Rakovina prsu u mamky

Reaguji na LittleCharm: Držím palce Tobě i tvému příteli...vůbec si nedokáži představit, jaké to musí být, když lékaři najdou rakovinu někomu tak blízkému a milovanému..proto DRŽTE SE

Chovej se jako vždycky, pokud o tom bude chtít mluvit, tak s ní mluv - věšina lidí o tom mluvit potřebuje. Nám mamka vyprávěla všechno o návštěvách lékařů, vyšetřeních, operacích, pacientkách, léčbě,... Chemoterapie byla pro mě asi nejvíce traumatizujících zážitkem v životě a občas jsem měla pocit, že se zblázním, když se budu ještě chvilku koukat, jak jí ot ubližuje, ale zvládli jsme to všichni společně. Připrav se na to, že je to pro nemocného težké vyrovnat se s tím, jak ho léčka fyzicky mění (někomu vypadá celkově ochlupení - včetně řas, obočí,..).
Docela byly fajn holčičí dýchánky, koukaly jsme na komedie, drbaly,...
Taky bych se zamyslela nad mamčiným životním přístupem, jestli je třeba depresivní typ, tak to bude mít mnohem těžší. Moje mamka je taky hrozná "řešilka" takže jí můj přítel věnoval 2 knihy, které si v nemocnici přečetla - byly to Moc podvědomí a Čtyři dohody - ačkoliv nevyznává nic "alternativního", tak tyto knihy jí oslovily a třeba i pár týdnů nad nima přemýšlela a trošku jí to pomohlo. Jinak v nemocnici se tvoje mamka určitě setká s kvantem lidí, jejichž osud jí třeba zasáhne, většinou se na onkologii léčí spousta nešťastných lidí a den si tam krátí líčením svých strastí . Což mě prostě znovu přivádí k tomu, že hlavně dodávat víru ve vyléčení (moje mamka se teď považuje za z rakoviny vyléčenou) a radost ze života ... Držím palce, ať to zvládnete

Já jsem několik hodin brečela příteli do telefonu a několik nocí nespala - strach je normální. Před mamkou jsem byla vždycky silná, když se mi chtělo brečet, tak jsem se někam schovala, než jsem se uklidnila, myslím, že je to takhle lepší. Když je nemocný nejisty, tak působit jako ten pevný bod a svoje pochyby řeší tajně o samotě... časem člověk otupí Po vyléčení, když se všechno vrátí do starých kolejí, tak to jakoby zapomeneš, odsune se to někam hluboko a mě už teď připadá, že se to všechno stalo hrozně dávno, přitom to nejsou ani čtyři roky od doby, kdy jí rakovinu zjistili.

Reaguji na l.ennca: Děkuji, ale my jsme už svůj boj vyhráli (ťukťukťuk). V listopadu vyšli po 5 měsících všechny testy v pohodě, rakovina je pryč

Když manželovi loni v lednu diagnostikovali rakovinu sice ne prsu ale i tak, byl trochu rozhozený ale myslím že člověk by neměl chodit kolem horké kaše ale zase by se nemělo ttlačit na pilu. Podle mého by ses určitě měla zeptat jak se jí daří atd ale pokud o tom nebude chtít komunikovat k ničemu jí nenutit.

Babička si před třemi roky taky prodělala rakovinu prsu. Vzali ji kus postižené oblasti + lymfu v podpaží, následné ozařování. Babička o tom nechtěla moc mluvit a radši se tím užírala sama. Tak jsme se snažili ji přivést na veselejší myšlenky. Být Tebou, tak se mamky určitě zeptám, jestli o tom chce mluvit nebo ne, a pak bych její přání respektovala. Když už babička byla z nejhoršího venku, sama se pak o tom rozpovídala..

To co tady holky psaly je všechno pravda.Já mám rakovinu za sebou, ikdyž ne prsu a za sebe můžu říct-hlavně nelitovat-to mamce nepomůže, alespoň u mě to tak bylo. A mluvit o rakovině,o léčbě a věcech co s tím souvisí, bych se také nebála-na člověka je toho moc a sám si to přehrává neustále v hlavě-je fajn, mít to s kým probrat. Jak holky navrhovaly-holčičí večery apod. to je moc fajn-já to tak dělala taky-někdy jsme se dívaly na filmy, probíraly oblečení apod. a někdy to byly i vážný hovory-o léčbě ,o prognóze. Neboj se mámě říct, že o ni máš strach, ale zároveň jí i řekni, že jsi při ní a spolu to zvládnete-a snaž se jí nelitovat-to mě neskutečně vytáčelo. Ale sama znáš mámu nejlíp, takže určitě, poté co překonáš ten prvotní šok, tak budeš vědět, jak se chovat.Moc Vám oběma držím pěsti

