Partnerství "z rozumu"

Kattenka
A kolik je Ti let, jestli se mohu zeptat? Asi jsem ještě hodně naivní, ale proč? Sama říkaš, že Tě miluje. Z rozumu bych to brala, když by to bylo tak nějak oboustraně. Ale toto mi přijde sobecké. Dělat to jen aby jsi nebyla sama. Myslíš, že potom budeš štastná?Podle mě se budeš trapit stejně tak a ke všemu budeš trápit ještě něho....ovšem jestli ti je 55, tak chapu, že je hezke někoho mit po boku. Ale jinak nemohu souhlasit s vyše uvedenymi nazory Toto je ovšem zase nazor můj...

Podle toho, co popisuješ, nejde o žádný "sňatěk" z rozumu, spíš o východisko z nouze. Ze strachu, že budeš samotná bereš i to, co jsi už předtím nechtěla.
A navíc je staré pravidlo, které platí: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.

Kattenka
Úplně ti rozumím, protože takový "vztah z rozumu" ted prožívám. Vrátila jsem se k bývalému příteli, protože toho, koho chci už mít nikdy nemůžu, ale asi to nedám. nevím, jak to máš ty, ale já se musím nutit i k tomu, abych ho políbila, takže žádné milování nepřipadá v úvahu. Vím, že mě miluje, takže to zatím neřeší, ale jednou...|strašně bych chtěla ještě jednou zažít ty motýlky v břiše a tu touhu po někom, ale poslední rozchod mi asi opravdu zlomil srdce a už se neumím zamilovat. Takže myslím, že vztah z rozumu zvládneš, ale šťastná nebudeš. pokud se umíš dobře přetvařovat, tak on to nepozná, ale budeš se trápit.

Já osobně bych se chtěla třeba i i v osmdesáti dívat na partnera s láskou. Natož v padesáti nebo ve čtyřiceti!

Ale ono jde těžko mít negativní postoj k někomu,kdo tě evidentně má rád,takže klidně i z manželství "z rozumu" se může stát lásky plný vztah.

někdo to nezažil nikdy.Endorfin je prakticky droga a proto dochází i často k rozpadu vztahů do roka,kdy se už endorfin v mozku tak netvoří a člověk to chce prožívat zase znova.Zamilovanost s motýlkama trvá osm měsíců maximálně a pak opadává a nastupuje právě ten vztah,kdy už nemáme "růžové brýle".Jasně,že ještě "motýlci" můžou být,ale už v menší intenzitě a ne tak často.

sama jsem měla jeden takový vztah, ne že by teda byl z rozumu, ale asi spíš z vypočítavosti nebo s cílem jediným - nebýt sama. Bylo to hlavně o sexu, nějaký ten pokec, zábava, ale když to vidím zpětně, už bych to neudělala.

Za sebe říkám: ne a nikdy. Ale já jsem typ, který umí žít sám a je stejně spokojený jako s někým..

Tak tohle nemá chybu...

Něco podobného "z rozumu" jsem měla se svým bývalým (asi jsem taky už nechtěla být sama). Líbil se mi, ale nebyla jsem do něj zamilovaná. I přesto jsem s ním začala chodit a zamilovávala jsem se do něj postupem času, až jsem zjistila, že ho strašně miluju a nemůžu bez něj být. Moc jsem si to libovala, že to sice nezačlo velkou láskou, ale o to víc se mi ten vztah zdál kvalitnější. Láska u nás postupem času rostla, ne jako když je v začátku velká vášeň, zamilování, očekávání...pak už je mnohdy jediná cesta - že láska ochabuje, protože moc očekáváš a jsi často zklamaná. Já nečekala nic, bylo mi to jedno a ono z toho vzniklo něco tak velmi silného. Kdybych tehdy mohla mít ty, do kterých jsem se každou chvíli zamilovala (bylo mi 17), nebylo by to tak krásné jako tento vztah. Dnes už spolu nejsme, ale vydrželi jsme spolu překrásných 8 let.

Takže suma sumárum: nikdy nevíš, co z toho může být, možná se nakonec zamiluješ a bude to to pravé. A možná taky ne. Jediný způsob je zkusit to.

