Obnovení kontaktu s otcem

No co říct prostě to zkus a uvidíš. Já mám tátu bezcitného mizeru, ale v dětství se mi hodně věnoval takže mi zůstalo hodně vzpomínek zaryl se do srdce a když jsme se dva roky nebavili bylo mi z toho zle. Čím déle to bylo tím víc jsem se bála, že už ho opravdu nikdy neuvidím. Neumí dávat najevo city lidi kolem ho nemají rádi ani vlastní rodina nad kterou se povyšuje, ale krev je krev. Scházíme se teď tak jednou za měsíc, ale na druhou stranu jsem ráda, že ho mám. Sice se spolu bavíme skoro jako dva cizí lidi, ale nejde to. Pokud se znovu zachová jako největší hovado asi to skončim navždy, ale bude to mrzet hodně a dlouho. To je ten život né každý má úplnou rodinu. Milující rodiče a tohle si asi člověk nějvíc uvědomí až když má sám děti. Ty já nemám, ale vim, že to budu cítit víc intenzivně než teď tu ztrátu. Né každý umí být máma nebo táta a tak to beru. A kdybych napsala co všechno táta dělal asi by jste se hodně divili...

Závěrem přeji ať ti to dobře dopadne

Já jsem otce neviděla a ani s ním nemluvila 12 let, v podstatě ani celou jeho větev rodiny. Nelituju, mám bezvadného nevlastního tátu a to je pro mě ten pravej rodič i táta. Pokud si myslíš, že to má smysl, tak se mu ozvi. Ale počítej s tím, že tě taky nemusí chtít vidět...

Ahoj, u mě to je 10let co jsem otce neviděla.
Ale normálně bych mu napsala jen email, sms nebo dopis. Do ničeho ho nenutila ani sebe a ať se dál snaží on... projev zájem, že ti chybí, zbytek by měl dle mého jako otec udělat on...

Mám to stejně, kolikrát mi bylo vyčítáno, že otce mám ráda, ale i když se snažím a někdy i mám ten pocit, že ho opravdu nenávidím, tak když zavolá a řekne to svoje "Nazdár kočko!" tak jsem zas jak to malé dítě, co svého tatínka milovalo nejvíc na světě. Nedokážu to ovlivnit, do svých 7 let jsem s ním měla krásný vztah a ty vzpomínky vymazat nejde, na druhou stranu mu už nedokážu věřit, vlastně díky němu jsem ztratila důvěru ke všem

Ozvy se mu,dával ti dárky,takže nějaký zájem určitě měl Nikdo neví co se mu honí v hlavě...---
Např. tchán o manžela nijak nejeví zájem-tedy vždy se musí jako první ozvat manžel,ale zase si myslím,že už kvůli vnoučatům (naším dětem) je dobré udržovat nějaký vztah..Chodí do školky a byla bych ráda,kdyby dítko vědělo,že má taky nějakého dědu jako ostatní děti,i když né toho "hracího"..Můj otec je bohužel alkoholik a teď už bohužel hodně nemocný a o vnoučata nejeví vůbec nijaký zájem.Jeho otec alespoň nepije.Zato tchyně pije první ligu a o vnoučata taky zájem nemá,takže mají babičku,naštěstí i "hrací" z mé strany..
---
Jo hod všude je něco a někdy je dobré udělat ten první krok...Držím ti palce!

To je nejhorší, taky na sobě pozoruji dost velké pozůstatky ze vztahu s otcem

totéž si může říct on, že se můžeš ozvat ty

Ozvi se mu, nemáš co ztratit. Lepší když tě odmítne, než když to nezkusíš a budeš si to celý život vyčítat a říkat si co kdyby...

Tak šup, šup, ozvi se. Život utíká a věř mi, že bys toho mohla někdy zpětně litovat. Třeba to nevyjde, ale ten pocit, žes to minimálně nezkusila by tě jednou mohl užírat.

