Smíření se s koncem vztahu

Reaguji na Mado: promiň, ale už by ses v tom neměla pitvat a měla jít dál. Protože jestli to nehodíš za hlavu, tak se v tom budeš utápět víc a víc

Holčičko, prožívam to podobne, odešla jsem od přitele, ale pořád se mi styská, nevím taky jak dál, či žiť v nádeji, že to se s ním dá do pořádku (protože jsme se včera, predevčírem videli.. a chémia je tam jak blázen, túžime po sebe, nedokažeme asi žit bez sebe..) i když je to 5 let, říka se že pak je to s citama jiné, ale medzi náma to pořád iskrí co asi není špatné, ale pak když nemáme bejt spolu, tak to dobre není. Obaja nevíme jak to bude..
Jednou si řikám, nebudu naňho myslet, pujdu dál a příde lepší, no podruhé zase říkam, když mně miluje a ja jeho, tak proč to nechávat.
Nemáme to pořád vyřešené!

Chceš vedet jak prekonavat?
Ehm...to asi každy musí sám ..ja osobne se trápim, po večeroch bulím, chodím i ven medzi lidí, snažím se fungovat, za pár dni měním práci, tak bude zas nejaká změna.. Začínam chodit cvičit, jenom abych nebyla doma a nepremyšlala, ikdyž s emi to nedarí Nechtela jsem aby sme byli v kontaktu, jenom on to nechce a moje city jsou tak silné, že to ani nejde.. vztah je pořád nevyřešený.. a nechávam tomu už volný priebeh
Když máme bejt spolu, budeme.. Když ne, tak nebudeme...
Co mi každý radi: Nemit volný čas, abych nemyslela na negatívne věci, mysliet jenom na hezké věci, když bulim, snažit se to zaspat
Tak kočičko, nech se dobre vede, hodně síl přeju a štestička

Reaguji na Mado:
jediný lék je opravdu jen a jen ČAS!! pomoc tomu můžeš, že nebudeš sama, klidně spi pár dní u kamarádky, choď hodně ven a cvičit, ale né sama, s nějakou spřízněnou duší
Jsi v první fázi, neboj brzy odezní musíš koukat dopředu a né zpátky! Já vím, nám se to mluví, ale je to fakt pravda
Hlavu vzhůru

Ta první fáze stojí vážně za to. Vím, že stím nic dělat nemůžu. Minulosti si vážím, děkuju za ní a chci jít dál. programově si vymejšlím program, abych furt někde byla, např. cvičit, projít se, návšteva rodiny, s kamarádkama, atd. Ale furt mě to jakoby netěší. děsně se snažím a pak to na mě zas třeba přijde, hlavně když si myslím, jak to zvládám, a bulím doma jak želva. Jak jste se z týhle první fáze dostali vy?

Souhlasím naprosto...i když jsem tomu ještě před rokem taky nevěřila. Takže dát tomu čas a nebýt v kontaktu...nijak...žádný čas trávený spolu, net, smsky, volání, sex... Je to těžké, ale je to nejrychlejší způsob... protože pak se to celé táhne a bolí a později tě bude jen mrzet, žes tím trápením zbytečně zabila tolik času. Držím palce.

hele to jsem ti psala, jiný lék na to není! Pokud jen nesedíš doma, děláš dobře a víc tomu pomoc fakt nemůžeš.. Kup si něco hezkýho na sebe, změň třeba účes (to jsem taky po rozchodu udělala )
Ještě si vzpomínám, že nedávno tím procházela kamarádka, prvních 10 dnů to bylo hrozný - oteklé oči, jen plakala, jen o něm mluvila, pak pozvolně přešla do další fáze - smíření, zjistila, že musí fungovat, že musí chodit do práce, mezi kamarády, po ňáké době začala být na něj naštvaná - přestala smutnit (přestože jsem přesvědčená, že ho má stále ráda a za to aby se vrátil dělala fakt všechno) prostě si řekla, že to on přišel o to nejlepší a né ona! vím, že to zní jednoduše a jednoduché to není - to všichni víme! Rozešla jsem se s přítelem po 4 letech - sice jsem to udělala já, ale bolelo to neuvěřitelně - ten pocit usínat i probouzet se se slzama v očích znám moc dobře... Tím si musí každý projít..

Měla jsem to naprosto stejné...navíc jsme spolu od začátku bydleli - moje první opravdová láska. Trvalo mi to měsíce...

Já byla jednou hodně zamilovaná. A bolelo to snad rok... Jinak dobrej způsob jak zapomenout je najít rychle náhradu...jinýho fajn chlapa pokud to bude fakt dobrá náhrada,tak pak zjistíš,že to bolí míň a míň až nakonec vůbec a budeš ráda,že to dopadlo tak jak to dopadlo...................

přestane tě to bolet tehdy až k se tomu přestaneš neustále v myšlenkách vracet.
Čas léčí ........

jj měla jsem to stejně!

