Navázali/ly byste partnerský vztah s tělesně postiženým?

Aysel
proč by to neměla být ona? Mně k tomu, co napsala ten obličej a make-up obzvlášť hodně pasuje (tím nechci říct, že každý, kdo se takhle maluje je bezcitný!)

Poznala jsem na brigádě s postiženými mladou ženu, která po havárii skončila na vozíčku, rukama pohybovala taky špatně. Manžel se s ní okamžitě rozvedl (s mrzákem přece žít nebude) a nechal si i děti. Po nějaké době ale potkala muže, který jí chtěl i s tím těžkým postižením a začali spolu bydlet. Pro mě je takový člověk anděl, protože život s postiženým musí být fyzicky i psychicky velmi náročný.
Říkám si, že kdybych někoho opravdu milovala, dokázala bych s ním žit i přes to postižení. Člověk se přece nezamilovává kvůli zdravému tělu.

Chápu, že názory všech se mohou lišit, ale to, co jste napsala je opravdu ubohé (myslím, že většina holek to tady vystihla). Mohu k tomu jen dodat, že své 12ti leté dítě učím tomu, že se má chovat slušně, být pokorný, nad nikým se nepovyšovat a pomáhat slabším. Myslím, že v tomto směru výchovy Vaši rodiče velmi pochybyli. Ostatní už napsaly holky a souhlasím. Jen bych se opakovala.
Já osobně nedokážu jasně odpovědět ano či ne. Pokud bych se zamilovala a byl by to vyrovnaný, samostatný člověk, tak asi ano.

No comment. Radši... Jsem tu jenom chvíli a nechci, aby mě hned vyhodili. Ale slečna by se měla nad sebou dlouze zamyslet.

Protože takových, co tu psaly výstřední komentáře jako ona, už tu bylo a pár slečen detektivek je odhalilo tím, že našli "jejich" fotky na netu a rozhodně to nebyly ony.

Zajímavé téma... taky jsem nad tím uvažovala. Můj soused je na vozíčku, je mu asi 25 a mluví nesrozumitelně, ale já si s ním moc ráda povídám. Bohužel nějaký pubertální paka se mu smějou Je moc hezký vidět někoho, kdo se usmívá i přes ten život, který žije. Nevím jistě, jestli bych chodila s mužem na vozíčku... opravdu nevím.

Reaguji na MissHilton:
Tak to nikdy. Nedokázala bych mu pořád pomáhat a dívat se na něj a pořád vše dělat za něj a tak podobně. Hrozně by mě to obtěžovalo.

Tak to se dalo čekat. Děvče, ty jsi úplně mimo....

osobně bych to asi nedokázala, protože by mi ho bylo líto, že se mnou nemůže chodit po horách, sportovat, tancovat atd. a taky by to musela být silná osobnost, srovnaná se svým stavem, protože by mi pak ve slabé chvilce mohl vyčítat, že jsem s ním jenom ze soucitu atd. a jeho potencionální partnerka musí být také silná osobnost, aby dokázala snášet ty soucitné pohledy, když půjdou po ulici, aby si byla vědoma toho, že život s postiženým je prostě těžší než se zdravým člověkem, a že se bude muset spousty věcí vzdát, aby se o něj mohla postarat a musí zvážit, jestli jí ta jeho láska bude dostatečnou kompenzací, a já otevřeně přiznávám, že silná osobnost nejsem...obdivuji všechny, kteří to dokážou...

P.S. pokud by se stal úraz mému současnému partnerovi, tak bych to samozřejmě kvůli tomu neopustila, ale milovala bych ho o to víc...

Bohužel ne, vím, že na to nejsem dost silná.

Setkala jsem se v životě už s množstvím lidí, kteří měli nějaký zdravotní handicap, a musím souhlasit s několika komentáři už dříve uvedenými, že záleží na tom, v jakém psychickém stavu se dotyčný nachází. Někdo se s tím smíří a je v pohodě.
Asi by mi jeho postižení nepřekáželo, láska si přeci jen nevybírá, ale měl by to být člověk, který se se svou životní situací už srovnal a dokáže v rámci svého zdravotního stavu vést normální život. Život s někým, kdo bude ve všem odkázaný jen na vás a vaši pomoc, asi nebude snadný, a neumím si představit, jak bych to zvládala. Jen si tak říkám, do které skupiny bych patřila já, kdyby se něco takového přihodilo mě... Klobouk dolů před těmi, kteří se s tím zvládli vyrovnat.
Komentář k těm dvěma slečnám snad není potřeba, vše už bylo řečeno. Jen doufejte, že se svou krutou tváří neobrátí osud k vám nebo vaší rodině. Ono se ve večerních zprávách říká, že přes víkend na silnicích přišlo o život dejme tomu devět lidí... ale kolik lidí třeba jen přes ten víkend přišlo doživotně o zdraví se nemluví, tohle není jiný svět, který se vás netýká, spíš je to jen svět, který se vás zatím díkybohu nedotkl. Buďte trochu pokornější.

