Rivotril proti úzkosti

Reaguji na Karolkaa: Reaguji na Karolkaa:

Karolkaa já tohle všechno opravdu moc dobře znám. Jak psala consuelaleachim, potlačovala jsem to několik let, pořád si říkala, že to vydržím, až jednoho dne pohár přetekl, a já se zhroutila.

Mám úzkostně-depresivní poruchu a k tomu ještě dvě "menší" diagnózy. AD jsem se taky bála, z důvodů, které uvádíš. Hlavně toho tloustnutí. Beru Arketis a všude jsem četla hrozný zkušenosti po přibírání s ním. Vzhledem k tomu, že jedním z mých celoživotních problémů je taky přehnaný hlídání váhy, byla jsem opravdu "nadšená". Zezačátku jsem se dost hlídala, ale zjistila jsem, že mi zaplaťpánbůh žádný přibírání nezpůsobujou. Beru je už přes rok a všechno ok. Přinejhorším se dají vyměnit za jiná AD, opravdu to není nic hrozného. Zatím můžeš zkusit "aspoň" psychologa. Ta terapie je nejdůležitější, ale AD ti pomůžou se trochu zvednout a mít vůbec k něčemu zase energii. Když jsem se konečně dostala k psychiatričce, tak jsem celý dny zvládala jen ležet a spát. Antidepresiva tě samy o sobě nevyléčí, ale v kombinaci s terapií hodně pomůžou.

Reaguji na Graciela: Naprosto pravda pravdoucí.... TY prášky zezačátku pomůžou hodit člověka do stavu, kdy je schopný ty problémy řešit,mluvit o nich atd. Samy o sobě nic. Nakopnou,možná trochu oblbnout ty nejhorší stavy a navedou Tě na lepší cestu. Beru půl roku a věřím, že časem, budu žít bez nich...Nejdřív jsem na každém sezení bulela celou hodinu,nyní už ani slzu neuroním a jsem schopná bez lítosti a smutku mluvit o věcech, které mě srazily na kolena. Skrytá nemoc duše, po leta ušlapávaná, pak zabolí a tak stokrát silněji....
Btw. Gracielo také jsem se toho bála,ale naopak spíš nemám chuť k jídlu...Je to jak u čeho asi a jak u koho

Ještě k Rivotrilu..Bere ho moje mamka na maniodepresivní psychozu, pokusila se i o sebevraždu. Je po něm ospalá a dost mimo. Nyní jí to budou měnit na něco slabšího...Jí tedy nevyhovuje...A obvoďačka - ano,vím že mohou něco předepsat,ale je to tak trochu "na blind" tj. moc neřeší na co a komu to píší

Reaguji na consuelaleachim:
Ahoj, já právě naopak nemohu spát...Moje obvoďačka je jiná, když mě viděla a slyšela moje myšlenky tady dál nebýt, urychleně zavolala do krizového centra v nemocnici a domluvila mi psychiatra...u psychologa jsem byla jednou kdysi...a ti si moc poradit s tímto neumí. Byla jsem v tom centru...byly tam i lůžkové oddělení...celé to na mě doléhalo, ta atmosféra blázince. A to jsem tolikrát vykřikovala jak tam chci v nějvětší zoufalosti, protože už nechci trápit rodinu..teda nejvíce mamku, sourozence nemám a otec doma moc nebývá. Nemám chuť nikam chodit, mám strachz lidí, že se na mě blbě dívají, že jsem škaredá a takový, jsem jak méněcenná. Cítím se doma v bezpečí...a přitom bych chtěla být zase společenská. Podotýkám, že u nás v rodině tímto ani ničím podobným netrpěl a souvisí to s tím, jak mě život poslední dva roky propleskal, abych jsi uvědomovala svoje chyby. Což je jediný pozitivum toho všeho. Zítra zavolám té mé psychiatričce a poradím se co a jak...s těmi AD se mi moc nechce...jediný co se mi teď na sobě líbí je totiž moje váha. Pak už bych to asi neunesla.

