Platonická láska

Reaguji na orientnikca:
přečetla jsem si tvoje příspěvky v tomhle tématu, přeju ti hodně štěstí a aby ti to dopadlo dobře. Ale ikdyž bys byla zoufalá a chtěla se vzdávat, nemusíš. Zatím máš naději a jsi s ním v konaktu - vídáte se na chodbách apod.
To já mám toho "svýho" pořád v hlavě, před dvěma lety mi kamarádka řekla, že se mu hodně líbím, ale já v tý době měla úplně jiný starosti. Před rokem jsem si jeho pohledů všimla i já, ale nakonec z toho nic nebylo, odešel ze školy ale v mojí hlavě je stále a to je to nejhorší, protože se na nikoho jiného nedokážu soustředit. Naposled jsem ho viděla před Vánoci, nejsem si jistá, ale řekla bych, že se po mně zase díval, ale opět to zůstalo jen u vzájemných pohledů..

Reaguji na bellybell:

Tak zatím u mně žádná změna. Ač tuhle jsme se viděli v jídelně a docela dlouho na mně koukal. Nevímm, zase jsem z něj zmatená. Nikdy nevím, co ty jeho pohledy znamenají.

Jej ani nevíš, jak bych ti taky přála štěstí, aby ti to dobře dopadlo. Podle mně je třeba bojovat z plna sil. Vím jak se asi cítíš. My holky to máme těžký. Chlapi si s tím starosti nedělají. A většinou ani nevím, co na ně zabírá. A taky se neodkážu soustředit na nikoho jiného. Tak nějak vím, že právě on je ten pravý. Bohužel však on si to nemyslí. Ale tak už to na světě chodí.

dobrý večer
tak rovna tohle téma hledám
nevim jestli to je platonické pravda je že to semnou mlátí jak v pubertě
věk nám po40 a nevim co to semnou možná je to i tím že doma nám to moc neklape a ted tohle
prostě holky já se zabouchla do svého šéfa a nevim jak z toho ven mluvím s ním jen bčas naštěstí když ho dlouho nevidím je to dobré říkám si jsi z toho holka venku ale stačí když ho po týdnu uvidím a je konec
setkání mě stojí moc usilí nechci na sobě dát nic znát možná to je na mě ale poznat ten druhý to asi vycítí
doma mi chybí láska a cit o to je to horší on sice má rodinu dál jenže myslim že je doma spokojený přijde mi jako pán dokonalí což učitě není
jít s ním třeba jen pokecat na kafe je ted muj sen nedostižný
holky co v takovém případě dělat jak se odmilovat hrozně si přeju aby to bylo i z jeho strany hrozně toužim po citu hledám takového převozníka do mého nečasu v manželství
má některá s tím zkušenost hlavně holka vdaná a kolem 35 a dál

Ahojky,toto je téma pro mě.
Před necelýma 2 roky na naše oddělení přišel nový a hlavně mladý kolega.
Zpočátku mě teda vůbec nezaujal,není můj typ.A navíc je o 3 r. mladší než já.Takový mláďátko.Navíc sme byli oba v té době šťastně zadaní.Ted už nejsme.
On mě bere asi jako kamarádku,ale on mě přitahuje víc něž je zdrávo.Musím na něj pořád myslet.Těším se na všechny dny,kdy budemem spolu v práci...Píšeme si občas na FB.Je ke mě milej,ale to je asi z jeho strany všechno.A nejhorší je na tom,že vím,že to není zrovna ideální partner pro mě...ale přesto,si ho nemůžu vyhnat z hlavy.Chtěla bych se jednoho dne probudit a cítit to jako on.Žádné bušení srdce,když vejde do dveří...atd.

Reaguji na hela70:

Tak sice je mi teprve 21 let, ale myslím si, že odmilovat se asi nejde. Sama s tím mám zkušenosti. Ráda bych ti poradila,ale podle mne to chce jen čas. Zní to sice jako klišé, ovšem jiný lék zatím znám není. Je mi jasné, že je těžké přestat na někoho myslet, ale jednou to samo odezní. Taky v to doufám, ač ten čas ještě nenadešel.

