Týrání dětí

Ahoj holky, chtěla bych tohle téma obnovit. Zažila jsem si týrání rodiči a bohužel se pravda, že to na mě celý život mělo nějaký vliv. Nebyla jsem daleko od dobrovolného ukončení svého trápení, ale nakonec jsem to neudělala, asi jsem na to byla moc silná, nebo když se nad tím dneska zamýšlím moc slabá. Jednu věc jsem ale chtěla říct těm, co si tohle prožili taky a dodnes tápou, jak být v životě šťastní a spokojení. Dlouhou dobu jsem měla pocit, že se celý svět spikl proti mě, protože díky výchově jsem se stala zamlklou a stydlivou, díky čemuž jsem si nikdy nenašla kamarády. Žádný psycholog mi neporadil, i když jsem byla u toho nejlepšího ve svém kraji Na tyhle věci nejsou prášky a rady nepomůžou, pokud neposloucháte Musela jsem se postavit na vlastní nohy a uvědomit si, že já ale jenom já jsem odpovědná za to, jak můj život bude vypadat. To, co v životě udělám je jen a jen na mě a nikdo nemá právo mi můj vlastní život organizovat. Odstěhovala jsem se z domu, od rodičů jsem nedostala ani korunu, proto jsem nemohla pokračovat dál na VŠ, i když jsem se o to pokoušela, po roce a půl běhání z práce do školy, ze školy domů spát a druhý den zase do práce a dokola jsem se rozhodla, že musím jednu věc nechat. Našla jsem si opravdové zaměstnání, naštěstí se mi časem podařilo se vyšvihnout na dobře placené místo, mám hezké bydlení, spořádaný život, pár opravdových přátel o víc bych asi ani nestála. Chtěla bych založit rodinu, abych si mohla splnit přání být dobrou matkou a jednou se na vysokou vrátit. A co je ještě větší paradox, že s rodinou udržuji kontakt nadále, matka se s otcem rozvedla a je závislá na podpoře. Boží mlýny melou.... Jen jsem se snažila říct, že spousta věcí ve svém životě můžeme ovlivnit my sami A hlavně naše štěstí... štěstí není mamon, není to ani úspěch, nebo zadostiučinění, štěstí vzniká vnitru a postupně se dere na povrch. Je to pocit, který ucítíte, když se budete chvíli soustředit jen a jen na sebe a své nitro, kdy si uvědomíte, co jste za člověka, co jsou vaše názory, postoje a váš životní sen. Jakmile si uvědomíte svou existenci, že jste svobodní a svéprávní a odpovědní jenom sami za sebe, poznáte i pocit štěstí a možná i sladký a občas trpký pocit odpovědnosti za svůj vlastní život, protože do té doby jste byli naučeni, že vám váš život a názory nepatří...není to procházka růžovým sadem, ale ten pocit, že něco dokážete sami za sebe je skvělý a obohacující

Reaguji možná částečně i na toho téma

Byla jsem na tom sebevíc hůř, mé sebevědomí bylo na bodě mrazu stejně jako autorčino a přesto bych neměla "sebevědomí" na to, se stát společnicí nevím.....

Ještě bych chtěla dodat, že nejdůležitější pro to, abych začala žít naprosto normální život a abych se vyrovnala s tím vším, čím jsem si prošla bylo to, že jsem si uvědomila, že nejsem méněcenná než kdokoli jiný, protože v jádru jsme si všichni rovni. I rodiče jsou v první řadě lidi stejně jako já...