Proč se rozcházejí lidi, kteří se milujou?

Pokud by ten vztah vypadal tak jak popisuješ tak bych se asi i jako ženská odhodlala vztah ukončit.. jasně, bolelo by to, hrozně moc.. ale přetrvávat ve vztahu plném hysterie, výčitek a vzájemnýho trápení?.. to je na nervy až moc velkej nátlak, láska neláska..

Já si myslím, že ten, kdo odchází, už jaksi nemiluje, že je to vztah víceméně jednodstranný.
Myslím, že potřebuješ překonat první dny po rozchodu, za takový měsíc už to uvidíš úplně jinak. Jen se do toho nezahrabat.

Lucyyy
hm, jasně, jenže ono to takhle úplně nebylo. V posledních měsících to byl akorát nápor na psychiku, protože už jsem propadla panice, že problém, který jsme mezi sebou měli byl "nevyřešitelný" hlavně protože jsme nenašli způsob, jak to vyřešit. A hysterické výstupy byly asi 2 a hádky tak jendou za 14 dnů, já to vnímala jinak hlavně protože jsem cholerik a mi hádky až tak nevadí. Chápu, že partner to snášel špatně, protože on je naopak flegmatik a to jeho apatie mě přiváděla k šílenství. Poté to přešlo, kdy jsme se rozcházeli a házeli na sebe "špínu" a handrkovali se... Ale přecejen ten vztah byl na tolik krásný a intenzivní a krásné zážitky převažovaly.. Proto nechápu a jsem zoufalá z toho, že to prostě nemůžu odepsat a nechci to skončit, mám smůlu. Byli jsme fakt skvělý pár a takhle to skončilo....

to si myslím taky, ale partner mi říká, že to takhle není a já mu fakt věřím, že mě miluje, ale asi to tak není.... asi lže sám sobě, možná i já si něco nalhávám, ale já si pořád myslím, že to je špatný sen... a nechápu to, že už je opravdu konec... zazlívám mu, že neustál "pár hádek", ikdyž v tom máme vinu oba docela velkou a za náš zničený vztah si můžeme sami, já se bojím, že v tom mám větší podíl a to mě ničí...

nechte to v klidu a budte nějakou chvilku od sebe nekontaktujte se neschazejte se a oba dva uvdíte jak to doopravdy je.věř mě prožívám ted taky hrozné chvíle a čím dýl jsme od sebe tím víc zjištuji jak ho moc miluju.držím palečky!!

janice0071
jasně, jenže my už se rozešli vícekrát a vždy se k sobě vrátili a řešili stejný problém pak zase. Tím pádem tohle asi byla poslední kapka.... a bojím se, že budem oba natolik hrdí, že už to dohromady nikdy nedáme. Já zaujmu stanovisko, že už nechci a on také a je to někde... Každopádně díky za názor a taky přeju štěstíčko...

já bych taky doporučila chvíli klid. Pokud se milujete, určitě najdete nějaké řešení, zklidníte se, vše si ujasníte, a nakonec se třeba dáte zpátky dohromady.
Já jsem svého bývalého taky moc milovala, byli jsme spolu taky 4 roky, ale nehádali jsme se, a já se pak, z nějakého neznámého důvodu začala v tom vztahu dusit, a i když mi byl přítel vším a moc jsem ho milovala, tak přesto jsem náš vztah ukončila, abych se mohla "nadechnout". Pak jsem sice udělala pár blbostí, a taky kvůli nim jsem se s ním už nikdy nedala dohromady. Dostávala jsem se z toho další 3 roky a ještě pořád to není úplně super, a asi nikdy nebude, přesto vím, že kdybych byla ve stejné situaci jako tenkrát, tak to udělám stejně. . . takže nesouhlasím s tím, že ten, kdo opouští nemiluje, nebo že se nemůžou rozejít lidé, kteří se mají hrozně moc rádi. Občas se to prostě asi stane. Důvodů jsou spousty.
Takže se zhluboka nadechni, dej čas sobě i svému (bývalému) příteli a uvidíš. Nemá cenu hysterčit ještě teď - no, tady každá rada drahá, zvlášť, když vlastně neznáme ani jednoho z vás. To se to pak těžko předvídá. Držím pěsti!

to jsem z toho co jsi napsala na úvod nemohla vyčíst, tam popisuješ jen ty hádky, vyznívá to pak úplně jinak.. Jaký byl ten problém mezi vámi, jestli se můžu zeptat? Jinak pokud o partnera skutečně ještě stojíš, tak by možná nebylo od věci zkusit připomenout to hezké, ty nejintenzivnější okamžiky, které jste spolu zažili - místo na které máte určitě vzpomínky, věc kterou máte s něčím spojenou - překvapit ho tím. Třeba pookřeje a dá vám ještě jednu šanci.

