Přítel, nebo práce?

přítel se chtěl taky rozejít, když jsem odcházela do zahraničí (na 9 měsíců), ale domluvili jsme se tak, že pokud si po mém odjezdu někoho najde nebo já tam a budeme s ním/ní chtít být, tak dáme tomu druhému vědět a ukončíme to. Ani jeden z nás si nikoho nenašel, prostě to byla jen varianta, kdyby náhodou. A to samé jsem udělala s dalším přítelem a taky to vydrželo ... ono když někomu něco dovolíš, tak ho to neláká tolik jako kdyby to bylo zakázané ... ale obávám se z tvých příspěvků, že tvůj přítel je tzv. "vlastnil" ... snaží se tě k sobě připoutat a podle tvých úvah se mu to dost daří. Chápu tvůj strach, víc než bych chtěla, zkus se s ním proto domluvit, že se jedeš jen vzdělávat na 3 měsíce a že se k němu chceš vrátit, udělat si ty zadní vrátka ať nejsi pod takovým tlakem, že jedním rozhodnutím v čr vše ztratíš držím palce

někdy mi připadne že je spíš jako můj kámoš, mám ho strašně moc ráda, ale láska? asi už ne..Zas si říkám, že to tak bude pokaždé po nějaké době, že já jsem blíženec a můžu si za to sama, protože pořád chci změnu a vadí mi stereotyp a tak si říkám, že raděj s ním zůstanu u něj mám istotu, že mě nidky nepodvede a neublíží, má takovou povahu a tak si říkám můžu být ráda co mám , protože jsem blíženec a stejně by to tak bylo u každého vztahu třeba taky po 2,4, letech mě opět odpadne ta velká láska jak na začátku a budu mít pocit, že mám opět hledat.. Tak můžu být ráda, že mám takového chlapa, že bych nemusela takového najít znova.. Nevím možná je to i tím že jsem byla u kartářky před 2 lety a ta mi řekla at si vyberu bud zábavu nebo rodinný život, že když si vyberu zábavu nakonec zůstanu sama.. A tak jsem si řekla, že to s ním vydržím i když ho už nebudu tolik milovat..Ale spíš ho mám hodněě moc ráda... protože už asi nenajdu tak tolerantního kluka. Vy byste to asi riskly a letěly, že? Než takový vztah? Zase si říkám jsem mladá vše před sebou a s ním si někdy připadnu jako bych měla přes 30 a strašně mě uzemňuje, už si tak neužívám života ale spíš ho žiji rodinně i dkyž nemáme děti.. Když se trošku nějak rozřádím třeba po dlouhé době na diskotéce ( noo tam jsme nebyla pár měsícu) tak hned mě uklidnuje...já vím sama si na vše odpovídám jak to je a že by to asi tak nemělo být ( jasně kdyby mě bylo kolem 30-40 to už je jina to chápu) ale tak si ted jeste pripadám hodne na to mladá a ze mi zivot / zábav/poznávaní utíka mezi prsty...jak jen umet vse hodit za hlavu a zacít riskovat? mam blbou povahu, že nejprve myslím na ostatní a pak na mě..jak se změnit? Udělala jste některá takový zásadný krok v životě?

Bimbii:
děkuji moc za příspěvek a podporu, jsi moc hodná. jde vidět, že jsi rozumná ve všem máš pravdu a to že on je tzv. vlastnik - to je, jen si to nechci připustit ale hrůza jak on dovede být někdy uražený a nemluví se mnou jen když jsem třeba někdy chtěla jet na víkedn za kámoškou do jiného města..Bydlíme spolu a on by chudáček prý bez e mě neusnul a hned vidí jak ho vše podvádím..
Sakriš musím jít nějak do sebe a odhodlat se

Tak já jsem např dnes uplně nadšená... Už dlouho chci jet do anglie pracovat jako au-pair..mám tam i hodně spolužaček a tak..takže by se něco našlo..bohužel jsem si říkala, že nemužu kvuli příteli. Určitě bych se s ním nechtěla rozcházet nebo tak něco...takže jsem o tom nikdy nemluvila a řikala si, že jednou vyjedeme spolu..No ale dnes jsem to nějak nadhodila..že bych chtěla odjet tak na dva až tři měsíce..a on mi to dovolil. Vím, že mluvím o blbých dvou měsících a vy tady mluvíte i o nekolika letech....Ale kdyby se mi tam líbilo tak kdoví,třeba bych se vratila na návštevu a jela znova a znova a potom i třeba zustala... No ale pointa je v tom,že přítel mi na to odpověděl,že pokud je to neco co chci, tak mu to nevadí, tak mě pustí na ty dva, tři msíce a že kdybych chtěla jet potom znovu,tak že by i jel se mnou..Takže momentálně si dávám přihlášky na VŠ a kdyby me nevzali tak frčím pryč a pokud me vezmou tak pofrčím příští rok o prázdninách... Jinak co tím teda chci říct, PRO TY KTERÉ CHTÉJI VYJET JEN DOČASNĚ:být váma bych šla..pokud vás ma přítel rád, tak počká..pokud by jste tam byly dýl než ty tři mesíce, tak vás zajede např navštivit nebo vy zajedete jednou na navstevu domu..a přečkáte to...
PRO TY KTERÉ SI NEPŘIPADAJI UŽ TED S PRITELEM STASTNE:nechápu nad čím přemýšlíte a balte kufry

přesně to si myslím taky.
Lentilko, zkus se zamyslet nad tím, jestli tě přítel nechce "pustit" opravdu proto, že tě miluje a nechce přijít o svoji lásku.
Není to spíš tak, že už je zvyklý na svůj klid, pohodlí, má své jisté, ví, co od tebe čekat....tím svým odchodem bys přirozeně způsobila řadu komplikací, musel by sám platit výdaje za bydlení, vysvětlovat kamarádům a rodině, že jsi "pláchla za lepším"...
každopádně, ty nějakou změnu potřebuješ jako sůl...nejspíš budeš ten typ člověka, který potřebuje pořád něco objevovat, někam se posouvat a klidný, rodinný život by tě v tomto věku spíš ubíjel (asi už se tak děje) a taky by se mohlo stát, že ve třiceti budeš zatrpklá, otrávená a zklamaná.
a věř mi, kdybys byla ve vztahu opravdu spokojená a naplněná, o odjezdu neuvažuješ.
neboj se, zkus to. využívej příležitostí, které ti život nabízí. vždycky, když se zavřou dveře, o kus dál se otevřou další
ve tvých příspěvcích se úplně vidím

dodělat školu a to jednoznačně... přítel se přeci může přestěhovat do prahy, není zde ta možnost? skutečně škola, nikde není napsáno že s přítelem zestárneš a pak budeš litovat vzdělání, které ti mohlo dát určitou finanční svobodu a nezávislost.

Ohledně mě: s přítelem jsem se rozešla a zůstala v Praze
Ohledně lentilky, jak ses nakonec rozhodla ty?