Rozložení lásky mezi děti

[cituji=Nympha]Holky kdybych se cítila uražená, že měl sourozenec lepší boty, větší pokoj a rodiče neskákali jak já jsem pískala tak bych opravdu tuhle diskuzi nezakládala


Tady si snad nikdo nemyslí, že bys byla uražená. Je to spíš o pocitech, které nás trápily nebo trápí dosud. Jako dítě mě to trápilo, všechno jsem chtěla dokázat, umět, dobře jsem se učila (narozdíl od bráchy), jen aby "mě maminka měla ráda". V dospělosti už jsem jen viděla, že je směšná a trapná. Trocha hořkosti zůstala, ale naučila jsem se vidět klady, které mi její chování přineslo.

Reaguji na Silvestra:

Chápu, mám to skoro stejně... jen mě to občas trochu potrápí... Poslední dobou se mi o tom zdály noční můry a proto jsem založila toto téma, snad proto abych věděla, že nejsem sama... snad abych pochopila proč se takové věci dějí.
Člověk se občas potřebuje jen vymluvit / vypsat

Jen jsem ti chtěla poradit, že se nemáš pořád vracet k minulosti, přemýšlet nad ní, pitvat se v ní. Je to jako brečet na rozlitým mlékem. Co bylo, bylo,je to uzavřená kapitola, která nelze vrátit a nelze změnit! Žij přítomností. A buď ráda, že se vaše vztahy v dobré obrátily, protože to není samozřejmost, mít dobré vztahy s nejbližšími.

Reaguji na Nympha:

Těžko posoudit jak to funguje v jiných rodinách, ale nemám pocit, že by mě nebo mého sourozence rodiče preferovaly více. Já mám jen jedno dítě takže nemůžu říct , ale pochybuji o tom, že bych dělala rozdíly. Jediný rozdíl bych viděla pokud mají rodiče děti z větším věkovým odstupem . Pokud vychovávají např. dítě v pubertě a mají jedno v předškolním věku je jasné, že tomu malému bude věnována větší péče a to ne proto, že by ho upřednostňovali , ale proto , že ten menší sourozenec tu větší péči potřebuje což je logické.

neřekla bych,mám tři děti i když nejde věnovat jim stejný podíl času i vzhledem k jejich věku 2 děti starší a 1 o dost mladší,neznamená to,že je nemiluji stejně.Těm starším jsem věnovala tolik času kolik to za jejich dětství šlo a tomu nejmladšímu se nyní věnuji taky a myslím,že stejně.Starší děti to nejmladší mají rádi a starají se a mazlí se s ním taky a dělá mi to radost,že na něj nežárlí. I když nyní nemám tolik času se věnovat starším dětem,nepřežila bych kdyby se jim něco stalo a miluji je stejně jako to nejmladší.

Znám případy ze svého sousedství,kdy prarodiče nemají rádi svoje vnoučata stejně, kvůli matce dětí a dávají jím to patřičně najevo,je to s prominutím hnusné a pro mě nepochopitelné,protože nás měli a mají rodiče stejně rádi tak jako i já svoje děti. Vím,že mému sourozenci je do dnes pomáháno více,protože nemá v životě tolik štěstí a průbojnosti,ale to je život a já mu pomáhám také,od toho jsme sourozenci,aby jsme si pomáhali a neznamená to,že by mě měli rodiče míň rádi,jen ten druhý není tak průbojný a potřebuje víc cizí pomoci.

Myslím si,že láska rodičů ke svým dětem je stejná,jen pomoc každému z dětí je různá,podle situace a potřeby.....

Mám ségru mladší o 5 let, které je všude plno, je veselá, hovorná a drzá, objektivně hodnoceno o dost hezčí než já. Já jsem introvert, trápily mě dost dlouho zdravotní problémy, které postihly i můj vzhled, prožila jsem si 20 let v ulitě a dodnes jsem z ní úplně nevylezla. Jsem ten typ, který si radši v koutě zaleze s dobrou knížkou, než aby bavil 20 lidí a měl hlavní slovo, hraju na klavír a ve volných chvílích studuju základy holandštiny. Prostě typický střet extroverta vs. introverta v jedné domácnosti.

To, co popisuji, není nikterak o závisti, ale o všímavosti, myslím si, že ačkoli se u nás doma mnohokrát vyslovila teze "mám vás rád/a obě stejně", tak to pravda není.

Dám příklad:
Ségra přijde, vypráví veselé historky, mamča ji se zaujetím poslouchá. Já chci něco povyprávět a mamča odejde v půlce věty. Ségře prošly průsery v rámci rodiny, prochází jí toho více, než já bych si byla schopna doma vůbec dovolit, protože na ni mamka drží a vyhodit ji z domu, to by si neodpustila. Holky koukají na seriály stejného typu, pijou spolu vínko, prostě taková ta holčičí pohodička bez nějakých nároků na vyšší přemýšlení (nemyslím to urážlivě! každý má přece jiný způsob zábavy).

Naproti tomu tatík je člověk sečtělý, přemýšlivý, sice extrovert stejně jako ségra, ale trochu jiným způsobem, víc přemýšlí nad tím, co říká a dělá, dokáže pořádně seřvat člověka, který působí nepravosti, a zastat se slabších. Je schopný mi na počkání vysvětlit jakýkoli pojem, na který se zeptám, na vše má nějaký pohled a má přehled jako blázen. (Pozn. je to jediný člověk, kterého znám, který přečetl celou Bibli a dokáže o ní diskutovat).
S ním jsem schopná hodiny rozebírat nesmyslné teorie a řehtat se slovním hříčkám, které spolu vymýšlíme. Nemusím s ním celý den promluvit, ale vím, že je tu pro mě a jsem ta "jeho holčička". Je to jen o tom, že si víc povahově sedíme a máme více společného, stejně jako ségra s mamčou. Se ségrou k sobě dodnes nenašli cestu, ségra je na něj někdy hnusná, je vidět, že ho nerespektuje. Táta jí v dětství vyčítal, že se neučí tak dobře, jako já (což považuju za jeho hrubou chybu a hlavní cestu k ségřině mindráku vůči mně, který se chtě nechtě občas projeví).
No znáte to, vztahy v rodině jsou složité, toto je pouze hrubý náčrt té naší mozaiky. Nikdy, nikdy, NIKDY nemůže být v rodině černobílé rozložení mezi 2 děti, 50 na 50.

Myslím, že to ani nejde, mít rád obě své děti stejně. Jen by nebylo na škodu přiznat barvu, nic na tom není. Rodiče to většinou nechtějí přiznat ani před sebou, ačkoli je to například v našem případě dost jasné. Mají zřejmě pocit, že by tím mohli někomu ublížit...

Moji rodiče mezi námi rozlišovali bohužel na můj úkor a protože vím, jak jsem se cítila, tak se hodně snažím, aby mezi mými dětmi žádné rozdíly nebyly.