Mít rád je základ, to samože, ale nelze vztah stavět jenom na lásce, přitažlivosti....musíte si i rozumět jako lidé a pokud spolu neumíte vycházet holt si nejste souzeni a neměli byste spolu být....Promiň, ale asi to nebude úplně to pravé ořechové, nerada ti to říkám, ale pokud takovýto konflikt a následný rozchod není poprvé...
Psala jsi, že jsi už tu něco řešila, tak jsem ti mrkla do profilu, to bylo hodně taky skrz tu bejvalku? Ať jo, nebo ne: chtěla jsem jen dodat k té záměně jmen. Někde jsem četla, že přeřeknutí není náhoda, má to nějakou podvědomou souvislost. A přítel samozřejmě poněkolikáté ví, že si hlavně musí dávat pozor, jak ti řekne, o to víc je díky podvědomí možné, že ti skutečně řekne Terezo, místo třeba Jano (dosaď si svoje jména). Podvědomí je holt potvora. Takový skoro až Murphyho zákon, co nejvíc nechceme či čeho se opakovaně bojíme, to se nám stane, omylem pošleme smsku tomu, kdo ji má ze všech nejméně číst (to se zas stává mě)....Zkus se nad to trošku povznést, věřím, že je to těžké, ale nehledala bych v tom nějaký hlubší smysl, holt lidské mozky jsou nevyzpytatelné a já se s přeřekama taky setkávám často....

endy
jakého problému se to přesně týká?
Jsem s přítelem 4 roky a taky se pořád hádáme a rozcházíme, jsou to moje rozmary, ale nedokážu si pomoct. Ale nebýt mě, už bysme spolu dávno nebyli. Je to prostě tak, kluk se rozejde i když miluje. Vždycky jsem to byla já, kdo za ním musel přijít první a omlouvat se. Někdy už to myslel opravdu vážně a musela jsem ho hodně přemlouvat, aby do toho znova šel. Taky jsem probrečela několik nocí, než se ke mě vrátil

