Po cvičení mám pocit nanic

Tak jsem to měla taky. Jenže mi to nestačilo. Do léta daleko a takové ty výmluvy. Dřív mi cvičení přišlo jako ztráta času, ale navymýšlela jsem si na sebe pasti, abych ze cvičení nemohla couvnout. Koupila si výbavu na cvičení, drahou sukni, záměrně v menší velikosti, vyfotila se (fakt hrůza, fotka je něco úplně jiného než pohled do zrcadla), slíbila jsem si odměny za každé kilo dole.. Asi kvůli tomu všemu mě to začlo bavit. Ale hledala jsem něco, co mě bude bavit. Na natřásání ve fitku rozhodně nejsem, to jsem zavrhla jako první .

No nekéé, fakt? . To jsem si myslela, že jen já jsem divná, že dávám psovi jméno Balthazar. Lidi se na to tváří vesměs divně, mezi Beníkama, Chanelkama a Rexíkama je to rarita . Co máš za pejska?

Tak přesně po něm jsem založila toto téma Bylo mi po něm opravdu hnusně, myslím psychicky.

Reaguji na Balthazarka:
Tak já se také fotím před a po. Já cvičit nepřestanu a jím zdravě, nekouřím. Šlo mi jen o ten pocit po cvičení, kdy vůbec nejsem nabitá, ale je mi opravdu nanic. Ale podobné pocity jsem mívala třeba už když jsem byla malinká, hned po probuzení. Takový odporný pocit u břicha, zkrátka pocit fakt nanic Možná jsem jenom přehnaná.
Mám křížence, černého. Ale to je off topic.

Přidávám se do klubu! Vechny ty motivační články/knížky o tom, jak úúúžasný pocit se po cvičení dostaví prostě sprostě LŽOU. Nic takového tedy určitě nepozoruji... Když jsem chodila do fitka ráno, celý den jsem sotva lezla, byla jsem otrávená a v podstatě jsem se celý den za své ranní úsilí "odměňovala" nějakým jídlem (vždyť jsem byla cvičit, že?!), takže je jasné, že váhový úbytek se nekonal. Poslední dva roky cvičím pouze večer.
Loni na jaře jsem začala pravidelně běhat (pauza přes zimu, to ano), ale žádné endorfiny teda nepociťuji ani teď. Ano, uběhnu víc, ale je to prostě šílenej boj, žádná radost. Kecy o úžasném pocitu jsou blbost. Je to prostě makačka, nic víc.
Ani po skončení té které aktivity nemám ten slavný dobrý pocit, že jsem pro sebe něco udělala...což je značně demotivující, ale vytvrvávám
Je ještě někdo kdo to má podobně? Nebo vždykcy máte ze sebe dobrý pocit, že jste pro sebe něco udělaly?

Reaguji na ChristyK: jo mě nejvíc dostávaj ty ženský, který začali třeba běhat, že najednou bez toho vůbec nemůžou bejt jak si na to zvykly...ačkoli sportuju vážně docela hodně, tak takovýhle pocity bohužel moc často nemívám, a klidně tejden o dovolené vydržím odpočívat a nemyslím na to, že mi utekl trénink

jinak pro zakladatelku bych doporučila nějaký kolektivní sport, prostě holt ne všechny sportování baví, ale určitě v kolektivních sportech existuje taková ta sounáležitost, že se tam těšíš, že se uvidíš se známýma, prostě společenský vybití a to by tě třeba chytit mohlo.

Nápodobně, taky nemám ze sportu žádný hezký pocit, jenom jsem zpocená, ufuněná, všechno mě bolí a pak jsem zdechlá.

Jediné, co jde, je nějaká forma kolektivního cvičení u hudby, kde si zaplatím permanentku dopředu, abych se tam donutila chodit ale po skončení jsem ráda, že mám "splněno".