Reaguji na Papagai:

Docela ti závidím, že si s ním aspoň píšeš. To já takové štěstí nemám. Nu a mluvila jsi s ním o tom? Nebo byli jste už někde spolu? Podle mně za zkoušku nic nedáš. Když to nevýjde, tak to prostě nevýjde. Jsi ještě mladá, tak se nemáš čeho bát

Ach ti doktorandi , taky jsem na vysoké po jednom šílela... navíc nebyl doktorand ani na naší fakultě, potkala jsem se s ním úplně náhodou. Tak dlouho jsem ho idealizovala a snila a snažila se ho náhodou potkávat, až jsem na něho narazila ve vysokoškolském klubu, oba trochu opilí a už to bylo
Vydrželo to jen pár měsíců, s koncem ak. roku to stejně skočilo... ale vzpomínky mám hezké, to jo... Ale od něho vím, že doktorand na VŠ je hodně horké zboží. Zvlášť na katedrách a fakultách, kde je převaha dívek. Oni jsou si moc dobře vědomi toho, jak po nich studentky jedou, sám mi ukazovat kolik mu přijde mailů s pozváním na kafe nebo rovnou do postele, a že ze zásady tohle odmítá. Když jsme pak byli někde spolu, tak jsem hleděla kolik holek ho zvalo na panáka, i přesto, že já stála vedle..... A to rozhodně nevypadal jako model....
Takže pokud bydlí na koleji a chodí se bavit, zkus zjistit kam a s kým tam chodí a nenápadně ho tam potkej. V neformálním prostředí spíš začnete hovor než v menze...

Když mi bylo 12 a sledovala jsem formule. Fandila jsem jednomu závodníkovi tak moc, že jsem ho začala platonicky milovat. Sbírala jsem všechny fotky, články a když začal závod.. no a pak to nějak přestalo, když se oženil D a určitě semtam nějakou tu platonickou lásku mám, ale je to jen chvilková záležitost

Platonická láska je super věc..navíc se nikdy nezkazí, nezašpiní, neposkvrní a zůstává navždy dokonalá. Něco jako romantický hollywoodský film Ach

Reaguji na PaniXY:

V tomhle máš asi naprostou pravdu. Teď ve středu se jde do studentského klubu, tak se modlím, abych ho tam potkala Navíc jsem tuhle byla na obědě s kamarádem, a ten můj doktorand se tak zvláštně koukal. Jako by trošku žárlil. Uvidíme. Snad se to pohne někam dál

Reaguji na EleanorWoods:

Á tak takové to zakoukání do sportovců mám i teďka já. Rovněž se mi líbí jeden závodník formule 1 ale jen se tak vždycky posadím k televizi a kochám se. I když už je taky ženatý. I tak se mi trošku líbí

No já si už někdy připadám jak blázen. Je mi 21 a od 15 mě drží jeden zpěvák a teď v poslední době sem se "zabouchla" do Peta Dohertyho . Nemůžu ani pořádně poslouchat jeho hudbu, protože pak chytnu depku, že ho nikdy neuvidím a jak je to celé nereálné...no už se někdy připadám zralá na cvokhaus. Neřeknu kdyby mi bylo těch 15, ale ono není . Navíc jsem nikdy neměla pořádný vztah, když jsem s někým "chodila" bylo to tak na týden, protože jsem zamilovaná nebyla. Berou mě prostě takoví ti "špatní" hoši, co v podstatě vůbec špatní nejsou rockeři/umělci...no znáte to, teda aspoň doufám, že to znáte

já vůbec nevím, jestli to co zažívám je platonická láska, nebo přitažlivost...chemie...prostě jsem dva roky hrozně "zamilovaná" do jednoho kluka, co chodí k nám do práce na obědy. A bych to upřesnila, dělám v restauraci, jsme v konfrontaci prakticky každý den. Pan dotyčný, na mě občas mrkne, usměje se, ale bohužel si nejsem jistá, jestli to není jen gesto vstřícnosti. Posledně se večer stavil s kamarádem, trošku se opil, a nabídl mi tykání, a ptal se mě proč na něj pořád koukám jak na zjevení a pořád vykřikoval moje jméno. Myslím že docela trapas. Příští den, přišel úplně červenej, asi mu bylo z celý tý situace trapně. Teď už si normálně tykáme, což už je pro mě velký úspěch. I když si myslím, že jsem poměrně dost pěkná holka, co nemá o chlapy nouzi, tak se dost stydím. Takže rady typu, pozvi ho někam, nebo mu napiš číslo-to je pro mě nadmíru nepředstavitelný. Za prvé si myslím, že takovou nabídku by měl učinit on, za druhé kdyby mě odmítnul, nedokážu si představit mu denně nosit guláš-to bych radši dala výpovědˇ. Bohužel jsem važně marná a navíc hrozně zaháčkovaná. Prostě když ho vidím buší mi srdce jako blázen, myslím na něj skoro pořád, často mě navštěvuje i ve snu. Pořád věřím, že se musí něco stát. Asi jsem blázen, měla bych to hodit za hlavu, a porozhlídnout se jinde, ale něak to nejde. Trvá to už přes dva roky, nemůžu si pomoct. Nevím co mám dělat.možná vám to může přijít jako banalita, ale mě to prostě dost trápí. Já vím že jsem zamilovaná vlastně jen do takový iluze, že může mít přítelkyni, nebo to může naprostej idiot, ale tak něak z něho cítím, že bude hroznej pohodář, vyzařuje z něj strašně pozitivní energie. Sama si kladu otázku, může to být jen chcemie co k němu cítím, ale jak je možný že to cítím jenom já ?Mám to risknout a oslovit ho, nebo ne? Lepší žít v iluzi, a představovat si kdyby co by, nebo to něak rozloupnout?Co si myslíte? Můžete mi pomoct? Vím, že kdyby zájem neměl, tak by mě to asi trápilo, ale zase bych věděla, že na něj můžu zapomenout, protože prostě nechce, ale zase bych měla klid. Tohle je už vážně na palici, neustále si v hlavě přehrávat jeho gesta, jestli se mu líbim nebo ne. Nikdy mě takhle dlouho nikdo nedržel.....

