Pohovor po telefonu

Ani mi nemluv..Mně po telefonu nejde vůbec nic. Kolikrát než bych pro sebe někam měla volat, tak tam jdu radši osobně. Telefony prostě nemám ráda, necítím se dobře, když mluvím s někým a nevím, s kým. Když jsem hledala práci, tak to byla tragédie.

Při osobním kontaktu jsem v pohodě a dokonce mluvím i jako člověk s průměrným IQ, ale po telefonu hrůza a děs, koktám a melu nesmysly, takže NE, NEJDE MI TO Taky mě nervuje, že nevím kdo na tom druhém konci je (hodně mi to pomáhá, vidět toho člověka, jeho reakce, gesta atd.)

Tak to jsem ráda, že nejsem sama, kdo se štítí komunikace po telefonu. Já právě taky radši zajdu všude, kam to jde, osobně, něž abych telefonovala...

, já si kolikrát dopředu připravovala, co chci říct, abych se zase nezakoktala... . Nejhorší je, když vím co chci říct, ale nevím jak to vysvětlit . Mně vadí volat i doktorovi nebo si objednávat jídlo po telefonu..., ale vždycky to nějak překlepu..celkově komunikaci po telefonu nemám ráda. Psaná forma mi nevadí a osobní je vůbec nejlepší.

Ale zase si myslím, že si člověk zvykne. Přítel to taky neměl rád, ale práce ho donutila neustále telefonovat, tak mu to teď nedělá problém..

Tak to mě dělá potíže spíš ten ten pohovor naživo než po telefonu.Neumím udržovat oční kontakt a to toho mě polije horko ,je mi špatně,že zapomenu i na to jak se jmenuju. Vůbec nevím co s tím,ale je fakt ,že po telefonu to také není lahůdka.

Obdivuju každého, kdo se k tomu odváží. Já telefonování nesnáším, vždycky se klepu jako ratlík a koktám. Musím těm lidem připadat jako šílenec, popřípadě že mluví s chovancem nějakého ústavu

Přesně, zrovna teď se už týden přemlouvám, abych zavolala doktorovi a pořád nic A jídlo musí skoro vždy objednávat přítel - připadám si jak blbec

Dělám na "druhé straně sluchátka" a občas je to fakt sranda, jak se mě ti lidi bojí koktají, nemůžou se vymáčknout, stydí se ..je mi jich kolikrát líto

Mě to naopak vyhovuje, ušetřím čas, nemusím řešit oblečení a mám vyšší sebevědomí, když si říkám, že dotyčný nevidí, jak jsem hnusná.
V reálu pak nevím co s rukama a nejhorší je, když pohovor není formou dialogu, ale vyžadují ode mě dvacetiminutový monolog na téma: Co nám JEŠTĚ o sobě řeknete, tak se nám nějak PRODEJTE... Po tomhle zážitku jsem místo hledání další práce šla radši na navazující studium.

Pokud jde o pohovor přes telefon, tak za největší problém považuju najít si na něj čas a klidné místečko, kde ho uskutečnit a být při tom sama. Pohybuju se ve škole i v práci mezi spoustou lidí na rušných místech a po 22 hodině už pohovory nedělají...

To já se bojim taky

tak obvoláváme naše budoucí zaměstnance. Musím říct, že se opravdu pobavíme kolikrát po daném telefonátu. Jde o to si otestovat jaký máte hlas v telefonu a jestli neodpovídáte jenom ANO nebo NE na každou otázku a nebo jedním slovem, ale jste schopní říct souvislou větu

Reaguji na zlutaruze:
tak to je fakt síla, se bavte dál...

To nebylo myšleno nijak zle, ale ten kdo se bojí si někam zavolat, se nemůže hlásit na pozici kde pracuje s telefonem a divit se, že je pohovor po telefonu