Není zamilovaný

Reaguji na girapha:

Přečetla jsem si Tvůj příspěvek "Je se mnou z rozumu" a hodilo mi to vzpomínky nazpět...na dobu, kdy jsem prožívala to samé.

Byl mírně flegmatický, vyrovnaný, klidný, měl to v hlavě srovnané, nesnášel nic řešit - jeho oblíbená hláška: ono se to nějak udělá, ono to nějak bude. Byli jsme spolu 3 roky. Pokaždé když jsem se ho zeptala na budoucnost, tak jsem byla za řešitelku....byli jsme od sebe 60 km, takže dálka nám nedovolila společné bydlení. Ale já chtěla najít cestu jak na to - ale on mi vždy velmi stroze řekl důvody proč to nejde, nehledal způsoby. Vůbec mě nebral k sobě domů, bydlel ve společném domě s rodiči. Za ty 3 roky jsem tam byla asi 5x, i přes to, že jsem si s rodiči rozumněla. Představil mě jen dvěma kamarádům, ty jsem viděla párkrát. V týdnu si žil svůj život - vídal ty kamarády,hodně pracoval, měl svůj klid, o víkendu jsem byli spolu, u mě v baráku. Zaplatil jen co musel - musela jsem si říct, že je potřeba nakoupit jídlo, dovolené jsme si platili každý sám, občas mi s něčím pomohl - jak manuálně, tak koupil. Občas mi napsal, že mě miluje, řekl to. Bylo mezi námi živočišno, rozuměli jsme si, měla jsem ráda jeho společnost, ale na druhou stranu jsem trpěla takovým rozpolceným pocitem, že nic netvoříme, že ten vztah nepokračuje, že je takový "divný". Měl rád mé dítě, dítě jeho. Ale postupně jsem ztrácela iluze o tom, že jednou budeme rodina. A stále více jsem nabývala dojmu, že je se mnou, aby nebyl sám...Že jeho prioritou byla práce a život svobodného mládence. Zkrátka to bylo takové nemastné neslané a měla jsem pocit frustrace, že mě ten chlap nechce, ač nabízím hodně, sebe, rodinný krb. Podotýkám, že jsem měla vztahy a nikdy jsem takovým podivným pocitem netrpěla, až s tímto člověkem.

Zkrátka...mě až tak moc nežral.

Reaguji na maky29:

Já si zase přečetla Tvoji zkušenost "Podpora ve vztahu", přesně jsem nás dva v tom našla. Jako bys psala zážitek z mého života...rozdíl je v tom, žes dokázala udělat radikální řez...já neumím odejít od někoho koho miluju. Asi potřebuju časem vystřízlivět a ztratit poslední naději, že se to časem zlepší...

Jak píšeš, že nechtěl řešit bydlení ani budoucnost, ale bylo mezi vámi živočišno a řekl ti, že tě miluje, u nás je to přesně naopak. Ani Tvá, ani má verze však není ideální. Zažila jsem v předchozí vztazích lásku a zamilovanost a cítila to i z protějšku a nikdy nic podobného jako nyní jsem neřešila...nechápu, proč někteří muži jsou se ženami jen z "rozumu" a vlastní pohodlnosti. Takhle se přeci nedá žít a být šťastná...

Přeji Ti, abys našla toho pravého ...věřím totiž, že každý si může najít k sobě správnou polovičku na celý život

Reaguji na girapha:

Vystřízlivíš... u mě nejprve byla bezmoc střídaná s nadějí, že už konečně pochopil, že se změní...zase další zklamání...další hádka...další zklamání a já byla čím dál tím víc smutná a vysátá - byl to lidský vysavač...až jsem jednoho dne sama prozřela a už jsem neviděla nic, co mě v tom vztahu drží...protože lidi se nemění...

Kamarádi, rodina, známí říkali, ať ho nechám jít, že se ke mně ve společnosti nemá, že z nás necítí souznění, že on je takový samorost, neslyšela jsem to, neviděla. Musela jsem si pro to až na ten konec dojít sama.

Moc děkuji za přání a i já Tobě přeji jen to nej...

Reaguji na maky29: a girapha

musíte si skládat jeho střípky do jeho mozaiky, až bude hotová, pak ho s klidem, nadhledem opustíte - funguje to

Mám přítele se kterým m rok a půl, ze začátku vztahu mi říkával že mě má rád, že jsem žena jakou si vždy představoval a snil o ní, jak chováním tak vzhledem, ale že se zatím nezamiloval(měl tzv.blok z předchozího vztahu v nedůvěře).Miluju ho a proto jsem mu dala čas, po půl roce našeho společně krásně stráveného vztahu a přenádherní první společené dovolené, se jeho chování zmněnilo, a uslyšela jsem ta dvě slova..,ale pouze o tom,aby ti přítel řekl miluji tě to opravdu není, spíš o tu jeho náklonnost atd..

TO ADENKA: strávila som rok vo "vzťahu" so zrelým jedincom, ktorý hovoril to isté, teda, že ma má naozaj veľmi rád, ale (ešte) ma nemiluje. 6 mesiacov som usilovne pracovala na tom, aby som bola "hodná" tých dvoch slov (milujem ťa), posledný polrok som už len prežívala a stratila nádej.

Myslím si, že závisí na tebe, ako dlho si schopná a ochotná čakať, kým sa zamiluje do teba, zároveň riskovať, že tie dve slová nakoniec povie inej.

Osobne - poznám svoju hodnotu a nestrávila by som čas s niekým, kto voči mne neprechováva rovnaké city ako ja k nemu.