Otěhotnění podle rady doktora

Jak tu už výše holky psaly - zeptala bych se i jiného lékaře. Dnešní metody asistované reprodukce jsou stále lepší a lepší.
Můžeš zkusit i stránky modrykonik.cz

Hodně štěstí

holky díky za vaše pohledy na věc. určitě se zastavím ještě k nějakému lékaři na potvrzení či vyvrácení již řečeného! nějak jsem tu možnost měla zasunutou někde v hlavě a vůbec mi to nedošlo já nad tím vážně nějak ještě neuvažovala . Dítě určitě chci, nejlíp dvě, nechci se pak trápit, brečet po nocích, být na tom psychicky zle a rvát si vzteky vlasy, že sem byla pitomá. Chtěla jsem jen počkat, až se zabydlíme, až si ještě trochu užiju "samoty", zařádit si na diskách, jezdit po čundrech, splnit si pár snů. Kdybych byla "zdravá", tak určitě nad něčím takovým vůbec neuvažuji, jenže situace je bohužel jiná. Vím, že 2-3 roky není nijaká závratná doba, ale vše by bylo - domek opraven, dovolená mým snů, pár super zážitků. Záleží jestli mi to stojí za to. No uvidíme co řekne další lékař a pak podle toho budu uvažovat

Reaguji na Bublifucekk:
Pokud by Ti i další lékař řekl to stejné, tak do toho fakt jdi, protože co je pár let "svobody" navíc v porovnání se zbytkem celého života, který bys pak případně musela prožít bez dětí... A kromě toho, narození dítěte věcem, které uvádíš, zas až tak nebrání - když se chce, jde všechno. Jasně, že s novorozencem asi tolik ne, ale jak dítě trošku odroste (což uteče rychleji, než by sis přála), můžeš s ním klidně i cestovat a podnikat spoustu věcí, taťka může hlídat a Ty si jít zařádit na diskotéku, proč ne Ani opravu domku narození dítěte podle mě nijak nezkomplikuje... Jasně, chápu že bez dítěte je všechno jiné, více bezstarostné, ale dítě život obohatí zase v jiných směrech... A kromě toho, jak jsem už tady psala - neznamená, že otěhotníš okamžitě, spoustu měsíců trvá těhotenství, během kterého toho taky můžeš ještě spoustu podnikat...

No každopádně moc držím palce, když tak se pak ozvi, jak jsi dopadla.

Reaguji na jana81:
Jo, jasně, slečna je v jiné situaci, což je jedině dobře, ale otázka zněla jak byste se zachovaly vy, tak odpovídám prostě tak, jak to cítím. Jasně, že člověk může jednou litovat, to může vždy a všeho, ale když jde o zájem dítěte, které je samostatný člověk s vlastními city, je prostě důvod "sice dítě nechci a nedokážu si představit, že bych mu právě teď mohla dát to co potřebuje ať už duševně nebo materiálně, ale nesnesu pomyšlení, že bych jednou mohla litovat" prostě moc málo.. ano i za cenu té lítosti, život už je takový, ale naštěstí mateřství není jediná náplň života. Ale to pořád odpovídám na otázku, takže je to o mě, pokud bych jako slečna stejně plánovala dítě do pár let, z čehož je jasné, že dítě chce i když by to bylo optimální později, jednoznačně bych do toho šla.
Reaguji na kobitka:
Jasně, že chápu jak je adopce složitá záležitost, neměla jsem moc času tak jsem to tu nechtěla rozebírat.. ale je to cesta. Adopce, osvojení.. tyhle možnosti jsou tu právě pro případy lidí, co by děti chtěli, ale nějaké problémy jim to nedovolují.. koneckonců otěhotnění (zvlášť když je něco v nepořádku) je taky zdlouhavá a (psychicky) složitá záležitost. Jen mě překvapil ten paradox, dlouhých citlivých příspěvků o lásce k dětem a ten fakt, že nikoho ani vzdáleně nenapadla tahle možnost. Hold asi jde hodně o geny no..

No a já jsem právě všechny svoje příspěvky k tomuto tématu psala z pohledu právě této slečny - myslím, že její otázka byla myšlena tak, jak bychom se zachovaly na jejím místě.

Já osobně psala o lásce a citech k vlastnímu dítěti. Jistě, že adopce možnost je, ale pokud mluvíme o situaci, kdy by byla možnost buď mít vlastní dítě teď anebo o několik let později adoptované, pak myslím není co řešit. Adopce by mě napadla, pokud by tu řešil problém někdo, kdo se o vlastní dítě neúspěšně třeba už roky pokouší.