Ahoj holky, bohužel se k vám musim přidat. Studuju 2. rokem VŠ, zvolila jsem si volitelný předmět (ani jsem nevěděla, kdo ho bude učit) no a naším vyučujícím se stal objekt mé platonické lásky. Po první asi ne, ale po druhé a třetí hodině jsem se do něj totálně zbláznila. Je ale o 12 let starší než já (ženatý a zadaný není), je hrozně hezký, přitažlivý, sebevědomý, charismatický, vyloženě typ krasavce a na fakultě je známo, že na něj letí snad půlka školy, a je si toho asi určitě vědom. Učí u nás už 6 let, ale sbalit studentkou se prý ještě nenechal...
Je mi jasný, že u něj nemůžu mít nikdy šanci, líbit bych se mu třeba mohla, ale je tu ten věkový rozdíl, je mi jasný, že 32letý chlap by se nenechal sbalit pro něj hloupoučkou nevyzrýlou 20letou studentkou.. jenže já bych ho tak strašně chtěla!
Problém je to, že já jsem na něm úplně závislá, snad posedlá. Našla jsem si spoustu jeho fotek na fb a také fotky z různých mimoškolních akcí, které pořádal nebo se jich účastnil, a jsem schopná na ně hodiny denně koukat. Jsem schopná na něj hodiny denně myslet, místo abych se učila nebo dělala něco smysluplnýho. Hledám si další předměty, který učí, a chci se na ně přihlásit, asi si namlouvám, že by mě bavily, prostě ho potřebuju co nejvíc vidět, upozornit na sebe, aby si mě všiml a já si splnila svůj naivní pubertální sen.. Nejhorší je, že mi úplně ovládá život, ráno vstanu, snídám, myslím na něj, koukám na jeho fotky, v metru, cestou do školy, myslím na něj, hlavou mi probíhají různé představy o našem setkání a naší společné lásce, neustále si takhle něco představuju a sním. Měla bych se spíš učit, každej den si přikážu, že toho nechám a nikdy si nebudu hledat jeho fotky, nebudu se přihlašovat na jeho předměty jen proto, že je učí on, ale nikdy to nedodržím. Trvá to už 2 měsíce, vždy tím strávím a zabiju několik hodin denně a už mě to nebaví. Pořád se snažím vymyslet nějakou strategii, jak se k němu dostat, jak na sebe upozornit, i když mi je jasný, že na to nemám, ho někdy získat, že to je nereálná přestava, ale nedokážu od toho upustit. Jsem ráda, že jsem vám to sem mohla napsat, že vidím, že nejsem sama, ale mám pocit, že už je to v extrému, tak jednou za týden (většinou v pátek, když přijedu z koleje domů a jsem sama) dokážu CELEJ DEN, opravdu klidně 14 hodin, sedět u netu, hledat nový fotky, nový informace, koukat na něj, snít, představovat si všechno možné, poslouchat smutný písničky a brečet, vymýšlet, kde kdy ho potkat atd. už nevím, jak se toho zbavit, jak z toho ven Občas z toho dostanu hysterický záchvat, že to stejně nemá cenu, že mě nezná a nechce, který trvá i přes hodinu. Já už nevím, co mám dělat