Můj otec odešel když mi bylo 5let a jedinou vzpomínku na něho mám ze dne kdy odešel a jak moc to bolelo. Od té doby jsme v kontaktu nějak nebyli. Teď mě po zhruba 20ti letech kontaktoval přes facebook. Já osobně teda zájem nemám. Je to pro mě cizí člověk a nějak ani nevím co cítit, kolem krku mu skákat nebudu, nenávidět taky ne. Jednou za čas mu dám vědet kde jsem a co dělám.
Já jsem mu napsala, ať se nezlobí, že nemám zájem si najednou hrát na rodinu, ale že jednou za čas se mu ozvu. On napsal, že je rád, že to chápe a že je hlavně rád, že k němu necítím nenávist.
Být tebou, udělám to stejně, napiš mu email, budeš mít přehled jak to vidí on. Uvidíš jestli má o tebe zájem. Příprav se ale, že ho třeba mít nemusí. To že se ti neozval dřív sice nemusí nutně znamenat, že nemá zájem, třeba se jen stydí. Ale připrav se na nejhorší. Ale rozhodně se neboj ho kontaktovat, jinak tě to bude mrzet.

Myslím, že je to jako s bývalou kamarádkou - zažily jste spolu fajn dobu, ale pak se něco zvrtlo, nebo to vyšumělo a přestaly jste se vídat. Ty víš, že tam někde je, občas si na ni vzpomeneš a říkáš si, jaké to bylo tenkrát fajn a jaké by to mohlo být.... jenže už jsi jinde a tak nějak tušíš, že kdybys na setkání trvala, byla bys časem zklamaná, že se pouto mezi vámi stejně neobnovilo. Opravdu to s našimi otci musí být jiné jen proto, že "krev není voda"?
Pokud se pět let neozval, tak už má prostě svůj život. Neznamená to, že by tě třeba nechtěl vídat, jen mu to prostě nechybí. Je těžký vyrůstat bez něj, protože existuje spoustu otázek: "v čem jsem po něm?", "měla bych lepší vztah s muži, kdyby nás neopustil"?, "byla bych tatínkova holčička"? "dotáhla bych to dál, protože by mě podporoval"? a tak dále. Jenže většinou ti na tom přestane ještě před třicítkou záležet. Při konfrontaci s člověkem, který ti je vlastně tak trochu cizí a přitom od něj tolik očekáváš, nemůžeš nebýt zklamaná, aspoň v určitých ohledech. Najednou se před tebou objeví spousta problémů a křivd, o kterých si ani nevěděla, že je v sobě máš a dost možná si dobrou polovinu z nich vsugeruješ právě tím, že začneš veškerý dosavadní život filtrovat přes "jak jiný by byl život s tátou".
On to naprosto samozřejmě tuší a i když by ho asi zajímalo, jak žiješ a co děláš, evidentně není moc připravený na to, aby ho soudila jeho dcera - protože za každou tvojí nevinnou otázkou jak se má, bude slyšet skrytou výčitku.
Ta horší varianta je, že ho nezajímáš. Já ale spíš sázím na tu svou první amatérskou psychoanalýzu

Děvčata, vy která píšete jaký je váš otec špatný člověk..jste si skutečně jisté, že o vás nestál? Určitě jsou takoví, kteří o své dítě nestojí, ale dá se na to koukat i z druhé strany.. je mnoho otců, kteří by rádi byli se svým dítětem, ale prostě tu možnost nemají....dítě je zapíráno, maminka zakáže, aby jej navštěvoval.. nebo mu prostě dojde trpělivost.
Mnoho matek přímo či nepřímo štve děti proti otci, což se samozřejmě odrazí i na návštěvách dětí u otce a děti prostě víc vidí to, co jim doma řeknou než, aby věřili vlastnímu rozumu. Když už by snad i mohli, tak uplyne tolik let ve zkřivených představách, že ani nemají zájem zamyslet se nad tím, že to vše mohlo být tak trochu jinak.

Žádné dítě nevidí, co se děje v "zákulisí" a vnímá vše tak jak je mu doma podáváno.
Znovu opakuji.. netvrdím, že všichni otcové mají o své děti zájem..., ale upřímně neznám takové a otců bez rodiny znám dost. Jen..někteří se smířili s tím, že budou vždy na vedlejší koleji bez vlastního života a jiní, kteří prostě už rezignovali a ví, že své děti ztratili.

Nic není tak černobílé jak to mnohdy vypadá a to jaká byla minulost, záleží na tom kdo ji vypráví.

