Partnerství "z rozumu"

Přidám svou trošku do mlýna...měla jsem podobné pocity asi tak před rokem, to znamená po 4 letech vztahu (s tím rozdílem, že my spolu nebydlíme), hrozně jsem to v sobě dusila, byla jsem protivná, plačtivá, věčně z něčeho nešťastná, neměla jsem do ničeho chuť. A to v podstatě proto, že jsem přestala vidět naši společnou budoucnost. Celý to mělo důvod v tom, že z mého pohledu ten vztah nikam nesměřoval. Tohle trvalo několik měsíců.

Pak jsem v nějaké slabé chvilce tohle příteli všechno vyklopila, no neříkám, že jsem ho tím potěšila, slz bylo dost. Ale nejenom, že jsem si ulevila a dostala to ze sebe, ale i on přišel na spoustu otázek (co se to se mnou vlastně děje poslední dobou) a začali jsme to řešit. Došli jsme ke kompromisu co se společného času týká, časem (až dokončíme školu) budeme směřovat ke společnýmu bydlení. Oba se dost snažíme (no teda jde to vlastně samo, bez snažení), aby jsme spolu trávili pěkný chvilky, víc času, a tak. Už je to vlastně taky z rozumu, ale stejně je nám dobře.

Navíc přítel šel do našeho vztahu "z rozumu", bez nějaké šílené zamilovanosti, a ta přišla později. Já to měla naopak.

I když je tvůj přítel psychická citlivka, tak si s ním zkus o tom promluvit. Probrat proč to tak cítíš, co s tím chceš dělat. On přece taky nemůže být úplně slepý a nevšímat si, že se vlastně něco děje. Nějak si promyslet, co od toho vztahu chceš, a ještě to zkusit. Mohlo by to fungovat a nastartovat se znovu

Taky jsem to zažila. Po pěti letech vztahu jsem přestala mít chuť na sex, vztah mě nebavil, cítila jsem, že mi nedává to, co bych chtěla a taky jsem dlouho přemýšlela, zda to ukončit nebo ne. Nechtěla jsem o něj příjít, měla jsem ho moc ráda, jen jsem najednou začala vidět všechny jeho chyby a věděla jsem, že se asi nezmění a že když s ním zůstanu, budu se jen trápit a budu se s ním hádat. Takže po roce "krize" jsem to ukončila. On už si našel novou partnerku a já se teď ještě občas trápím a ráda bych se k němu vrátila, chtěla bych, aby to bylo jako dřív, ale zaměřila jsem se teď víc na sebe a přemýšlím víc o budoucnosti než o minulosti

Reaguji na Beauty.L:
Tohle je vážně těžké...poradila bych ti jestli máš možnost na týden nebo 14 dní odjet od přítele a přemýšlet. Zjistit jaké by to bylo bez něj...jestli ti chybí. Nepsat, nevolat...a uvidíš jak dlouho to vydržíš...třeba po pár dnech zjistíš, že si život bez jeho osoby neumíš představit a nebo ani po delší době ti nebude chybět..... Takhle (když spolu žijete) se točíš stále v kruhu...

Reaguji na tarabell: Přesně tohle jsem teď chtěla napsat! Myslím, že to je nejlepší možnost...

Ale to není nic špatného,občas to podle mě dělá každý a není to zákonitě špatné

Nechápu,proč by ses měla bát reakcí,je to Tvůj život...Změna je prostě život,ne?

Tak takový chlap se hledá lupou.

Zkusila bych si to vše ještě urovnat,je jasné,že po šesti letech,tam není už takové poblouznění,ale už je tam i zvyk atd..ale i tak může být vztah pořád krásný,to je fakt.Musíš si rozmyslet,zda chceš nový život.Osobně bych to asi ještě zkusila dál,snažila bych se si najít i zábavu pro sebe ,abyste si byli vzácnější.Pokud je tak super,jak píšeš...jelikož takových je opravdu málo.
Kolik je Vám let?To by teda u mě asi zbaběle hrálo roli,jelikož v 25 bych reagovala jinak jak třeba v 35.

Na každém Ti časem asi něco bude vaditjen by byla škoda opustit takového chlapa,kvůli někomu horšímu a často už nelze rozhodnutí vzít zpět a zbudou jen oči pro pláč.

A s tím já nesouhlasím,osobně to mám jinak a je pro mě důležité ho mít ráda a věřit mu na 100%.Nejsem zamilovaná a jsem neskutečně šťastná a vděčná za svého chlapa,kterého mám neskutečně moc ráda.

Taktéž jsem to takhle měla, asi rok už to nebylo ono, dávala jsem tomu pořád šanci, až jsem nakonec odešla...pak jsem akorát litovala, že jsem to neukončila dřív

tu možnost jsem měla v únoru, byla jsem na horách, ale stejně jsme si denně psali, to je prostě ten zvyk, napsat mu ráno přání k dobrému ránu, a ani nad tím nepřemýšlím. Teď zpětně vidím, že jsem to měla zkusit bez toho. Další možnost přijde v létě, já mám prázdniny ale on už pracuje, tak uvidíme..

špatné to asi není, ale nemělo by se to dít moc často, ne?

to máš pravdu, a proto váhám. Nechtěla bych toho pak litovat.

tak nějak to cítím také..můžu mu 100% věřit a mám ho moc ráda..

