Perspektiva vztahu bez společného bydlení?

Přesně. Moji známí se vzali, měli spolu dítě a rok po narození dítěte se stejně rozešli. Další známí se vzali a po 2 letech se rozešli. Dítě ani nestihli. Takže takové řeči jsou úplně bezpředmětné. Vztah je každý jiný a neřídí se žádnými takovými pravidly. Když je vztah špatný, tak takové kroky jako bydlení, dítě stejně nezajistí pokračování vztahu..

My jsme s přítelem 3 roky. Nebydlíme spolu, i když věk na to máme. Hodně mých bývalých spolužaček je vdaných s dětmi. Nebydlíme spolu prostě proto, že na to nemáme. Dlouho jsme oba studovali. Já ještě nemám práci a přítel by mě neuživil. Bydlíme každý u svých rodičů. A bydlet spolu u jeho nebo u mých rodičů rozhodně nechceme. Ráda bych společné bydlení, ale když to zatím nejde, tak to nejde. Beru to, jak to je, a vztah se nám kvůli tomu nehroutí.

Jo, tak to souhlasím. Než bych se vdala nebo měla dítě, tak bych chtěla napřed aspoň rok nebo 2 společně bydlet, abych si odskoušela, jestli to s tím člověkem vůbec vydržím.

Já nevím, proč se každý tak strašně toho stereotypu bojí, vždyť to nemusí být až tak špatné. Asi to záleží na povaze - mně totiž stereotyp docela vyhovuje. Mám ráda svou jistotu, klid, nemám ráda změny a pořád se přizpůsobovat něčemu novému. Takže stereotyp nemusí být nutně špatný.
My se sestěhovali brzy a ani vteřinu jsem nelitovala. Jsem ráda, že když se večer vrátíme unavení z práce, sejdeme se doma a nemusíme se už nikam táhnout, abychom se vůbec viděli. A je krásné každý večer vedle sebe usínat a ráno se vedle sebe probouzet.
A nechápu, proč se pořád říká, že po sestěhování si ženská přestane holit nohy a pod. Já se o sebe starám pořád stejně, dělám to kvůli sobě. A že mě přítel viděl v teplákách mě opravdu nijak netrápí.

Já nechápu, proč každý řeší takové "blbiny". Proč se člověk neřídí vlastními city, potřebami apod. Ono by se mělo, ono se čeká... Teď se čeká, že se sestěhujem, pořídíme si dítě... Myslím, že lidi se mohou poznat dobře, aniž by spolu bydleli, a zároveň spolu mohou bydlet a znát se nemusejí ani po letech. Je to o těch lidech samotných, o jejich vztahu. Hlavně mi přijde, že dneska má většina párů při každém "mini problému" hned tendenci se rozcházet, nesnažit se... Je přece tak snadné se odstěhovat, rozejít... Neříkám zůstávat spolu za každou cenu, ale myslím, že dřív se lidé víc snažili a neopouštěli se hned. Dřív spolu lidé také často bydleli až po svatbě a neřekla bych, že rozvodovost je větší. Ba naopak, dneska se vemou, pořídí dítě a šup, rozvod. Takže kašlat na nějaké stupidní pravidla a řídit se vlastním srdcem a rozumem.

Ona ta zamilovanost nevydrží věčně. Pak buď miluješ a nebo nemiluješ a zamilovanost jen vyprchá. To se pak zas člověk stěhuje zpátky k sobě, protože už nechce vedle něho ani usínat, ani se probouzet.

Skvěle, opravdu skvěle podáno! My se nesestěhovali brzy, ale jinak souhlasím s každým slovem tvého příspěvku

Jinak já společné bydlení chtěla, nebydlíme s milým od sebe blízko a to dojíždění a limitování ("uvidíme se ve středu od pěti do desíti") mě ubíjelo. Navíc už jsme spolu poměrně dlouho, tak jsem do toho chtěla jít naplno - je to skvělý chlap, ale mohlo se klidně stát, že spolu budeme sedm, osm, devět let randit a pak po dvou měsících v jedné domácnosti zjistíme, že to opravdu nefunguje... Takhle už teď pomalu dozráváme k tomu, že je nám spolu pořád hezky, můžeme se časem bez obav vzít a plánovat.

A k tomu stereotypu - jasně, že když přijdeme unavení z práce, pak vaříme, uklízíme a máme na sebe večer dvě hodiny, není to úplně ideální. Ale o to víc se pak těšíme na víkend, kdy není problém něco vymyslet - mám chuť zajet někam na menší výlet => jedeme na výlet, milého by lákal film v kině => jdeme do kina, k narozeninám jsem mu dala skvělou deskovou hru, tak si upečeme buchtu a celé odpoledne se u ní válíme smíchy... Nedávno mě vyzvedl v práci, šli jsme do divadla a pak jsme seděli v útulné kavárně - a odjeli spolu "k nám domů". Když se chce, stereotyp se dá snadno narušit a to dokonce velmi romantickým způsobem

Jo, mám to taky tak

My jsme spolu začali bydlet asi po 14 dnech, celkem nám nic jinýho nezbylo. Jsem za to ale ráda, myslím, že jsme se poznali celkem dobře. Mám známé, kteří jsou spolu asi od 16ti, dnes je jim něco přes třicet a bydlí spolu teprve asi tři roky. To bych tak dlouho čekat nechtěla, mě se vždycky bavilo starat sama o sebe, vést si svoji domácnost a ne bydlet u rodičů.

Tak jako my spolu bydlíme po třech letech.Sice bydlíme u rodičů(v horním patře domu)on jim prispiva na domácnost a tak. Vím,že to jeste není ono,když nejsme sami. Ale naprosto chápu zakladatelku,je to prostě už nějaký krok dál.Me osobne už nebavilo být spolu jen o víkendech-to je podle me taky stereotyp,takže nemuzete tvrdit,že se dostanete do stereotypu jen když spolu budete bydlet,řekla bych že je to i naopak..aspon u mě

Reaguji na Erinka: a to je snad nějaký problém, odstěhovat se? (jestli bydlí zakladatelka u rodičů, tak by se snad po krachu mohla vrátit k nim)
je to lehčí, než ztrácet roky z někým, ským není schopnej člověk vycházet v jedné domácnosti . . .

Reaguji na Red_fire: Děkuji

Přesně tak, můžeš s někým randit 10 let, ale nikdy ho nepoznáš tak dobře jako při společném bydlení.

Vidíš to, my spolu sice bydlíme, ale nonstop spolu nejsme (kvůli práci - já dělám pravidelně po - pá 8-16:30, přítel naopak na nepravidelné směny denní noční, buď 7 - 19 nebo 19 - 7, takže se zas tak často nevidíme, teď má spíš ty noční ). Takže pro nás bylo sestěhování ideální řešení, jinak bychom se neviděli skoro vůbec A je to super, sice občas nadávám, že toho času je málo, ale zase nemáme ponorku a vážíme si jeden druhého mnohem víc, když máme jednou za čas volný společný víkend, tak si to vynahrazujeme

Souhlasím

Neskutečně dobře řečeno!!

Reaguji na kivus:
Já přece nepsala, že to je problém.

Reaguji na petraparis: ten můj dokonce dělá na 3 směny - 6-14, 14-22 a 22-06
a já jsem s tím spokojená, protože já jsem doma pořád a můžem alespoň pořád něco podnikat a jezdit na projížďky. kdyby sedel od po-pá celý den v práci, tak bych se doma unudila. nejraději mám noční, protože čas kdy je v práci jednoduše prospím
a když příjde domů po desáte večer, prcci už spí a já mu aspoň můžu přichystat nějaké překvápko