Jsem v průběhu fáze, ale i tak...

Naopak si myslím, že není od věci se v tom pořádně vymáchat. Pokud od těch pocitů budeš utíkat, jen ten zákonitý průběh bolesti oddálíš a jednou se ti vrátí.

Prostě si fakt pobrečím, mám pocit, že si psychicky sahám na dno a beru to (snažím se) jako přirozenou součást toho všeho. Mám pocit, že po takových "prozoufaných" dnech se cítím silnější a říkám si, že to mám za sebou a horší už to nebude.

Samozřejmě ta fáze nesmí trvat moc dlouho, člověk z toho nesmí zmagořit. A taky ne vždycky je prakticky možné zavřít se někam na deset dní a "prožít si to" do dna.

S tímhle taky souhlasím. Já když jsem se rozešla s klukem, kterého jsem až moc milovala, byla to pro mě rána, najednou jsem si nedokázala život bez něj. Byla jsem zalezlá doma týden a furt jen brečela, koukala na smutný filmy, kouřila, popíjela. Vyžrala jsem si to pěkne, postupně jsem začala chodit mezi lidi, po večerech a ránech jsem brečela, ale né už přes den, pak už jen večery a noci a postupně ani to ne. Trvalo mi to rok. Byla jsi s ním deset let, to samozřejmě nepřejde za týden. Musíš si tu bolest prožít a pak půjdeš dál, až uvidíš, že na to máš Držím palce

Reaguji na Mado:
Jak se s tím vyrovnat? Chce to hodně času. Utřídit si všechny své myšlenky, nemyslím tápat v minulosti co a jak bylo špatně, ale snažit se udělat něco pro sebe. Začít u sebe..určitě je něco co jsi chtěla vždycky zkusit nebo dělat ale neměla jsi volný čas pro sebe. Teď ho konečně máš tak můžeš vyzkoušet nové věci, samozřejmě to bude opravdu těžké na začátku, ale časem už to bude jenom lepší. Důležité je také se obklopit lidmi s kterýma ti je dobře, kteří tě rozveselý a přivedou na jiné myšlenky, abys neměla čas myslet na bývalého. Koupit si něco po čem už delší dobu toužíš nebo si třeba něco sama vyrobit. Co se týká rozchodu a opětovnému návratu k singl stavu je to pro každého těžký. Já sama jsem stím už několikrát bojovala i přesto že jsem se rozcházela já bolelo to stejně. Já věřím, že když se člověk zamiluje.. upřímně si přeje aby to bylo napořád i když to prostě nemusí vyjít. Ale to je hold realita a holý fakt, že tomu nedokážeme zabránit. Že každý z nás nechce být sám, ale chce mít člověka o koho se může opřít, veselit se atd. Jenom je to někdy těžké potkat a přejít přes všechny překážky a nástrahy a vydržet. Já jsme teď momentálně nezadaná a snažím se všechen volný čas využít na věci, které jsem už dlouho chtěla dělat. Momentálně mi to vyhovuje, ale do budoucna určitě až přijde ten správný čas a nebudu chtít být sama ale už budu toužit po vážném vztahu, tak tomu nechám volný průběh a ono se něco časem vyvrbí. Mám to takhle hozené tím, že jsem měla jeden vážný vztah a potom 2 krátké, do kterých jsem se zbytečně hrnula moc zhurta. No a nebylo to vůbec dobře. Naopak jsem zbytečně tlačila na pilu a to není nikdy dobře. Teď si dám dostatek času a ono to nějak dopadne. Držím palce ať to všechny co jste se rozešly nebo už je to delší dobu a bojujete stím, držte se jsem v tom svámi a nehodlám se vzdát jen tak lehce. Uvidíte že už brzy bude líp, ale u každé z nás to chce individuální prostor a čas jak se zahojit.

I když to je profláknuté, opravdu pomůže jen a jen čas, teď jsi asi otrávená z toho, že ti to každý servíruje, ale je to prostě pravda.
Pořádně se vybreč, není dobré dusit v sobě emoce, ono to časem bude slábnout a pak zjistíš, že už se ti ani pořád brečet nechce. Myslím, že na začátku nemá smysl se nějak účelně zaměstnávat, vymýšlet program atd., protože by se to minulo účinkem a duchem bys byla stejně jinde.
Ideální je se na svého ex naštvat, pokud ti ublížil, nějakým způsobem tě ponížil, něčím tě vytáčel, zkrátka vybavit si nejen ty hezké vzpomínky, ale i tohle, třeba tě to rychleji posune do další fáze a pak už bude líp

Ne nadarmo se říká - co mě nezabije, to mě posílí