Stěhování za partnerem do cizího města

teresa
jsem na tom naprosto stejně, bydlela jsem v Praze, teď žiju v malém zapadákově na Moravě. Strašně těžko tu hledám spřízněnou duši, lidé tu mají jiné zvyky, je to tu prostě jiné a ani po roce si na zdejší život nemůžu zvyknout. Já mám dvě děti, jsem akční, zdejší maminy tu celé dny i víkendy vysedávají na lavičkách, zapalují jedno cigáro za druhým, ládují se svačinama, které si donesly a drbou a drbou a co dělají jejich děti je zrovna nezajímá.Potakt tu někoho trošku aktivního je téměř nemožné, řekla bych

a zkoušela jsi si o tom s přítelem promluvit? já jsem se takhle přestěhovala do prahy...do školy jsem ale chodila do mladé boleslavi, a tak jsem každej den dojížděla...po roce a půl jsem tu neznala nikoho, brigádu jsem sice měla, ale pracovali tam jen o generaci starší lidi..takže jsem šťastná nebyla vůbec, nechtěla jsem přítele omezovat a zároveň jsem neměla nikoho s kým bych šla ven a tak....změnilo se to až skoro po dvou letech, když jsem si našla jinou práci, kde byly na brigádě holky stejně starý jako já...a pak když jsem šla na vejšku...zkus se třeba přítele zeptat jestli nemá nějaký kamarády/kamarádky se kterými by sis měla co říct...přátelé jsou fakt důležitý, nedivím se ti, že nejsi spokojená...nebo co zkusit si najít práci přímo v místě bydliště? tím se taky seznámíš s novými lidmi....

Mluvili jsme spolu o tom už několikrát, prostě nedokáže pochopit, že si tu nedokážu najít kamarádku. On je o osm let starší než já, takže mě většinou seznamuje se svými kámoši, kteří přítelkyni nemají, ani jeden. Jinak má dvě mladší ségry, ale ty jsou ve svých téměř 20 letech takové puberťačky, že to není možný, prostě si s nima nemám co říct.
Práci už tu hledám, ale i tak z toho mám trochu strach, je to závazek. A navíc moc pracovních příležitostí tu není.

Jinak Petti taky chápu Tvojí situaci. Ve větších městech jsou i třeba inzeráty maminek, kteří hledají kamarádku na akce s dětmi atd. Zase si říkám, že až budu mít děti já, tak čas budu věnovat hlavně jim, brát je na výlety, do bazénu, kina atd.

nevím kde na moravě žiješ , jsem také z moravy. Děti sice nemám, ale prostě na moravě ten život je jiný. Možná to není ani o lenosti těch mamin, ale co chceš na vesnici dělat? většinou musíš za zábavou dojíždět do větších měst a to se jaksi hodně prodraží, nehledě na to že na domácnost je většinou jedno auto a to má třeba ještě otec v práci. Navíc každý výlet stojí dost peněz. A ty rodiny na to prostě nemají. Určitě sis musela všimnout velkého rozdílu v platech mezi Prahou a moravou. Podle mě je to bohužel dost o penězích. A je fakt, žře člověk asi časem i zlenivý. Neodsuzovala bych tak hned ty maminy Ale určitě se jich i najde pár, které opravdu jen chodí a drbou, ale to je holt naše krásná morava I Já bych neměnila

teresa
já se dětem taky věnuju co můžu, ale někdy člověk potřebuje s někým jen tak pokecatpampoli
já bydlím v malém městě, ne na vesnici. O penězích to je, ale tady ty skupinky maminek, které se kolem mě pohybují kouří jednu za druhou, na to mají? To je snad lepší za ty cigára koupit dětem lístek do zoo. Určitě jsem nechtěla říct, že to je tak jen na Moravě, to určitě ne, je to spíš ta část města, kde bydlím. Zrovna smůla, že bydlíme v této čtvrti, ale bohužel to tak je.

Tak to já se budu stěhovat kvůli škole do Prahy. Nikoho tam nemám a mám z toho strach. Jsem taky z Moravy.

Holky, vy co jste se přestěhovaly za partnerem, chápu, že je vám často smutno po vlastních kamarádkách, ale buďte rády aspoň za toho chlapa. Já tam budu sama samotinká, daleko od všeho a všech.

Holky, já se stěhovala několikrát, do různých měst, i do Prahy i do zahraničí a nyní jsem zase zpátky doma..pokaždé jsem se přizpůsobila nové situaci a to jsem to měla o to těžší, že už v době, kdy jsme se kvůli práci mého muže začali stěhovat, jsem do práce nechodila...tudíž kontakty nové jsem získavala přes známé mého muže a vždy jsem se tak nějak vyžila...jsem dost společenská, takže jen doma jsem neseděla, rychle jsem se snažila navázat nové vztahy...i když jsem měla mimi, i bydleli jsme zrovna v Praze, tak jsem nějaké posedávání s maminama na písku nepěstovala, nemám to ráda, takové ty tlachy jen o děckách, já se ráda pobavím jaksi šířeji a bohužel často maminky na MD mají takové osekané zájmy, že to každému nemusí vyhovovat...já bych se stěhování jinam nebála, všude žijí lidé a každopádně je to dobrá zkušenost...zejména v Praze je možnost setkávání se veliká, lidi jsou zvyklí žít společenským životem a v tomto je to jistě oproti menším městům výhoda...