Reaguji na jana81:
Jasně, možná jsem si to tu špatně přečetla, jen tak narychlo, takže jsem to automaticky napsala z vlastního pohledu, z pohledu slečny je to naštěstí jiné..
No konkrétně pro mě na jejím místě by ta adopce asi byla určitou možností budoucího řešení, pro všechny zúčastněné schůdnější, než mít dítě právě teď..
Ale myslím si, že zakladatelka se vzhledem ke svým možnostem atd. rozhodla naprosto správně, taky ale záleží na tom co řeknou třeba ještě ostatní lékaři. Ve skutečnosti je klidně možné, že tenhle problém nakonec vůbec nebude muset řešit.

Prave proto, ze slecna pise, ze by zalozeni rodiny za normalnich okolnosti odlozila tak o 2-3 roky, tak by se lekaru mela zeptat, jestli rozdil cca 2 let, coz je relativne kratka doba, by opravdu mohl udelat tak zasadni rozdil, ktery by mohl znamenat, ze by jednoho dne nemusela byt schopna otehotnet vubec. Vzhledem k tomu, ze psala, ze toto zacal jeji lekar zminovat uz nekdy pred 2 lety, tak treba to nakonec opravdu nebude tak zhave... Ale je to slozite - pokud jiny lekar nad tim mavne rukou, ze klidne 2 roky pockat muze, tak zase kdo zaruci, ze ma pravdu on a ne ten prvni, ze? Ale tak to uz predbiham... Kazdopadne pokud slecna nezminila jejimu aktualnimu lekari, ze by chtela pockat jen celkem kratkou dobu, tak tohle by s nim mela probrat a uvidi...

K tomu se nedá nic dodat! Souhlasím i s tím, co psala jana81 níže - i s dítětem se toho dá hodně podniknout.
A ještě mě napadá toto: zkus si sama zodpovědět, jak by ses zachovala, kdyby si náhodou, neplánovaně otěhotněla teď. Šla by si na potrat nebo by sis děťáko chtěla nechat a s partnerem jej vychovat? Tím si alespoň zodpovíš, zda si to nyní dokážeš vůbec představit.
Já třeba dítě určitě také ještě nechci, je mi 22 a chci toho ještě hodně zažít (a hlavně si užívat milého sama pro sebe), ale kdybych otěhotněla, na potrat bych v žádném případě nešla - nebylo by to snadné, ale v situaci, kdy máme kde bydlet, pravidelný příjem tu je (ťuk ťuk) a i náš vztah je pevný (ťuk ťuk), nebylo by nad čím přemýšlet.
Co myslíš?

Máš fungující vztah, partner dítě chce, máš zdravotní problémy - podle mě byste měli začít na miminku pracovat okamžitě, stejně je pravděpodobné, že se to nepodaří ihned, ale klidně třeba až za rok nebo dva, takže třeba to nakonec i zapadne do tvých představ. Když to prošvihneš, budeš si to vyčítat celý zbytek života.

Holky oznamuji, že čekáme miminko nečekaně to přišlo..o práci jsem nepřišla - nic se nezavírá, domeček se příští rok stihne doopravit z peněz ze stavebka a dovolená se holt přehodí o pár let dozadu. Děkuji všem za rady!

Reaguji na Bublifucekk: Jéé, tak to je super zpráva, to je fajn, že jsi dala vědět, jak to dopadlo. Moc gratuluju!

Reaguji na Bublifucekk: Též gratuluji a přeji zdravíčko

osobně, z pohledu 40 let bych otálení nedoporučovala.
Já za mlada dítě vůbec nechtěla, otěhotněla jsem neplánovaně, náhodně, s kolegou. Nakonec se mi syn narodil, ani z miminka jsem nebyla nijak urvaná...ale teď, když už jsem starší - jsem šťastná, že syna mám a že jsem ho měla tak brzy v 24 (tedy na dnešní poměry) Jsem rozvedená, ale jeho můžu vždycky požádat o doprovod kamkoli a samo - všechny těžší věci dělá on.
Ale tím jsem jen chtěla říct, že kdybych tenkrát neplánovaně neotěhotněla - s rozumem bych o dítě neusilovala a možná ho ani neměla. TEĎ JSEM ZA TO NÁHODU VDĚČNÁ OSUDU!!

Reaguji na Bublifucekk: gratuluju, vidím že s radou jsem přišla pozdě, ale koukám, že vše dopadko krááááááááááásně: Gratuluji