Práce, ve které nemusím pracovat s lidmi

Reaguji na Helena:
Právě že po prázdninách jdu už do čtvrťáku, takže toho času moc už není...navíc v říjnu mám praktickou maturitu (děláme zájezd), tak toho bude nejspíš nad hlavu

Ale uvidím co se dá dělat, třeba se najde nějaký čas na samostudium...stačí jen chtít, no, ale mně ta vůle občas chybí...

V administrativě jsem nějakou dobu dělala a není to jenom o tom, že sedíš někde v kanclu a ťukáš do PC. Je to také práce s lidma a především pro lidi (samozřejmě také záleží na pozici, někde je to více, někde méně).

Ještě k té veterině, kamarádka o ní snila, teď ji dvacet let dělá a je velmi zklamaná... Říká, že kdyby tak mohla ta zvířata chodit do ordinace sama... Je to také především o práci s lidmi. Nechají pejska úplně vyčerpat pět dní s průjmy a zvracením a pak v ordinaci pláčou, že ho mají strašně rádi, proč musí umřít. Volají na štedrý den, že jejich šarpej má na převislé kůži ekzémek. Jedni lidé donutili veterinářku přijet na silvestra, protože mezi nohama má jejich pes nádor ( hádejte, pochopitelně to byla varlata, kterých si předtím nevšimli). Být veteriářem znamená utrácet stovky zvířat, která by se dala zachránit, kdyby jejich majitelé přišli dříve, nebo byli ochotni za záchranu dát peníze. Také musí utrácet zdravé psy, u kterých majitelé nezvládli svou vinou výchovu a ti psi někoho pokousali. Je to o riziku, když nebude dobře vycházet i s těmito lidmi, nebude mít zákazníky, veterinář je povolání na OSVČ, málokdo se uchytí na jedné z pár klinik v republice, kde je jako zaměstananec. A být OSVČ znamená jednat s úřady, finančákem, sociálkou, zdravotní pojišťovnou, dodavateli léků a samozřejmě s majiteli. Nešla bych do toho ani za zlaté prase.

ještě k té práci s lidmi - možná bych na to šla z trochu z jiné strany . Já byla jako malá psychicky týraná ze strany nevlastního otce, v šesti letech jsem sama utekla bydlet k babičce. Byla jsem ta malá, chytrá a nevyzrálá blonďatá holčička s brýlemi, které babička před spaním četla Káju Maříka a Gabru a Málinku. Dovedete si asi představit, co jsem měla ve škole... Nikomu jsem nikdy neubližovala, přesto v jedné psychologické hře ( koho byste sebou ze třídy nechtěli na měsíc) jsem dostala úžasných 30 hlasů z 30. I na střední nic moc. Pak jsem pochopila, že chyba bude jinde, studovala jsem psychologické knihy, pracovala na svém sebevědomí, vystupování, asertivitě... Jsem na sebe pyšná. Spolužáci, i ti ze základky, mi stále píšou a jezdí mě navštěvovat, umím jednat s lidmi i v komplikovaných případech na úřadech. Dřív jsem si nedokázala ani vyměnit občanský průkaz, jak moc se mi nechtělo mezi lidi. Dnes organizuju společenské akce Máš zájem o psychologii, zkus také svůj blok překonat, uleví se ti.