Reaguji na Ziralka:

já to s ním řešila, dost ho to sebralo, už si myslel, že se rozcházíme.. on mi na to řekl, že bych už nikdy nenašla takového chlapa jako je on, ať se podívám kolem sebe, jak ty vztahy dopadají, jak se všichni podvádí atd.. vážím si ho moc, ale s tím zbytkem života si právě už taky nejsem moc jistá. Jestli to takhle bude dál pokračovat.. nevím, podle mě by nám to mělo klapat i v sexu a ostatních věcech... Chybí mi ta vášeň z mé strany

jinak mě je 21 a jemu 26.. proto se to snažím řešit zavčasu, ve 30 už by to taky mohlo být o něčem jiném..

No,tak asi zas tak často ne,i když já minimálně 2x do měsíce trávím víkend jinak,než s přítelem a nic špatného na tom nevidíme

Jsi dost mladá a v tom případě,bych si hodila opravdu pro a proti a udělala to,co bude nejlepší,abys byla šťastná a ne zavřená v kleci.Je to těžké,ale je vidět,že hodně o tom přemýšlíš a že s ním nechceš trávit celý život je znát.

Myslím,že jo,jelikož tímto jsem si nejen já procházela a po třicítce si už věci moc rozmýšlím...není moc času pak něco měnit-ač se mnou možná nebude většina souhlasit,ale prostě priority jsou už někde jinde než ve dvaceti.U mě teda ano.

Ano,ve dvaceti bych to viděla stejně,i teď,ale v jiné míře

Pokud ti jinak ve všem vyhovuje, tak se s ním nerozcházej, jde jen o to, že jste už v určitém stereotypu...a tam dospěje každý vztah bez výjimky po určité době, takže bys to musela střídat co dva roky A hlavně si myslím, že bys stejně hledala někoho úplně stejného, jako byl on a uvědomila by sis to... Zkuste víc chodit mezi lidi, chodit taky do kina, na bowling, kulečník nebo tak...pokud je zajištěný, je plno věcí, co můžete dělat, nakupte si různé zážitky a pobyty přes víkend a hned to bude lepší!

Třeba máš jen krizi a přejde
Zažila jsem něco podobného, jenže jsem se poznala s nynějším partnerem a rozseklo se to.
Měla jsem štěstí, ťuk, ťuk, že nám to vyšlo, ale taky nemuselo. Přitom na bývalého přítele jsem nemohla říct nic špatného, kolikrát si říkám, že byl tak "hodnej", že mě to omrzelo
Ničeho ale vůůůůbec nelituji, jsem mnohem šťastnější
Tak uvidíš, nedělej předčasná rozhodnutí, třeba se to u tebe změní a nebo se to vyřeší úplně jinak...

No, článek je to trochu podivný, zvláště pokud do degradující (už jen názvem!) kategorie polovztah bez skrupulí zařazuje všechny bezdětné vztahy či vztahy, co nemají jiný společný "projekt" než děti.

Ale k otázce autorky. Samozřejmě, že po šesti letech vztahu člověk není zamilovaný a ženy většinou nemají chuť na sex s partnerem (muži mají většinou chuť na sex pořád, takže tento aspekt ztráty zájmu se u nich asi neobjevuje tak často). Podle mne je v této situaci, kdy je člověk schopen racionálně posoudit situaci, třeba zhodnotit, zda s partnerem chceš dále být nebo ne. Je třeba si uvědomit, že krize vztahu (a v tom s tím výše zmíněným článkem souhlasím, ač bych nemluvila o "polovztazích") po 4-6 letech (či jiné, ale podobné, individuální době) přijde vždy a je otázka, zda se další partner bude po uplynulé době zdát lepší. Já osobně bych takovou situaci asi řešila nějakým nezávazným románkem, kde bych si vybila svoji touhu po zamilovanosti, rozhodně bych ale, pokud bych byla přesvědčená o kvalitách svého partnera (což mimochodem po 6 letech vztahu stále jsem) vztah neukončovala.

Reaguji na Ziralka:

S tím souhlasím, stát se toto může kdykoli, ale člověk by měl trochu "zabojovat", partnerský vztah není vždy jen ideální
No, ale ve dvaceti to je trochu jiné, každý chce být "nejšťastnější", jenže všude se najdou nějaké mouchy

Reaguji na Ziralka:

mám to tak nějak podobně jako ty Taky se snaží mi vyjít vstříc.. akorát mi to prostě nepřijde ideální, když s ním nemám chuť na sex , vždycky se těším až si to odbydu a bude na chvíli pokoj...

no takhle bych to taky ráda udělala.. my máme ale problém ten, že on své vlastní přátele nemá, nemá se moc na koho obrátit, na to měl vždycky smůlu.. takže máme společné přátele a když jsem řešila, že bych chtěla jít někdy sama bez něj někam s ostatníma, třeba s lidma které jsem poznala na VŠ....tak ho to hrozně mrzelo, že by toho chtěl být součástí, chtěl by patřit do naší party atd... a tím se dostáváme k tomu, že já jsem s ním fakt denně...

no přemýšlím nad tím dost, protože bych nechtěla litovat.. rozum mi velí, abych s ním zůstala celý život, ale bojím se toho co by se pak dělo dál, když to takhle bude pokračovat.

Reaguji na Trieedy:
ve stereotypu jsme určitě ale neřekla bych, že to tím tolik souvisí, my jsme se teď posunuli tím, že jsme spolu začali bydlet, paradoxně nám to spíš z mého pohledu ublížilo.. ale jinak se snažíme dělat nové věci a tak

měla jsem takovou krizi v manželství, nakonec jsem to ustála a jsem ráda, manžel je ten nejlepší člověk pro společný život, jakého si jen dokážu představit
zkus to ještě a uvidíš, časem se přesvědčíš jestli s ním chceš být nebo ne