) asi je to směšné, ale to jsem fakt viděla poprvé. a postavila jsem si hlavu. po roce hádek, sporů, nenávistných výlevů...moje matka pochopila, že už nade mnou nemá moc, a dokonce snad i to, že její chování není normální. po dalším roce se docela změnila. dá se s ní žít, a poslední dobou spolu v pohodě vycházíme. na nápravu mého zničeného sebevědomí už je pozdě. ale až teď, časem, chápu, že ona za své chování nemůže. na vině je její odporný otec, ze kterého je teď hnusný děděk, zlý, protivný, sobecký potměšilec. matka celý život nepoznala nic pěkného, od pěti od rána každý den před odchodem do školy pásla krávu, i když byla na vysoké škole, o prázdninách. a každou volnou cvíli jen pracovala na poli. nikdy nikde nebyla, nic neměla, a byla jeho nejméně oblíbená dcera, se kterou všecko vymetl. prostě se sama nenaučila normálně žít.

Matka má za sebou odvykačku(alkohol-"léčila" jím situaci, kdy po náhlé smrti patrnera
zůstala na 3 malé děti sama,zlost si pak vylívala na dětech)), teď snad je v péči nějakého psychocentra a o děti se stará teta s babičkou.

Já jsem dítě matky - učitelky, která se ke mně celý život chovala jako k žáčkovi, neustálé sekýrování, buzerace, příkazy a zákazy. Byla jsem vlastně jako jedno dítě z její třídy - s tím zásadním rozdílem, že ony děti měly doma maminku ,která je pohladila, pomazlila se s nimy. Já jsem vlastně byla jakoby pořád ve škole...Uvědomila jsem si to až poté, co se mi narodil syn a já začala chtě-nechtě přebírat a objevovat v sobě zažité vzorce chování z mého dětství. Manža mě upozornil na to,že některé moje reakce nejsou normální, přestože já myslela, že je vše v normě. Snažím se kontrolovat, ale je to někdy hodně těžké. S dítětem se učím mazlit, povídat si v klidu a mateřsky. Naštěstí je můj manžel hodně pro rodinu a podporuje hezké vztahy s dítětem, takže on mi ukázal cestu, jak se změnit. Mamka to má pořád v sobě, kdykoliv k nám přijede na návštěvu, malý má z toho takové "trauma", že se z toho celý další týden dostává (v noci se budí, pláče, kříčí). Je to smutné,ale snažím se omezit styky s vlastní mámou na minimum...

Trebi
nechci ti nic nakazovat,ale to jak jsi popsala svou matku a reakce synka na ní...
možná že jsi jí odpustila a cítíš povinnost se s ní scházet,tak to dělej.ale v žádné případě nedovol,aby se stýkala s tvým synem.nedovol to i když píšeš že jde o kontakty minimální,dítě má právo se vyhnout traumatům úplně!

Ahoj holky, zajímalo by mě, jestli jste taky někdy něco takového zažily, jak jste to řešily, nebo řešíte, a jaký máte dnes vztah s rodiči...
http://www.nicm.cz/formy-a-nasledky-psychickeho-ty rani-zneuzivani-a-zanedbavani