Přítel je bez iniciativy, bez koníčků a chce trávit co nejvíce času JEN se mnou

Když nesnášíš jeho doteky i sex s ním, pak to, že si ho vážíš patrně nebude stačit na dlouhodobý vztah. No, a pokud ti nevyhovuje ani po stránce "kamarádské" jako jsou aktivity ve chvílích volna, tak vážně nechápu, proč s ním ještě jsi.

Není pro tebe atraktivní a ani se ti nedivím, když se nesnaží. Asi bych začala hledat jinde, protože tohle evidentně nikam nevede.

Fíha, no divim se že s ním ještě jsi! Musím říct, že můj přítel ale taky takový trošinku byl, když jsme se poznali. Ale ani zdaleka ne takle. Musim však říct, že jsem ho trochu naučila jezdit na výlety atd. Teď jezdíme každý víkend někam a to, že při cestě nadává na ostatní řidiče (řídí sám) už ani nevnímám.
S Tvým problémem je to o moc těžší. Když totiž někdo nechce a nebo ho to nebaví a je mu to jedno je těžký ho přesvědčit o opaku. Já asi být Tebou tak to vzdám , neb co píšeš, tak je Tě pro takového fakt škoda...

Nesnáším, když se mě dotýká. Nesnáším sex s ním. Když odjede, mám radost.

Proč s ním tedy ještě pořád jsi? Ještě ke všemu, když jsi s ním o tom několikrát mluvila a nepřineslo to žádné výsledky. Píšeš, že už jsi z toho sama frustrovaná a to je cesta do pekel. Pochopil vůbec vážnost celé situace? Možná bych mu to znovu zdůraznila, že Váš vztah vlastně nikam nevede a jestli s tím (se sebou) nehodlá nic dělat, budeš to muset řešit jinak...Tvůj přítel mi připadá jak energetický upír.

Jsem na tom skoro stejně ale nemám sílu se s ním rozejít :/ Vím, že mu hrozně moc ublížím a budu si to vyčítat hrozně moc dlouho

Daleko víc mu ublížíš tím, když s ním zůstaneš ze soucitu.

Reaguji na True: Ale ono to zase není úplně ze soucitu...uvnitř ho miluji ..ale..

Čím dřív to ukončíš, tím méně se budeš trápit.

Jsem na tom teď taky tak. S jediným rozdílem - ten můj má společnost rád, s přáteli tráví čas celkem často a rád, s mými přáteli taky, když ho někam vytáhnu. Taky jsem s ním několikrát mluvila, že by bylo fajn, kdyby nějakou činnost vymyslel i on a ne pořád jen já, že mě to ubíjí. Vždycky řekl, že teda někdy něco vymyslí. Maximálně pak třeba druhý den mě vzal na oběd a tím jeho aktivita skončila. Furt jsem si říkala, proč není schopný mě někam vytáhnout, něco vymyslet, když s jeho přáteli podniká různý věci a pak jsem si všimla, že ani s nimi nikdy není ten iniciátor, je prostě takový. Rád něco podnikne, ale vždycky to za něj musí vymyslet někdo jiný a ozvat se mu. Kdyby to nikdo neudělal, tak sedí celý dny sám doma...
Mně už to přestalo bavit, pořád něco organizovat. On řekl, že mu nevadí pořád jen sedět u televize a jestli já chci něco dělat, protože se nudím, tak mám něco vymyslet sama. No, došlo to tak daleko, že už mě ani nepřitahuje, už toho mám všeho dost. Furt jsem doufala, že se to zlepší, že se to nějak spraví, ale už asi těžko. Jsem na něj poslední dva měsíce hrozně nepříjemná, hádám se, vyčítám mu každou prkotinu, až se za sebe i stydím, ale už mě na něm štve všechno. Jsem rozhodnutá to ukončit, jiné východisko zřejmě není, ale jak už někdo psal, není to jednoduchý. Mám ho furt ráda, jsem na něj zvyklá a neumím si představit být bez něj, bojím se to skončit. Ale takhle se trápím a trápím i jeho. Takže i já radím zakladatelce, aby se s ním rozešla nebo se smířila s tímto stavem.

tak to nechápu, rozhodně bych s ním ve 29 letech neztrácela čas! Pokud teda zrovna nejsi typ co chce rodinu atd...

