Neumím se rozcházet v klidu

Udržovat intimní styk s expartnerem je chyba,která bývá potrestána...no a při rozchodu je asi málokdo klidný,důležité je ovšem zachovat ten klid aspoň zdánlivě a moc se neztrapňovat...

úplně tě chápu,ale neporadím . . . brečela jsem vždycky - i když jsem s rozchodem přišla já . . .

Těžko říct, jak bych se v takové situaci zachovala já, protože se mnou se ještě nikdy nikdo nerozešel (vždy jsem to byla já). Každopádně kdyby to náhodou někdy v budoucnu přišlo, snažila bych se zachovat klidnou hlavu, nebrečet, nevztekat se, nic nevyčítat atd. Vybrečela bych se popřípadě až doma.

Trénovat vlastní sebevědomí,vlastní hrdost a znát svou cenu pak tě na kolena nedostane nikdo.

Ono se to takhle říká, hůř se to pak koná. Člověk si většinou nedokáže tu situaci představit. Já při svém prvním rozchodu brečela hodně...nečekala jsem to, byla jsem naprosto šokovaná... záleží asi na tom, jak je na to člověk předem připravený. Ale vím, že pokud ti na něm záleží, jde to hodně těžko..

Reaguji na Monus:

Taky se mi to stalo, i když jsem si myslela, že už je všechno pryč a měla jsem k tomu spoustu důvodů, tak i přes to, udělat ten krok pro mě bylo takové dojemné
Těžko se radí, zkus se prostě sama v duchu uklidňovat, ale je mi jasné, že jen co se člověku vženou silnou do očí, tak je pozdě Každý reagujeme jinak, to se nedá nic dělat, hlavně že potom ze sebe neděláš méněcennou a nedolézáš

Nikdo si nezaslouží být s někým, kdo s ním být nechce. Pokud o tebe partner nemá zájem, stejně bys s ním nebyla šťastná a naopak, pokud zůstáváš s někým, kdo tě sice má rád, ale ty jeho ne, je to špatně - rozchod je pak nejlepší rešení a někdo s ním přijít musí, je jedno, jestli s rozchodem přijdeš ty, nebo on, v zásadě je to dobře a ač se situace zdá bezvýchodnější, otevírá nové možnosti... I když ale víš, že ve vztahu pokračovat nechceš, ukončit jej, je obrovská změna a s těmi se lidé vypořádávají různě - někdo právě pláčem. Mně osobně pomáhá ve všech vypjatých situacích důvěra v sebe sama, zdravé sebevědomí a nároky. Rozumově si odůvodnit svoje jednání a ujasnit si, že pláčem se nic nezmění ani nezlepším a pak se zaměřit na něco užitečného - jít nakupovat, udělat generální úklid, pracovat, učit se - člověk má pak ze sebe lepší pocit a svoje myšlenky zaměří nějakým praktickým směrem.

Rozchod je nepříjemná věc, samozřejmě vždycky horší pro toho, kdo je opouštěný. Když ten druhý odejde, to se pak člověk po nějakou dobu cítí skoro jako by mu usekli ruku.... Určitě je dobré ten nával emocí ze sebe dostat, ale před ním bych zachovala klid. Doma potom bych to ze sebe vyřvala, vysmrkala krabici kapesníků, rozsápala nějaký ty fotky , zkrátka tam bych tomu dala průchod....

To já bohužel taky..

No, já si myslím, že když člověka rozchod zasáhne, tak jsou takové reakce celkem normální. Já bych se za to nestyděla, když mi na tom člověku záleží, tak se přece nebudu chovat úplně chladně, jako by se nic nestalo. Možná je i potřeba trochu se vybrečet. Ale zas neutápět se v tom zbytečně dlouho.

Skvěle,doma můžem brečet a házet talíře o zeď,ale správně jsi napsala to doma a ne před tím,kdo nás opuští.Je to těžké,ale dokázat s úsměvem říct "přeju ti hodně štěstí" ten protějšek dostne do stavu kdy začne okamžitě přemýšlet nad tím,s kým jsme vlastně zahýbaly když on se s náma rozchází a nám to snad udělalo radost.

Já jsem nebyla hysterická, nic jsem mu nevyčítala (i když možná jsem mu něco opáčila, když mi vyčítal to, jaká jsem já)... jen mi bylo smutno a i když jsem moc chtěla, slzy mi tekly pak jsem si říkala, co všechno jsem mu chtěla říct, ale prostě v tu chvíli to nešlo každopádně tenhlecten "rozchod" byl ještě v klidu, tušila jsem to... já jsem ale celkově citlivější člověk, on to ví a stejně mě tahal za nos...

Reaguji na Laky: ano, přesně tak jsem si to přála udělat.... jenže mi to prostě nešlo mohla jsem se povýšit nad ním, ale bohužel