Reaguji na Bugsbunny: Určitě tyhle vztahy poznamenají do budoucna a to hodně určitě ti to změní i pohled na chlapy celkově. Říká se, že podvědomě si ženská hledá partnera typově táta. Když se nad tím zamyslím něco na tom i bude

Reaguji na Veselka10: nevím jestli se tvůj příspěvek týkal i mě, ale zareaguju. Každý zná svého otce. Kdo ho nezná nemůže soudit a má v sobě tu touhu poznávání. A v tom případě by člověk měl poznat a pak si udělat ten svůj obrázek. Můj táta hovado je. Není to pěkné o něm říkat, ale on se tak chová. Lidé ho kolem nemají rádi a všichni ho přijímají přesně z toho důvodu je to rodina. A i když je hovado mám ho ráda, protože já jsem ho poznala a v dětství jsme spolu byli každý víkend a mám vzpomínky. Kolikrát si říkám, že bych toho tátu ani znát nechtěla, protože by mě to tolik netrápilo. Možná bych ho v dospělosti potkala, ale s tím jak se chová by o mě velký zájem nejevil a možná by se ani sám sejít nechtěl.

tj, ale pak je vidět, že ten člověk za to hledání asi nestojí, ale je mi líto těch, kteří už třeba ztratili rodinu celou a teď někoho hledají a chtějí toho příbuzného a ten příbuzný je taky na houby aneb návraty pořadu..hold tu lásku pak musí hledat jinde, ale ta krev je krev. Kolikrát příjde někdo z děcáku a hledá biologickou matku..každého to táhne a při to m rozhodování scházet se, odpouštět je to něco jiného..tak jdi do toho a uvidíš a napiš jak to dopadlo. Z toho jak jsi psala, že ti dával dárky asi zájem měl a bude rád..doufejme.

Ano, nestál. Chtěl syna, narodila se mu dcera, od mala jsem všecko musela dělat jako kluk. Když se pak narodil bratr, tak ho neustále upřednostňoval, za všechno, co se kdy kde stalo, jsem mohla jenom já, udělal mi spoustu věcí, za které jsem ho už jako šestileté dítě nenáviděla. Když se naši rozváděli, tak u soudu řekl, že mě nechce, jenom bratra, protože já už jsem moc velká na to, aby mě převychoval tak, jak by chtěl on (jaké štěstí, že byla soudkyně rozumná a pochopila, že takhle se normální lidi nechovají, takže jsme šli oba k mamce)....

Teď je mi lhostejný. Je to sobec a hovado, myslí si, že za těch ubohých pár peněz může rozhodovat z dálky o našem životě, přitom o nás absolutně nemá zájem...ale to je na dlouhý příběh. Udělal nám prostě spoustu špatných věcí, takže pro mě to je špatný člověk. A hlavně-nestojím já o něj.

Já otce neviděla 7let a vůbec mi nechybí. Když jsem byla malá, tak o mě projevoval zájem jenom takovým způsobem, aby naštval mamku. Je to zlej a falešnej člověk. I kdybych se s ním někdy bavila, příčilo by se mi říct mu "táto". Ale on o mě opavdu nemá zájem a navíc se zřekl bratra, což je pro mě nepochopitelný se zříct svýho dítěte.

Ale ať chceš, nebo nechceš, jsi jeho krev a to se nezmění.
Všechno má hlubší kořeny, než se na první pohled zdá.
Tím nechci ani v nejmenším tvého otce obhajovat. Znám pár chlapů ve svém okolí, kteří upřednostňují syny nad dcerami a to je špatné. Jedním z nich je i můj dobrý kamarád a já ho za jeho postoj k jeho třem dcerám fakt nesnášela a tak jsem se ho zeptala, co ho vede k té selekci a odpověď byla překvapivá. Jeho otec chtěl výhradně dcery a když se mu narodil kluk, nikdy ho nepřijal - nepochválil ho, nepohladil, jen od něj sklízel pohrdání a nepřijetí. Tenkrát si slíbil, že až bude mít syna, předá mu všechnu svoji lásku, aby tak otci dokázal, že kluci nejsou míň než děvčata. Osud mu však paradoxně nadělil tři dcerky. Dneska se on musí potýkat se stejnými předsudky, jako jeho táta.
Nepřijetí je jako uzavřený řeťez a pokud chci být v životě šťastnější, musím to zlo přerušit. Jiná možnost není.
Reaguji na rosien:
Neboj se kontaktovat tátu. Nikdy nevíš, co ho k tomuto postoji a nezájmu vedlo., ale věř, že všechno má své příčiny a důvody.