Právě proto je to pro mě strašně těžké zkousnout a přijmout, protože prostě vím, že si za to z velké části můžu sama. Ano, souvisí to s jeho bývalkou, nešlo jen o "blbou záměnu jmen", ale byla jsem úplně zoufalá z toho, že jsem si své postavení, jako jeho přítelkyně musela "vydupat". Já se cítím, jako kdybych mu zakázala mít v bytě spoustu jejích věcí a fotek, zakázala jsem mu ať mu ona vybírá oblečení, zakázala jsem mu si s ní několikrát týdně volat, nepřišlo mi vhodné aby ona, když zapíská on přiletěl jako hodný pejsek a splnil ji všecko, co řekla, byla jsem na prášky z toho, že na její svátek nikdy nezapomněl, kdežto na můj téměř vždycky... Já se dostala i do fáze, kdy jsem si sama "zařídila", že až budu potřebovat odvézt do nemocnice nebudu to já, která pojedu autobusem a ona se poveze jeho autem...! S tímhle jsem bojovala celé 3 roky, a když jsem toho konečně dosáhla, dostala jsem strašný strach, protože jsem začla mít pocit, že jsem ho k tomu všemu donutila. Nic z toho nevzešlo samo od něj.... A takhle to pokračovalo, všechny problémy, o kterých jsem mu řekla (nebylo jich zrovna moc a byly to maličkosti, ale vnímala jsem to jako křivdy), jsem mu slušně řekla desetkrát, poprosila jsem ho o to, ale to stejně nechápal, že s tím má něco dělat.... Pak začaly "nátlaky" jako samotné rozchody, ale i tohle mu po nějaké době začlo být fuk... Vždycky "napravoval", až když už bylo pozdě a já jsem to přestala zvládat. Nastoupily výčitky a moje náladovost... A pak už to bylo v p...... On nechápal, jaktože můžu být s clověkem, který mi tak "ubližuje", a dále jsme se k sobě začli chovat ne moc hezky. I přesto já s tím chtěla něco dělat, bojovat s tím, já se mu snažila odpustit, ale nešlo to. Bylo to jak na houpačče, super super nádherné chvíle a pak bum hádky a výčitky... Chápu, že mě opustil, protože jsem z toho byla už zoufalá a sama jsem to nedokázala řešit, on nevěděl, co má udělat, a když to věděl, tak to stejně nikdy neudělal.... Já neveřila, že tuhle lásku může něco takového zničit. O to více si vyčítám, že jsem ji zničila já, protože jsem mu nedokázala odpustit. Nešlo to moje reakce byly třeba jen na telefonáty s jeho bývalkou bušení srdce, zrychlený tep, třes v rukou... Moje reakce, když o ní zase něco řekl, byly vzteklé odporné až sprosté připomínky... ani nevíte, jak mě to všechno mrzí a s..e Ještě k tomu vylíčení mého partnera jsou tu napsané jen jeho chyby, které člověk potom začne více vnímat, já bych mu, když se nad tím zamyslím nic jako špatnou vlastnost nevytkla. Za všechny jeho špatné vlastnosti ho prostě miluju, ale jediné co vnímám, tak špatně je to, že do našeho vztahu zatáhl svou bývalku a na mě se pak přelila ta energie, že už jsem ji tam po těch 3 letech držela já. Vyčítala mu, jak o ní vždy mluvil v superlativech, dostala jsem strach z toho, že musím pořád bojovat a překonat jí úplně ve všem. Byla pro mě konkurence, ne jako člověk, ale konkurence v tom smyslu, jak ji na začátku našeho vztahu vylíčil (protože on je typ člověka, který i kdyby si udělali nevím co, tak o ni mluvil hezky a to hodně hezky.) Pro mě bylo tohle tou konkurencí - nějaká imaginace jeho bývalky. Ikdyž si všecko řeknu, srovnám a uvědomím, uplyne jeden den a já jsem zase na začátku. Po 3 letech nejde přeměnit názor ani za měsíc ani za dva... To neumím a moc mě to trápí

to s tou smskou znám a ani nevíš, jak bych se na tohle všechno chtěla povznést, jenže neumím to, moje zabedněná hlava mi to nedovolí, protože prostě tam nešlo jen o záměnu jmen. Já vím, že to moc řeším a teď si uvědomuji, že jsem na to dojela... To je to nejhorší, že člověk si nevytáhne mozek, neudělá restart a jede dál, já tohle neumím a mám všechny ty zážitky a "boj s jeho bývalkou" nahrány v hlavě a nejde to vymazat.. Ale budu se toho muset nějak zbavit, už jsem se kontaktovala na kinezioložku a uvidím, jestli mi to pomůže.

Tak si myslím, že není problém v tobě ale v příteli. Já bych jednala úplně stejně. Pokud za 4 roky nedokázal na bývalku zapomenout, tak na tom asi něco bude. A aby si několikrát týdně volali a vybírala mu oblečení, to se mi taky nezdá moc dobrý. Pokud si tak dobře rozumí, pak tedy nechápu proč se rozešli, patrně ji pořád miluje. Nevíš proč se rozešli a kdo z nich to ukončil? Jak dloho spolu byli?

endy
Když tě tak čtu, tak mi přijde celkem jasný, proč jste se rozešli...Já z toho mám dojem, že sis nebyla vaším vztahem moc jistá a nějak jsi to neustála. Myslíš, že kdybyste se nerozešli, že bys s ním byla šťastná, spokojená a klidná? Nebo by tě pořád něco hlodalo a nutilo dělat scény?
Třeba je dobře, že to tak dopadlo. Buď se dáte znovu dohromady, protože si uvědomíš, že takhle se to nedá (který kluk je dobrovolně ve vztahu, kde jsou zbytečné scény na denním pořádku?) nebo to takhle mělo dopadnout a ty si po čase najdeš kluka, ke kterému budeš mít důvěru... Navíc, já už jsem si hodněkrát ověřila, že my holky máme opravdu silně vyvinutou intuici a když cítíme, že něco není v pořádku, tak to v pořádku opravdu nebývá. Ať tak nebo tak, v obou případech to pro tebe dopadne dobře- jsi na cestě mít vztah, ve kterém ti bude dobře a kde si nebudeš muset nic vydupávat.