Není zamilovaný

Dva roky v takovém vztahu funguju .... můj přítel na začátku reagoval stejně, jako tvůj přítel. Do dnes jsem to od něj neslyšela a téměř ani nepocítila. Můžeš zkusit dát tomu šanci, asi by tě to mrzelo ve skrytu duše, kdyby sis nevyzkoušela, jestli jen nekecá a nebojí se odhalit své skutečné city....ale pokud ne, bude tě to stát hromadu trápení

Tak to je mi moc líto! Ale je fakt, že mám známou, ta je už i vdaná s dětma... a "miluju tě" nikdy neslyšela. To mi taky nepřipadá moc fajn.

Nj, chybami se člověk učí už bych do podobného vztahu nešla. Já se do něj bezhlavě zamilovala, ale on byl dlouho jen kamarád a později teda se mnou začal chodit...snad aby nebyl sám. Nikdy jsme spolu neměli takové to zamilované období, necítím z něj žádné vroucí city. Jsem hodně pocitově založená a potřebuju cítit, že mě ten druhý miluje. Někdy to není třeba říkat, ale člověk to vycítí....a pokud ne....tak lepší, než se trápit, asi je lepší odejít

Přesně. Taky bych už nechtěla lenocha... Jenže jsem si toho tentokrát tak nějak všimla, až když bylo pozdě měnit zajeté pořádky (viz jiné téma).

Miluju tě jsou jen slova. Nevím, proč na tom tolik žen trvá.... důležitější jsou činy, jak se partner chová, co pro nás dělá. Někdo píše Miluju tě jak na běžícím páse, hned po týdnu vztahu a je to k něčemu?
Prostě bych na to nekladla tak velký důraz a neřešila, jestli mě má jen rád nebo mě miluje....kde je ta hranice a k čemu je? Pokud se k tobě chová hezky, je vám spolu fajn, tak se vyprdněte na nějaký slovíčka. Mimochodem zamilovanost trvá stejně jen pár měsíců, pak je ten vztah spíš o nějakém vzájemném vážení si, toleranci a nemůžeš chtít např. po 15ti letech motýlky v břiše jako při prvním rande. Zase je ale to pouto silnější, máte společné zážitky a pro mě osobně jsou dlouhodobé vztahy bez bláznivé zamilovanosti mnohem lepší, protože toho druhého znáš, víš jak vypadá po probuzení, když je rozcuchaný, co mu máš koupit jídlu, co mu chutná....prostě je ten vztah o takové větší intimitě a ta má také svoje kouzlo, pro mě větší než jen to, že se mi z někoho klepou kolena.

Otázkou je, proč ti to říkal. Jestli si spíš není jistý a váhá? V jaké souvislosti ti to řekl? Určitě ne jen tak.

Ale já nevím, napsala jsi toho strašně málo, takže těžko soudit. Ale pokud už je starší, třeba je zklamaný, už prostě ví, o čem jsou vztahy a bere to více rozumově než nějakou bláznivou zamilovaností. Protože ono pro život samy motýlci v břiše jsou na nic a je důležitější spíš něco jiného. Jak spolu umíte žít, jak spolu vycházíte, jestli by jsi byla dobrá matka dětí... nevím, já bych z toho drama nedělala, ale jak říkám, napsala jsi toho málo, tak těžko soudit.

Reaguji na Patty:
Ano, v mnohém souhlasím... Ale já osobně si nedokáži představit, že by mi můj partner řekl, že mne má rád, ale zamilovaný není (= nemiluje mne). A že bych v takovém vztahu zůstala. Dobře, nemusí vykládat dokola, že mne miluje, o to nejde. Ale mlčeti zlato, tak proč tedy vykládá, že nemiluje / není zamilovaný? To já osobně vnímám jako určité sdělení, které nepřejdu jen tak. Drama rozhodně ne, to máš pravdu, máme málo informací.

jojo, to je podle mě důležité proč a v jaké souvislosti to řekl.

Jinak ale myslím, že se dá ve vztahu být i bez zamilovanosti...nebo takhle: Jak se vlastně rozezná zamilovanost od mám hodně moc ráda? Podle mě to je vesměs slovíčkaření, ale základ je, že s tím druhým chci být. Když to vezmu podle sebe, tak partnera "nemiluji" (pod pojmem milovat si představím takové to bláznivé zamilování v začátcích, kdy se člověk celou dobu jen usmívá jak měsíček na hnůj, vznáší se, nepřemýšlí a při každém doteku mu projede tělem vzrušení).... ale mám ho ráda moc, chci s ním být, chci si ho vzít, chci s ním mít děti.
Tak kde je tedy nějaká hranice....jestli víte, jak to myslím, nějak to teď neumím vyjádřit, už jsem ospalá

Prostě bych asi na tom tolik nelpěla a netrápila bych se tím, pokud by vše ostatní bylo v pořádku. Ale uvidíme, jestli sem ještě Adenka něco více napíše.