Reaguji na ChristyK: A čo tak si začať dávať nejaké ciele? Neviem ako ste na tom s kondičkou ale napr. zhyb je dosť ťažký cvik, tak ak ho nevzvládate, dajte si cieľ spraviť do leta napr. 3 za sebou
A čo cvičíte vo fitku? Pretože občas sa ženské zastavia na polhodinu-hodinu na páse/orbitreku, zacvičia brucho a je hotovo. Tréningy treba striedať, skúste si spísať nejaký plán a naštudovať na nete nové cviky k jednotlivým svalom, prípadne, ak na to máte peniažky, zaplatte si aspoň dvakrát týždenne trénera, s tým sa nudiť nebudete

a jaký sport vykonáváš? fitko? běháš? 1. si myslím, že špatně dýcháš a za 2. že máš v hlavě zakořeněné, že sport nemáš ráda. Ono nemusíš sport milovat, ale když dobře odvedš práci (jakoukolivú cítíš se potom dobře, když dobře odvedeš práci kterou zrovna nemusíš, bude to zrovna tak. Řekla bych že ti chybí nějaká vnitřní motivace a "drive". Zaměřila bych se na to co cvičím (pokud jsi třeba na orbitreku tak si dát jasný čas který prostě dneska zvládneš) hned ti bude lépe až uvidíš jak tyhle malé mety zdoláváš...

Možná proto, že cvičíš jenom kvůli té postavě
Prostě ti to nedělá radost

kolektivní sport by šel, zkusím jinak jsem dost ráda, že v tom nejsem sama Podle mě to je o endorfinech a někomu se vyplavují a někomu ne. Ale já to nevzdám

Nejdůležitější je, najít si sport, který tě baví. Takže za mě bych ti poradila jen zkoušet, zkoušet a zkoušet, určitě tě něco chytne.Podle toho, co o sobě píšeš asi nebudou vhodné sporty, kde jsi sama a jsou vytrvalostní - běh, kolo apod. Taky jsem zkoušela všechno možné, ale třeba v posilovně jsem se neuvěřitelně nudila, to samé na pilates, joga - pro mě hrozná nuuuda, taky jsem u toho pořád zívala
Co tě baví jinak? Máš ráda hudbu, ráda paříš? = vyzkoušej zumbu. Jestli máš ráda zvířata, co zkusit chodit na koně? Jestli máš náročnou, stresující školu/nebo práci, co třeba zkusit se jít "vymlátit" na fitbox nebo něco podobného.

Podle mě je to o tom zkoušet a zkoušet, dokud nenajdeš sport, kterej tě bude bavit. A až přestane, tak najít novej. Nechápu ale, proč takový sporty jako jízda na kole, procházka (delší,rychlejší), kolečkové brusle atd. pro tebe nejsou sporty? Myslím že ted na jaře, v létě jak je teplo by se ti ty endorfiny vyplavily raz dva

nedá mi to a musím napsat. celý život, jsem měla zapsáno v hlavě, že mě žádný sport nebaví. jako malá jsem měla ráda kolo, ale to mi na střední zhnusil učitel tělocviku, vlastně tam nám zhnusili jakýkoliv sport. jelo se na výkon a já byla zničená několik dní. např. běh se pro mě rovnalo mučení. o posilovně ani nemluvím, to mě připadá jako mučírna. abych to zkrátila, defacto jsem byla beze sportu cca do 26 let. když jsem cvičila, jediná motivace byla hubnutí a to je fakt hrozně malá motivace, u toho nevydržím. měla jsem deprese a nějaké problémy a někde ve skrytu duše jsem tušila, že bych to měla nějak ventilovat. jednou jsem byla tak na dně, že jsem se prostě oblíkla a šla si "zaběhat", dávám do uvozovek, protože bez jakýkoliv fyzičky se o běhu nedalo mluvit a hlavně jsem sama sobě slíbila, že nepůjdu přes bolest. takže sem neuběhla skoro nic, pak už jsem jen šla, ale endorfiny byly a to pořádný...... chytlo mě to tak, že běhám pravidelně, teď jsem si oblíbila i tenis, ráda si zaplavu a neberu to jako sport, ale prostě jako koníčky. moje rada zní, odpoutat se od slova sport, pokud ho nemáš ráda, zároveň začít se vším tak zlehka, jak to jen jde, dokud máš dobrý pocit, jakmile ne, přestaň.

Nelže skvělá knížka- RUN FAT B I T C H RUN- je o tom že běhání je hnusná dřina, ale moc a moc za to dostaneš. Něco za něco, tak to v životě chodí.

Reaguji na Adari:
Běháš, protože musíš. Mám to taky tak.