Strach ze svatby

Sice nemám osobní zkušenost, ale myslím, že to tak má skoro každý a je to normální... Vždyť na svatbách se docela často brečí a nemyslím si, že by to bylo tím, že by se nevěsta vdávat nechtěla... I když víš, že si bereš skvělýho chlapa a je to něco, co ti spousta méně štastných, které zatím na toho pravého nenatrefily, určitě bude závidět... Ten pocit, že nemáš morální nárok někoho sbalit, strach ze stereotypu a nudy... Na druhou stranu, je to krásná věc s někým koho miluješ a já se na to jednou taky těším...

Navíc do příštího léta máš přece spoustu času to strávit, no ne? Já bych se o tom snoubenci zmínila, ale jen nějak "něžně"... Myslím, že bude mít podobný pocity ale spolu se utvrdíte, že je vám spolu opravdu dobře..

Jéééé jsi jak Chandler Bing ...a kolik vám je let? Podle měnakonec,bude svatba nejkrásnější den tvýho života

Nic si z toho nedělej, já to měla úplně stejně.............podle mě je to normální. Svatba je holt velký závazek a člověk je z toho nervózní, my jsme to tak měli oba před svatbou a mluvili jsme o tom, dotoho plánování ( měli jsme ji docela velkou) a starosti, ale myslím že toto období Vás nejvíc prozkouší a dokonce ještě víc ztmelí. Nakonec to bylo nádherný....spousta lidí říká (a i ty jsi to psala), že svadbou se nic nezmění - dle mě ano - už jen tím že přijmete společný závazek a pak je to super "být manželkou člověka, kterýho miluješ" Neboj, vše bude v pořádku

Mám naprosto stejné pocity! Pro mě je to strašně velké a důležité rozhodnutí, stačí jediný den (svatební) a už NIKDY to nebude tak jak dřív. S partnerem jsme spolu taky hodně dlouho, žijeme jako manželé, ale toho ofic. manželství se strašně bojím...Radu ti bohužel nedám, ale tvé pocity rozhodně ojedinělé nejsou...

Reaguji na Labtec: No lhala bych, když bych řekla že mě Chandler nenapadl ///Mě je 25 a jemu 30...Ale nevím jak to s tím souvisí... //no tak aspoň že v tom nejsem sama. ale stejně...

Reaguji na tinfo:
Já myslím, že je to úplně normální. Já o svatbě taky přemýšlím, protože to vypadá, že do toho příští rok taky praštíme. Kdyby bylo na přítelovi, tak jsme svoji už minimálně rok, já jsem ta, kdo váhá a odkládá to. Nemám pochyby o tom, že byl nebyl tím správným, nebo bych se s ním za pár let nudila, spíš mám strach, že přijdu o svoji svobodu, že mě to i proti mé vůli usadí a změní. Zatím mám z představy být něčí manželka spíš husí kůži Taky mě děsí ten humbuk okolo svatby, obřadu a hostů... to už můj drahý ví, že k tomuhle mě nedonutí, takže to vidím na svatbu v zahraničí, nebo obřad jen ve čtyřech...

Reaguji na tinfo: Za 2 měsíce se budu vdávat. Dnes se mi zdál sen, kde jsem prožívala stejné pocity jako ty tu popisuješ. Probudila jsem se v momentu, kdy stojím s přítelem před oltářem a říkám si, vždyť já ho nechci, co tu dělám? Chci pryč.. V tom jsem se vystrašená, vykulená probudila. A teď jsem na pochybách.

Pro mě též.

Reaguji na PaniXY:

Mám to naprosto stejně! Navíc mi dneska přítel řekl, že si mě chce vzít...

Reaguji na Barbucha:
Tak nevím jestli gratulovat, nebo přát upřímnou soustrast. U nás jsme už o tom taky párkrát mluvili, ale žádost o ruku ještě neproběhla... Navíc se za měsíc žení jeho mladší bratr, takže si myslím, že na té svatbě a pak po ní na mě začne nátlak...
No ale ten můj dobře věděl do čeho jde, když si se mnou začínal, tak má co chtěl

Taky pravda

holky, mám úplně to samé - přítel by do toho nejraději praštil hned, jsme zasnoubení už víc jak rok a já jsem ta co to pořád odkládá. Přesně ty samé pocity jak píše tinfo - přemýšlím, že jsem si pořádně neužila co se dalších chlapů týče (podvádět ho nechci), jestli je to fakt ten pravý (zároveň ale vím, že ho mám šííleně ráda a nechci ho ztratit), další věc - co přichází po svatbě - děti, do těch se mi ještě taky zásadně moc nechce, potom společná domácnost - jestli to vůbec zvládnu (teď jsme tak půl na půl, protože stavíme) no a spousta dalších věcí. No je to děs Jinak já se mu s těmahle pocity fakt nesvěřila, příjde mi to takový..nevim, aby si nezačal myslet něco co nemá

myslím, že se každá bojíme. Chlapi tomu nerozumí, protože oni se nebojí, nebo to nechtějí přiznat. Vdaný kamarádky mi říkaly, že když už se nebojí závazku na celej život, tak se pro změnu bojí, aby ten svatební den vyšel přesně podle jejich představ. A někdy tím panickým strachem chlapa ještě víc ničí...

je to hodně individuální, já se vdala před 3 týdny po 7 letech vztahu ve 30 letech a strach jsem vůbec neměla, naopak těšila jsem se. vůbec nemám strach, že by mi něco uteklo nebo že už to nebude takové jako dřív. zaplatpánbůh! ten vztah se tím posune dál, mám pocit, že se ted máme víc rádi, že si jeden druhého víc vážíme, že jsme udělali takovéhle rozhodnutí. manželství je určitý krok, ale zase na druhou stranu, může se stát cokoliv a i když do toho člověk jde se srdcem na dlani a určitým rozhodnutím, rozvody se dějí a dít budou a je to smutné, ale zase život tím také nekončí....když si tohle člověk uvědomí, tak ten strach možná je menší...

Vdávám se za měsíc. Doteď to bylo celkem fajn, bavilo mě to zařizování a vybírání dekorací. Teď ale přicházejí známí a nadšeně říkají : ty jo, to ti to utíká, už jen měsíc, viď? V tuhle chvíli začnu mít pocit, že za měsíc se stane něco, co mi zásadně změní život. A přitom snad ne, bydlíme spolu, svatbu jsme chtěli oba a děti plánujeme až se nám bude chtít - tak do roka, do dvou. Změní se mi akorát jméno a adresa. Řekla bych, že mě spíš děsí ty řeči kolem a jestli vše vyjde tak, jak bych chtěla.
Těším se, ale tuhle jsem se probudila zpocená a vystresovaná - zdálo se mi, že jako trpaslíček stojím před naší obrovskou kapotou auta a řeším jestli stuhu zprava doleva nebo zleva doprava. Myslím, že mi ze stuh do svatby hrábne
Když se vdávala v září kolegyně, taky říkala, že se tak zvláštně bojí. Asi je to normální a máme to všechny. Myslím, že to mají i chlapi...