Určitě to cítíš sama. Ze zkušenosti se svým současným partnerem můžu potvrdit, že kdybych v těch očích neviděla co tam je, odehnal by mě od sebe už před měsíci. Cítím to, vím, že mě miluje. I když se tomu brání, bojí se obrovského zklamání. Ale ledy povolují, projevuje se více...A to miluji tě taky brzy uslyším..

Někteří muži nedávají svoje srdce v sázku hned, může to trvat měsíce. Neboj se a podívej se mu do očí. Podívej se, co dělá. Jestli tam ta láska je, uvidíš ji. Sama víš, co vše zvládne ženská intuice

Naprostý souhlas s Patty. Rozdíl mezi mít rád, milovat a být zamilovaný vnímá každý jinak. Pro mě je "být zamilovaný" naprosto iracionální cit, stav pobláznění s motýlky v žaludku, kdy člověk nemusí spát ani jíst. Na proti tomu "mít moc rád" vnímám jako trvalejší a hlubší cit, který vyjadřuje to, že si jeden druhého váží, počítá s ním do budoucna a chce toho druhého chránit a pomáhat mu.

No to třeba ano, ale když napřímo chlap zdůrazní, že nemiluje , "pouze" má moc rád, tak mi to jako moc hluboký cit nepřijde

Podle mě ji má sice rád, ale "až tak moc ji nežere", aby z toho bylo něco, na čem by se dalo dál stavět. Může to být věta užívaná na začátku, aby zablokoval případné naděje, a nebo na konci mileneckého vztahu, aby dal najevo, že to vyšumělo.
Ale jak tady někdo psal, záleží také hodně na kontextu, a tom nevíme zhola nic.

Souhlasím s Morrigan.

Psala jsem sem téma Podpora ve vztahu. A ten chlap se choval taky velmi chladně, nikdy žádné velké výjevy citu, nikdy žádná velká zamilovanost (přikládala jsem to našemu věku) a hlavně nikdy se kvůli mě nevybičoval k výkonu - aby nabídl pomoc, aby se o mě bál, aby sám od sebe přijel v jiný čas než v ty naše víkendy, nikdy nic nevymyslel za výlet...zkrátka jen dělal jen co musel a o co jsem si řekla. Polemizovala jsem, zda jsem náročná na partnera a po čase mi došlo, že mě zkrátka jen "až tak moc nežere". Chlap, aby byl ve vztahu "skvělý, akční a CHTĚL", tak musí bláznivě milovat. Jen tím velkým citem zlomí svou pohodlnost, zajeté stereotypy a je ochotný udělat kompromis.

Vidím to na bratrovi. Dva roky chodil s holkou, byla úžasná, hezká, chytrá...a přesto se bratr kvůli ní nepřetrhl - chodil ven s kamarády i přes to, že na sebe s přítelkyní neměli moc času, když ona chtěla diskutovat o vztahu - viděl to jako zbytečné řešení, neměl potřebu jí udělat radost, bát se o ní, být jí oporou...tak to holka potom ukončila, jinak by se utrápila. A pak bratr potkal holku, kvůli ktéré dělá věci a skutky, o kterých jsem si myslela, že jich není schopen....

Tak jsem to měla já s tím přítelem...byla to pro mně velká zkušenost. Už nikdy nechci nic polovičatého, nechci dělat kompromisy v tom rozsahu v jakém jsem je dělala, nechci utiskovat své touhy...jen abych omluvila chlapa a zdůvodnila si to tím, že jsem já náročná. Ne, je to o tom, co jsou oba navzájem ochotni pro sebe udělat.

A chlap když nemiluje, tak vegetí, přežívá, je s holkou aby nebyl sám...

Možná špatný názor, ale to jsem si odnesla ze své zkušenosti.

100% souhlasím, přesně jsi to vystihla

Děkuji moc za názory, pomohlo mi to otevřít oči. Vzešlo z toho jediné, že je mu dobře když to je, tak jak to je. Oba máme za sebou velmi vážné vztahy, člověk už to nebere asi jako dřív, ta zklamanost z předchozích vztahů dělá asi hodně... Ale děkuju moc všem za názory, je asi čas to ukončit, bude to bolet, ale když vím, že to nebude mít budoucnost...

Reaguji na maky29:
Díky, maky, popsala jsi to dokonale! Zvlášť to o tvém bratrovi je poučné... takže ta celková laxnost nemusí být daná vrozenou leností, ale prostě... že kluk tu konkrétní holku až tak moc nežere. Jak prosté. Ještě jednou díky (i za ostatní, kterým to pomůže se minimálně nad sebou zamyslet)...