S tím sohlasím. Můj děda, když mu bylo necelách 50 let přišel o obě nohy. Bylo to pro něj velmi těžké, protože rád s babčou cestoval, sportoval. Těžší to ale bylo pro babču, protože pořád poslouchala a občas i teď poslouchá jeho mrzutost. Dědeček je to ale velmi hodný.

Na tuto diskuzi jsem se dostala více méně náhodou a musím říct,že nad některými příspěvky mi zůstává rozum stát.......
Před pár měsíci jsem potkala člověka co mi naprosto změnil pohled na svět a zamíchal žebříčkem hodnot a otevřel předemnou svět o jakém jsem neměla ani zdání a za to mu děkuju.Potkala jsem totiž svého současného partnera.Od 25 je po nehodě na motorce na vozíku.Zvládá spoustu věcí sám,ale jsou situace ve kterých se bez cizí pomoci neobejde.
Když jsme se potkali,myslela jsem,že je to člověk,který žije ve svém světě,naštvaný na celý svět a který velmi zneužívá svého zdravotního omezení.Jenže jsem záhy zjistila,že je to jen přetvářka.Ve skutečnosti je to báječný chlap,který se jen schovává za masku,kterou si chrání svou zranitelnou duši.
Tvrdit,že se někdo nezamiluje do vozíčkáře nelze,tohle naprogramovat nejde a můžete se bránit jak chcete,láska je chemie a nic s ní neuděláte.Ale podotýkám,že já se bránit nechtěla,právě naopak.
A,že bych se styděla jít s ním po ulici?V žádném případě,ráda se pochlubím a proč taky ne-je to pěkný chlap a jsem hrdá na to jak spolu vše zvládáme.I když se štěkáme,ale hádky jsou běžnou součástí každého vztahu.A tomto vztahu není místo pro přetvářku a faleš,tohle je čistá hra,protože člověk co by nemiloval není schopen zvládat vše co takový vztah obnáší.Ale na oplátku je mnohem pevnější než vztah zdravých lidí,protože má pevné základy v oboustranném porozumění,toleranci a obětavosti.Takže než tu zase někdo vypustí nějakou perlu-viz některé příspěvky výše,ať se nad sebou nejdříve zamyslí.
 

Trochu k tématu: nedávno jsem četla v nějakém společenském časopise o Martinovi Zachovi /muž roku 2009/, který je též na vozíku a byla tam i jeho nová přítelkyně /18 let, pěkná blondýnka/ a oba vypadali fakt spokojení. On tam říkal, že když byl zdravý nenašel tu "pravou", ale ten úraz mu "přihrál" i skvělou přítelkyni. Fakt krásný pár, holčina moc sympatická a Martin zlatíčko. Dkotoři mu říkali, že se nebude už nikdy hýbat a on už přitom jezdí na vozíku a plánuje, že i ten odhodí a bude znovu chodit. Myslím, že jestli před tím byl mladý "frajírek", tak dnes je z něj dospělý, ctiždostivý a rozumný muž. A jeho přítelkyně je určitě chytrá a hodná, nejen krásná, protože jí nevadí, že je Martin na vozíku.

Reaguji na HankaS:
Držím vám palce.

To je jasné, zdraví lidé jsou často velmi povrchní a neváží si dobrého partnera, zatímco když přijde nějaká "nemoc" či úraz, ukáže se co v člověku opravdu je a hned vidí životní hodnoty úplně jinak.

Znáš to....Život je naučí co je opravdu důležité a co ne. A nebude to pro ně jednoduchá lekce

Reaguji na martinam:
Ten článek jsem taky viděla a měla jsem z něho teda úplně jiný pocity. Přišlo mi, že je slečna ráda, že ji fotí do časopisu, a trochu se chlubí, jak je je statečná, že má přítele na vozíku, jinak ale chodí si s kámoškama na diskotéku a on ji vozí autem.
Až spolu budou deset let, tak uvěřím, že ho má opravdu hluboce ráda a takový vztah ustojí a pak budou mít oba můj obdiv.

Věc názoru, mě přišla naopak sympatická. Dle mě kdyby chtěla "machrovat" rozhodně si nevybere vozíčkáře, ale zajde na party kam chodí "celebrity" a tam někoho sbalí, není to tak těžké... Že chodí na disco není v jejím věku nic špatného, prostě se jí ptali na to, co jí baví, tak to řekla. A že jí vozí autem mělo vyznít, jako že on je gentlamen a je schopný se o svou dívku postarat, i přestože je na vozíku....No, ale jak říkám, věc názoru, nikdo je osobně neznáme....

Jj, v tom máš pravdu Ale i tak má odvahu, dost stejně starých slečen by s klukem na vozíku nikdy nechodili. Měli by strach z názorů ostatních.

Reaguji na Denisa_W: Právě jsem doobědvala a jakmile jsem si přečetla tvůj příspěvek, tak mi je Nad takovými názory mi zůstává rozum stát..