Máte/ Měly jste kamarádku, která vás táhne ke dnu?

Ano ano, měla jsem taky věčně otrávenou a nespokojenou kamarádku na konci ZŠ a v průběhu SŠ. Sama se mi přiznala, že zřejmě naschvál "padá do depresivních stavů" či jak to nazvala. Prostě to byl ten typ člověka, který se velice rád zabýval sám sebou, analyzoval se, stěžoval si na všechnu tu nespravedlnost kolem sebe a nesnášel, když se někdo měl lépe než on. Myslím, že jsem pak měla dny podobné těm jejím, byla jsem věčně nespokojená a nepříjemná.

Po nástupu na VŠ jsme se spolu ještě trochu bavily, ale po roční stáži jsem se rozhodla s ní markantně omezit kontakt.

Vlastně mě nikdy přímo a ve větší míře neomezovala nebo neovlivňovala, jelikož jsem měla vždy pozitivně nalazeného přítele, který měl na mou náladu větší vliv, ale i přesto jsem se cítila v její přítomnosti nesvá a tak nějak "uměle".

Je fakt, že nás lidi okolo hrozně moc ovlivňují... a proto bychom si měli všichni jooo rozmyslet, koho do našeho života vpustíme.

ano, zažila.... kamarádky asi od šesté třídy..pak jsme šly spolu i na střední...a musím říct, že si myslím že hodně přispěla k mému malému sebevědomí a depresím...nebyla sice mrzutá a znuděná jako u tebe, to vůbec, ale spíš si na mě žehlila sebevědomí..později i přiznala že např.když mi něco slušelo, tak to zkritizovala záměrně atd...taky např.když jsem se někomu líbila, tak řekla že je to socan a podobně...pak neustále kritizovala jak se chovám, co nosím....ale měla i světlé stránky, uměla být i milá a zábavná a byla a dodnes to bohužel je holka se kterou když si něco domluvím, tak to většinou platí a taky se mi ozve sama od sebe, navíc o mě toho ví nejvíc, co kdy kdo věděl, takže ji nejde úplně hodit za hlavu...prostě vím, že to není úplně ideální holka pro kamarádství, ale ač je to smutné, tak nikoho lepšího jsem nikdy neměla, jen hodně známých, nikoho s kým bych se mohla bavit víc do hloubky...a to přispělo k tomu, že jsem s ní stále tak nějak v kontaktu, i když už to také není ono, obě studujeme jinou vš a máme svůj život...tím se to asi taky upravilo, že už se tolik nevídáme, a některé věci jsem prostě přešla, i když některé křivdy ve mě asi zůstanou...rozhodně není lehké si najít opravdového kamaráda, většinu "kamarádek" co jsem kdy měla byly trochu potvory, kteří tím něco sledovaly, nebo mě srážely...ráda bych našla někoho, s kým se budu cítit dobře, kdo mě bude brát takovou jaká jsem a budu se mu moci s důvěrou svěřit, ale bohužel jsem nikoho takového dosud nepotkala:/

Ahoj, taky jsem takovou kamarádku měla.... měla objektivně spokojený život, žádné výrazné problémy, spíš naopak. Ale neustále si stěžovala, na všechno. Všechno podle ní bylo na pytel. Mluvila hlavně o sobě a tom, jak její příbuzní, manžel, finanční situace,práce, postava, kamarádi (dosaď cokoliv) je hrozné. Odstěhovala jsem se, párkrát mi pak volala (aby si postěžovala), ale asi vycítila, že mě to nezajímá, tak už nejsme v kontaktu a je mi líp!

a ještě taky to je taková velká kritička okolí, na každém vidí spíš to špatné, takže jsem na střední byly hodně izolované od ostatních, takže v podstatě teď ani dodatečně na srazy nechodím...to se bohužel promítlo i na mě, začřla jsem být přehnaně upřímná, tedy spíš netaktní a opravdu jsem koukala na všechny a všechno černě....ale konečně mi to začlo docházet, že to není to správné a snažím se to měnit...a je fakt, že od té doby co se vídáme méně se mám o mnoho lépe, než jsem se ale po střední vzpamatovala tak to trvalo velmi dlouho, teď konečně začínám zase žít...takže okolí opravdu hodně ovlivňuje a pokud se s někým necítíte dobře, tak asi radši ty kontakty omezit, ne třeba ho vymazat úplně, ale být pořád s někým takovým je opravdu vražedné...

Reaguji na Nikoletka2:
Já takovou kamarádku měla od ZŠ. Na SŠ jsme původně chtěly jít každá jinam, ale ona nakonec stejně přesla na tu moji. Dětství s ní bylo sice skvělé, ale při dospívání začalo pár sporů. Obě jsme hodně temperamentní, takže to nebyl žádný klidný kamarádský vztah. Ona na mě ale žárlila v oblasti financí, takže na mě později začala žalovat mým rodičům. Vždycky jsme se ale vracely zpátky k sobě. Po střední jsme se přestaly stýkat a já se odstěhovala do jiného města. Ona se sem ale před měsícem přestěhovala a naše vztahy se začínají obnovovat. Problém je, že já se v její přítomnosti měním a už si toho všímá i přítel. Ona má totiž příšernou práci a každou hodinu slyším "Nojo, když ty máš to, ty můžeš to...". A tím na mě přináší nějaký druh deprese..