V březnu tohoto roku jsem se také přestěhovala k příteli. Je to malé město, kde je nad lidské síly sehnat práci, široko daleko není nic většího, kde by to bylo snazší. Teprve teď se na mě usmálo štěstí a od listopadu nastupuji. SNAD! Jinak doma jsem nechala milovaného psa, rodiče, na kterých moc nelpím, ale hlavně kamarády, známé... Tady mám jednu kamarádku, má mimčo, nikam nechodí, tak jednou týdně jdeme k nim na pokec. Jsem celý den zavřená u přítele, který bydlí v rodinném domku s rodiči. Jeho mamka cca 70 má ve zvyku přijít a vykládat 150x to samé dokola. Už mi z toho kolikrát jde hlava kolem. O půl 4 jdu vyzednout přítele z práce, skočíme povinně! na malé pivo, kde si on čte noviny, nebo kecá se svými známými, kteří mě moc neoslovují a já jsem bohužel taková povaha, že mi nejde začít se vybavovat jen tak s někým kdo mi není sympatický. Občas samozřejmě také něco prohodím. O víkendu jsme buď doma, kdy on hraje hry, takže já jsem na internetu, k večeru koukneme na nějaký film, nebo jdeme do hospody, kde jsou opět ti jeho známí. Dříve si mě hodně všímal, bavili jsme se a smáli se každé prkotině, necítila jsem se sama, naopak jsem byla ráda, že se tak skěle doplňujeme. Teď buď odeběhne k jinému stolu, kde někoho zná, anebo mlčíme, sem tam něco prohodíme. Kde jsou ty časy kdy jsme se na sebe usmívali, věnovali se sobě navzájem... Vzalo mi to i chuť a kolikrát jsem i bezdůvodně nepříjemná. Vím to, ale bohužel s tím zatím nedokáži nic udělat. X krát jsem mu to pověděla, že když někam jdem mohl by se mi alespoň chvíli věnovat, je to jak mluvit do dubu a to nemluvím o tom, že doma nic neudělá. Když něco vykrámuje, tak to po sobě neuklidí, nářadí, prádlo, dvdčka, cokoli... Jsem fakt naštvaná. Jo a když mu něco vytknu s oblibou říká, že se mi ničím nezavděčí, a že neví už co má teda dělat. Na to já mu naposledy odpověděla čím se mi jako měl zavděčit..

a co ti na to řekl?

tak na víkendy se budeš vracet domů jako všichni studenti ne?: já jsem se stěhovala kvůli studiu přes 200km a neviděla jsem v tom žádný problém, ale nedokážu si představit, že bych se stěhovala kvůli příteli. Ten můj je ode mě taky pěkně daleko, takže jsem o tom přemýšlela, ale představa, že opustím město které mám ráda, všechny prátele, celý svůj život a odstěhuju se do zapadákova, kde nic není, mě děsí.

já se stěhovala do Prahy, to jsem ještě neuměla ani jezdit metrem a v pohodě. Nikoho jsme neznali, ale přátelé se dají najít všude. Horší by bylo, kdybychom se stěhovali k nim na vesnici, to bych asi fakt nedala...

teresa
Ahojky, já to mám naprosto stejné..odstěhovala jsem se po krátké době za přítelem, jsem tady dva roky a pořád jsem si pořádně nezvykla. Nikoho tu nemám..jsem závislá na přítelovi bohužel..kolegové v práci, hrůza děs..a starší než já, už děti..ted jsem byla půl roku bez práce, takže do kontaktu s lidma jsem nepřišla vůbec, ale za to jsem byla často u rodičů..ted nastupuju v pondělí do nové práce..sice se raduju, že poznám nové lidi konečně! ale také se bojím, protože je to závazek a nemůžu se kdykoliv sebrat a jet domů..tak nevím, jestli jde o zvyk a jednou si na to prostě zvykneme a budem žít svůj život a nebo prostě patříme tam, kde jsme se narodili?
Lentilie
Lenti přesně tak, taky jsem byla na škole daleko..každý víkend se vracíš domů a hlavně ve škole si najdeš hodně kamarádek, tam je spousta možností..na koleji tak..vůbec se toho neboj..naopak na to ráda vzpomínám

Já se odstěhovala z Prahy - přítel nejprve bydlel cca rok a půl u mě v Praze, ale pak jsme se dohodli, že to zkusíme tam kde on žil od malička. NAŠTĚSTÍ je to jen cca 30km od Prahy... Jsem velmi společenská, takže jsem se docela rychle aklimatizovala (byť byly chvíle kdy jsem si chtěla rvát vlasy z hlavy, zvlášť když mě místní slečny sjížděly neskutečně pohledem, protože jsem byla u nich ta "nafrněná pražačka" a chlapi se samozřejmě rádi družili kolem "nové" baby a to se jim nelíbilo). Ale jsem šťastná. Do Prahy bych zpět už žít natrvalo nešla. Takhle mi to vyhovuje, pracuji stále v Praze, přátelé mi zůstali, a doma jsem už pěkných pár let mimo Prahu, takže příroda.... super