Jo a holky díky...díky za podporu. Vím, že nejsem sama...sice v mé blízkosti ano...ale i tak...díky

Reaguji na Karolkaa:

Není zač! Vím, jaký peklo si může člověk se svýma obavama, úzkostma prožít, pořád se s tím peru, ale už dokážu o těch věcech mluvit, říct je nahlas, aniž bych brečela (consuelaleachim - jako bys popisovala jedny z mých prvních sezení
A já paradoxně po tom Arketisu prvních 14 dní neměla chuť k jídlu vůbec, až to bylo nepříjemný.

JO Karolkaa, možná ani v tvým okolí v tom nejsi sama! Od tý doby, co jsem začala o svých problémech mluvit otevřeně (byla jsem rok na neschopence od psychiatričky, tak se holt občas někdo zeptal PROČ, co mi bylo), tak najednou začalo vypadávat z lidí, u kterých bych to absolutně nečekala, že mají podobný problémy, že se taky léčí, takže tak

Ale vím, jak je zase těžký pro lidi, kteří takový pocity neznají, nás pochopit. Např. moje máma... Od doktorky jsem dostala příručky pro rodinu a nejlbližší takto nemocných a dala jsem je mámě přečíst. Pomohlo to. Aspoň už pochopila, že i když hezky slunce svítí , jsem mladá a všechno je na pohled v pořádku, já v pořádku a šťastná nejsem. Taky se mnou máma byla jednou na sezení. Je dobrý, když s tebou na terapii zajde i někdo z rodiny, obzvlášť, když má s tvýma problémama "co dočinění", třeba jako právě moje máma. Sice už podruhý jít nechtěla, ale i té doktorce pomohlo vidět, jakým způsobem s mámou komunikujeme a dál vymyslet strategii, jak si s mamkou co nejlíp poradit do budoucna

Reaguji na Graciela:

Ano moji rodiče, hlavně otec...nedokáží pochopit, proč když mi kamarádka nabízí ať jdu s nimi pařit, nejdu. Proč se mi nechce ven na terasu opalovat, jak jsem to vždy dělávala, proč se mi nechce ven se psem. Prostě nic z toho. A to mě utápí ještě víc, něco furt objasňovat. Nechtějí si připustit, že by jejich dcera mohla mít takový problém. A oni dva to spolu řešit nehodlají, protože si nerozumí. Pokud ti to nevadí, ráda bych třeba byla s tebou trochu v kontaktu...Mně je 18....a zajímalo by mě, jak třeba navazuješ vztahy a celkově tvoje funkčnost v životě. Pokud nehceš tady...a teda pokud vůbec chceš, napiš mi SZ.

Měla jsem to naprosto stejně. I nyní se cítím lépe doma než venku, jsem z Prahy a z hodně lidí mě chytá psotník. Mě je 26 a život mě pleskal tak od 18,navíc máme tyhle nemoci v rodině (mamka) a mě maniodepresivitu bohužel připisují také,ale jelikož s tím něco dělám a pracuji na sobě, nemusí to propuknout v celé své kráse...doufám, věřím... Určitě jí zavolej! Jinak - u mě to se spaním bylo tak, že např. 2 dny v kuse jsem byla hyperaktivní a nemusela spát. pak mi nešlo spát. pak jsem nechtěla spát - protože jsem měla noční můry.... Držím Ti palečky, první krok je těžký, ale brzo uvidíš menší krůčky k úspěchu a to stojí za to...

[cituji=consuelaleachim[/cituji]

Díky moc za podoporu. Tobě ať se taky daří! Ať jsme konečně štastné, když jsme mladé. Musíme se z toho vyhrabat. Já to nemám dědičné, ale díky tomu, co mi život nachystal...Teď jí půjdu zavolat.

Výborně! Budiž toto téma inspirací a pomocí pro další, co se trápí a neví, co s tím... Léčitel to opravdu "nerozežene"

Reaguji na Karolkaa: Děkuji, držím palce! A jak říkáš, jsme mladé, řekněme si zdravé...tak proč to zdraví duše nedotáhnout do konce...život je jen jeden a užít si ho bez trápení...vezměme si to jako cíl!

Přesně tak. Tak jako se léčí zlomená noha, by se měla léčit i zlomená duše...kdo ví, pochopí