Zažila jsem taky něco podobného ("No jo, ty tohle a tamto, nemůžeš pochopit, jak mi je..." a pak se většinou rozplakala a chtěla uchlácholit). Takoví lidé jsou psychičtí upíři, když jsem přešla na jinou školu, čímž jsem ji tam "chudáčka nechala napospas ostatním", měla jsem mimo jiné výčitky ještě kvůli ní... Jediná pomoc - odpoutat se od takového člověka (viz příspěvek zakladatelky i ostatních).

krásně jsi to vystihla, opravdu mám takový pocit, že mi jedna má kamarádka (dá se tomu vůbec ještě říkat kamarádka, pokud nás někdo takhle ničí?) takhle ubírá energii, kolikrát jsem v pohodě, veselá, ona mi začne psát se svýma neustálýma stížnostma a já jsem z toho pak úplně vyřízená, mám po náladě. Nejhorší na tom je, že i když se jí snažím dávat návody jak by mohla svůj život zlepšit aby se necítila tak mizerně tak mě stejně vůbec nebere v potaz a jede si stále svou. Závidím vám co jste se od takového člověka dokázaly odprostit, mě se podařila jen částečně utlumit komunikace, ale opravdu jen nepatrně. Sama nevím co dělat, pokud si nestěžuje a nenadává (což je ovšem opravdu jen výjimečně) tak se s ní povídá dobře. Já možná spíš ani nechci to s ní úplně utnout ale chci jí nějak pomoct, ale přijde mi to, že ona to nevidí...

Reaguji na joya: O psychických/energetických upírech je toho na netu docela hodně, dají se najít i možnosti obrany... Ale nejlepší je toho člověka úplně vypustit ze svého života. Buď si takhle na všechno stěžují, nebo se snaží vyvolávat hádky mezi ostatními a sami sedí uprostřed dění, popichují, provokují a usmívají se (mám takového člověka v širším příbuzenstvu, brr).

Já třeba mám pár takových lidí (žen) na Facu - jejich veškeré statusy se týkají sebelítosti, smutných citátů apod. - ale ne krátkodobě, ale třeba už rok či dva, jakoby neustále se opakující se. Kolikrát mi přijde, že to tam píší jen proto, aby je někdo litoval - proože okamžitě jim někdo reaguje povětšinou slovy kočenko, co se stalo apod. - přitom tu s tou jednou jsem se znala osobně a v reálu to byla normální usměvovavá holčina ..

mám přesně takovou tetu - když přijede na návštěvu tak kolem ní chodí všichni po špičkách, aby se jí náhodou něco nedotklo, ptz to pak umí udělat akorát zle - a to si asi dokážete představit, jak taková návštěva vypadá, ptz ona se fakt chytí všeho..

taky tam mám jednu holčinu, která má tyhle statusy. Musela jsem si ji skrýt, protože jsem měla nutkání jí už napsat, že je s tím trapná. (což bych samozřejmě ztrapnila jenom sebe, protože bych pro chudinku neměla pochopení)

Já jsem taky měla takovou kamarádku. I když to spíš byla jen spolužačka a kamarádily jsme se proto, že jsme jediné ze školy byly ze stejného města. Byla to typická mrcha, která se netajila tím, že je nejlepší každého jen využít a dokonce se nesnažila ani maskovat, jak je její úsměv a milé vystupování falešné. Byla strašně prolhaná, asi z rodiny, kde na ní rodiče kašlali. Já jsem byla takový klasický dobráček - nikdy mi nikdo neubližoval, takže jsem se nedokázala bránit.
Pro ilustraci mi úplně bez mrknutí oka oznámila, ať už svému novému klukovi nevolám, protože teď s ním chodí ona, když byla podezřelá z menší krádeže ve škole, tak na policii vypověděla, že jsem to byla já (přestože jsem tam v tu dobu ani nebyla), neustále mě srážela a posmívala se mi, když jsme šli s partou ven, když jsem si našla dobrou brigádu práce na PC a jí jsem taky dohodila práci (akorát méně "dobrou"), tak mi jednou, když jsem byla 2 dny nemocná, volala, že mi vedoucí vzkazuje, že už tam nemám chodit, že jsem neschopná a nechce mě tam. Tak jsem tam už naprosto zdrcená nešla, později tam volal táta a dozvěděl se, že vedoucí nechápe, proč jsem nepřišla a nakonec se na to místo vnutila ona. Atd. atd.

Bylo by toho hodně, na co bych si vzpomněla. Dodnes nechápu, prostě nechápu, jak je možný, že jsem jí to vždycky nejen odpustila, ale dokonce jsem se na ni ani nezlobila! Dneska to je tak 8 let, co jsem ji ani neviděla, jen jsem ji náhodou zblejskla na FB. Je úplně stejná, stále prolhaná, hovořící 50ti jazyky... ha ha... no na to, jak měla ostré lokty to opravdu nikam nedotáhla. Kdybych ji dneska potkala, tak nevím, co bych jí udělala. Něco ale jo.

Mě takhle táhli dolů rodiče a jejic neustále hádky a konflikty (denní). Nedokázala jsem se z ničeho radovat, n nic soustředit, žila jsem v neustálém napětí... zjistila jsem to také až poté co jsem se osamostatnila a zašla k nim třeba na návštěvu...okamžitě ta úzkost a takový to ja se nemůžete nadechnout... ještě že je to za mnou