FateFa
mluvíš mi z duše..

karamelka
To samozřejmě ano, tak to nebylo myšleno. MOžna to je špatná úvaha, ale myslela jsem, že v takovém věku je trošku realnější, že už se ta " láska z lásky" těžko objeví., pak bych chápala, když se člověk zamyslí nad tím, zda ještě najde toho pravého atd.

Lentilka248
Jsi na tom stejně jako já že...

Andina
Přesně popsáno, na každém výletě si říkám, proč tu místo něho není ON...pořád vzpomínám jaký by to bylo, kdyby tu byl ON...při každé návštěvě v restauraci, při každé chvilce, kdy jsem s ním a chci JEHO. Milování?? to bych nedala, nedokážu to...nejhorší je, že ubližuju chlapovi, který by pro mě udělal všechno, jen proto, že jsem fakt *****, která nechce být sama a nedokáže narovinu říct, že ho milovat nikdy nebudu. Ironie - sama vztah z rozumu mám, ale vám holky radím, nedělejte to....

Já bych byla raději sama, než s někým z povinnosti. No, ale jsem kozoroh a tak mi samota vyhovuje.
Já prostě musím cítit, že po mně můj partner touží a já po něm.

FateFa
Díky za upřímný slova, ale stejně nevíš, co všechno Tě v životě ještě čeká

Reaguji na FateFa:

Jsme na tom podobně. Taky si kladu otázku, jaktože ´láska´, tak brzy vyprchala(už po roce). Totálně zamilovaná jsem snad ještě ani nikdy nebyla. Většinou beru vztahy přes rozum, to neznamená, že ale využívám atd. Taková mrcha nejsem, ale (snad mě neukamenujete), nějaké divadlo ve vztahu být musí.Snad chápete, jak to myslím
Jsem docela zoufalá, protože se mi příčí i partnera políbit, natož s ním spát. Horší je, že už jsem měla pár krizí a chtěla to ukončit, ale přítel mě přesvědčoval, že to zvládneme atd. Moc bych chtěla, abych se na něj těšila, třeba ho sama od sebe políbila, ale vím, že se pokaždě musím přemáhat. Někdy se mi zdá, že ho začínám i nenávidět, přitom by mi snes modré z nebe.I po těch dvou a půl letech, co jsme spolu, je stále pozorný a milý, pořád mě obskakuje, je oporou... Je mi ho líto, vím, že takhle ubližuju oběma a možná se nic nezmění, jen se vše prohloubí a stejně vztah skončí rozchodem. Ale z praktického hlediska si neumím život bez něj představit

dnes, 15:45:13 - Připojeno během spojování:
Být s přítelem jenom z rozumu?

Ahoj, potřebovala bych znát názory "zvenčí", tak snad poradíte..
Mám přítele už 6 let a posledních pár měsíců se u mě objevuje takový problém, že už si nejsem naším vztahem tak jistá jako dřív. Navíc asi mě přestává přitahovat. V sexu jsem pasivní, nemám na něj chuť, je mi to jedno... Bydlíme spolu a často mám pocit, že mi to už přerůstá přes hlavu. Vždycky se těším, až pojedu domů a trochu si od něj odpočinu... Na druhou stranu se s ním ale nechci rozcházet, za prvé protože se bojím reakce ostatních, těch změn a komplikací, co by přišly (jo, jsem srab) a za druhé, on je jinak opravdu úžasný, se vším mi pomáhá, stará se o mě, je zajištěný, prostě dokonalá partie.. Takže mám dilema, zda to nechat být a počkat, jestli se to přežene...nebo se přes to prostě přenést, být s ním i přesto, že to asi nefunguje úplně tak jak by mělo.. či jak jinak to řešit.. Navíc mě i dost ovlivńuje jeho povaha, je hodně citově založený a kdybych se s ním rozešla tak by ho to dost zničilo Nevím si s tím rady. Co si o tom myslíte, případně, co byste poradily? zažily jste tohle už někdy? Děkuji za příspěvky