Reaguji na LittleCharm: My jsme na sebe už v nějaké diskuzi o rakovině narazily. Jsem moc ráda, že je přítel ok a přeju Vám moc štěstí a hlavně toho zdraví

Máma taky prodělala rakovinu prsu - už je to pět let a v současnosti je naštěstí v pořádku a doufám, že už to tak i zůstane.
K mámě jsem se snažila chovat normálně jako před nemocí. Nelitovala jsem ji, ale snažila jsem se pro ni být oporou - např. jsem s ní chodila do nemocnice ( a dodnes s ní chodím na všechny kontroly a vyšetření), protože onkologické oddělení je hodně depresivní. Moc jsme o její nemoci nemluvili, jenže u nás se celkově na řeči moc nepotrpí, ale rakovina pro nás nebyla tabu...
Jinak já jsem to zvládala relativně dobře v rámci možností. Asi mi hodně pomohlo, že jsem si ani na chvíli nepřipustila, že by to mohlo dopadnout špatně

Nejlepší přístup.

Reaguji na mysiacik:
moc smutný příspěvek. Je to pro Vás těžké, takže jen stručně. Ikdyby tomu maminka propadla a bylo to horší a horší tak Vy tomu prostě propadnout nesmíte. Je to těžká situace a těžko radit, ale každopádně bych byla na blízku alespon po tom telefonu. Vyslechnout když má špatnou náladu a strach a rozhodně to nezlehčovat, ale na druhou stranu smutek má svůj omezený čas takže se nesnažit jí litovat ale spíše jí rozptýlit. Chce to hodně lásky a trpělivosti a hlavně: RVÁT SE DO POSLEDNÍ CHVÍLE.
Budu se za Vás modlit.

POZITIVNÍ PŘÍSTUP! My už to snad máme (ťuk ťuk) za sebou, je to 5 let a vše ok. Nicméně do teď si pamatuju, že když mamka bylo po chemo ještě hospitalizovaná na ozařování a já jí měla zabalit věci, tak jsem automaticky do nemocnice přivezla i hřeben a fén. Fakt jsme se tehdy smály! Mamka podstoupila už i hysterektomii a pamatuju si, jak říkala: Za vložky už neutrácím, šampony teď nepotřebuju, tak já nevím, kde bych ještě měla ušetřit.

Mamka je statečná, takže jsme se o tom normálně bavily, ale je rozhodně fajn dát najevo, že v tom dotyčná není sama.

Reaguji na aspera21:

Mamča už má 3 cm vlasy , ale říká, že paruku sundá až na jaře, že ji má místo kulicha

Rakovinu prsu jsem si prožila sama, prso mi taky vzali a zrovna dnes jsem se vrátila z nemocnice, kde mi dělali na plastice nové. Takže Ti poradim asi uplně z první ruky, co strašně ale opravdu strašně s.ralo mě - když mi někdo řekl - Musíš myslet pozitivně!! Ne, ne, ne, je to odporný klišé z onkologických webů, boha jeho, jasně myslet pozitivně jo, ale ne to říkat takhle a touto větou. Bude to dobrý - to je taky taková ošemetná věta, jo jasně že to bude dobrý, o tom žádná, tak proč to řešit.
Určitě pomoct s výběrem oblečení, podprsenek atd., to je ženská záležitost a tam můžeš dobře poradit. Jestliže Tvoje mamka nebude mít chemoterapie, zřejmě se jedná o hormonální nádor, bude stačit operace a léčba Tamoxifenem. Ony i ty chemoterapie se daly zvládnout, je ti potom zle jak při kocovině, ale probíhá to ambulantně, ženský se tam bavěj o všem možnym, nakape ti kapačka a jdeš domů. Taky se to dá, neni to že by jsi ležela v nemocnici atd.
Mamče moc držim palce, ať to všecko v pohodě zvládá, nezapomeňte, že rekonstrukce prsu se dělají, to bych asi před mamkou vyzdvihla, když se bude cítit špatně, mně bylo fakt hrozně, když mi prso vzali, ale je to jen dočasný stav.

Jsem moc ráda, že tu čtu tolik dobrých konců. My tolik štěstí neměli, ale u nás to bylo podmíněno především tím, že se na nemoc přišlo velmi velmi pozdě, jednalo se totiž o vzácný typ a už od začátku nám bylo doktory sděleno, že se jedná jen o prodlužování života. Když ale vezmu v potaz to, že se na rakovinu přijde včas - jsou vždy šance na vyléčení velké a s dnešním medicínským pokrokem je to taky jiná než třeba před 10lety. Je potřeba ji podpořit. Držím vám pěsti ať to zvládnete.