Úplně jako bych tohle psala já. Takový vztah jsem měla 4 roky. Nedalo se to vydržet. Pak už to bylo takový, že když jsem šla někam sama, kam on nemohl (akce z práce apod.) tak byl na mě naštvaný. Neměl žádné koníčky, jednoho kamaráda s kterým jsme občas zašli někam posedět, ale to bylo všechno. Když jsme šli ven s mými přáteli, vůbec se s nikým nebavil dokonce ani se mnou, celý večer se tvářil jako kakabus a tímpádem jsem radši odešla domů. Vyhrotilo se to až tak, že jsem neměla žádné koníčky ani já, chodila jsem jen do práce a vracela se domů. Každý víkend vypadal stejně. Už jsem z toho nespala, usínala jsem 2-3 hodiny, v noci se probouzela alespoň 3krát na záchod. Několikrát jsem se mu tohle snažila vysvětlit, ale vždycky mi jen odpověděl, že jsem moc citlivá a všechno moc řeším.
Sebrala jsem veškerou odvahu a natvrdo od něj odešla. Sbalila jsem si všechny věci a už se nikdy nevrátila. Teď jsem si našla nejlepšího chlapa na světe, usínám 5 minut, spím celou noc a svému příteli konečně můžu všechno říct A to jsem nikdy nevěřila, že takový chlapi existují a ejhle...patřím mezi ty šťastný, kteří takového mají.
Z takovýho vztahu jdi pryč...vím o čem mluvím. Bude se to stupňovat

teda..tak to já mam zase uplnej opak...a jsem za to ráda, je to super když te chlap někam bere, když spolu podnikáte výlety.když se ráno vzbudíme a on najednou řekne třeba sbal se, jedem pod stan na Slapy atd atd.....když přes den dělá svoje koníčky a já zase svoje a pak se na sebe víc těšíme...měla by sis uvědomit jestli chceš tohle a nebo to co máš ted...Život se musí užít a ne přežít.. Myslím že tady není lítost na místě, ten vztah vubec nemá budoucnost a evidentne to neni ani chlap do života..já bych s ním rozhodně nevydržela..i když se zlobim že ten muj je nekdy moc divokej a musi byt středem pozornosti, ted koukám že je to asi dobře..Držim palce at ti to dopadne a najdeš sílu se s nim rozejít, kor když řikáš že se ho štítíš, to opravdu nemá cenu..na světě je takovejch chlapů

ja to mám ,,skoro" rovnaké. Tiež musím vymýšľať aktivity sama. Všetko musím sama zariadiť. už ma to však prestáva baviť, nezažila som žiadne prekvapenie že by partner vymyslel niečo a išli by sme tam kde navrhol on...
Tiež som mala teraz dosť zlé obdobie a veľmi som na neho nakričala, a povedala veci ktoré aj jeho aj mňa mrzeli- že týmto správaním ma stráca, že s ním byť nechcem ak má byť takýto.
Musím to však brať aj z druhej stránky chdí do práce kde pracuje skoro 10 hodín a má veľa nočných smien. Potom je cez deň unavený a má komplet prehodený režim, a nie sa ešte vybrať na výlet. Ten režim mi nevyhovuje. Ale aj keď zrovna nepracuje tak sa mu nikam nechce ísť lebo jeho slová ,, konečne som doma, chcem byť doma a odychovať"
strašne ma to mrzí ale na druhej strane ho milujem

Taky mi úplně přijde, jako bych to psala já sama. Měla jsem přítele dva roky (teď je mi 28 a jemu taky) a musela jsem to s ním ukončit. Řeknu po pravdě, že za tu dobu, co jsem byla s ním, jsem zestárla snad o deset let. Nevím, zda si znovu najdu cestu k té holce, kterou jsem dřív byla, zábavná, společenská, s tolika přáteli a koníčky. Pak se totiž stane to, že přestane mít člověk sílu na to, kalkulovat, vyhrazovat si čas na své přátele a koníčky JEN po dobu, kdy ten druhý někde je (když bydlí jinde, když má jinou pracovní dobu), já už byla úplně frustrovaná a dopadlo to přesně tak, že už jsem ani s přáteli nikam nechodila, protože on se s nimi bavit nechtěl, když jsem šla sama, tak byl oheň na střeše, že on je doma sám, a ptal se, kdy přijdu a žárlil. Když šel se mnou tak mi to totálně zkazil a večer vždy končil výčitkami, mým pláčem a hádkou. To, že jdu na jednu sklenku s kolegy jsem musela hlásit na týden dopředu a musela to být fakt jen 1 sklenka. Auto jsem měla svoje a byt svůj, na výlety (i daleko) - to já nás všude vozila (řidičák neměl a odmítal si ho udělat), bydlel v mém bytě (ale nic mi neplatil).. a já už pak chodila jen do práce, z práce domů a tam byla s ním.. vařila a uklízela.. prostě totální izolace a únava ze všeho - a já blbka. Když šel o víkendu do práce, tak já se nemohla dočkat, až vysmahne z bytu a já tam budu chvíli sama a pojedu sama na brusle nebo budu dělat něco co jeho nebaví.. byl to člověk bez cílů, bez vizí, bez koníčků, a to i v práci.. co s takovým. Ženská potřebuje vedle sebe chlapa a ne malé dítě na převýchovu.