Manžel mě zbil

Ahoj vždycky se říká, že se to bude opakovat a nemá se to odpouštět. Jestli se ale omluví, tak bych tomu ještě dala šanci..ale rozhodně poslední. Máme v rodině taky chlapa, co to udělal, ale opravdu jen jedenkrát a byl z toho hodně špatnej. Nikdy se to neopakovalo. Určitě to nenechávej jen tak a vyříkejte si to...

Je jasný, že nevíme, co je ve hře a jak to bylo, ale každopádně Adriana4 přiznává, že je na partnerovi dost citově závislá. Tato věta u mně budí značnou nedůvěru v její zdravý úsudek k dané situaci, protože fyzické týrání jde často ruku v ruce s psychickým týráním, Možná už v tom jede, aniž by si to uvědomovala. Doufám, že se tazatelka vzchopí a v zájmu pudu sebezáchovy dojde alespoň podat hlášení na PČR. Po tomto incidentu si už přece nikdy nemůže být jista, že se stejná situace nebude opakovat, naopak, spíš hrozí gradace, pak se jí takový zápis může hodit.

Tak jak jsi pochodila? Vyřešili jste dnes něco?

Koukám, že tady byl zase diagnostikován násilník a tyran.

Dámy, měly jste ty, které tady strašíte, že to skončí zlomenými žebry, sourozence? Nejlépe bratra. Jestli ano, tak si vzpomeňte, jestli jste se někdy s ním porvaly. Případně se sestrou. Podle toho, jak to tu zakladatelka popisuje, mi to totiž nepřišlo jako nic jiného, než menší rvačka dvou dětí. Jeden strčil druhého, druhý bouchnul do zad prvního a už to jelo. Asi to trvalo sotva pár vteřin. Modřiny nemá, nic ji nebolí, sama píše, že těžko říct, kdo to vyprovokoval. Dát partnerovi ránu a pak začít brečet, že mi ji oplatil a že mě to víc bolí, protože on má větší sílu, je dost jednoduchý. Kdyby se jeden z nich potom začal smát tomu, že se porvali jak malí smradi, tak by to třeba vyznělo taky o dost jinak.

V tomhle konkrétním případě si myslím, že se o násilníka nejedná. Jen se jeden i druhý nechali vyprovokovat a ještě tomu potom dávají větší důraz, než si to zaslouží. Samozřejmě by se to nemělo opakovat, že.

Reaguji na Charlotte:
To, jak jsi to popsala, tak nejvíce odpovídá mé situaci.
Jinak, není dobrý i to kočkování ze srandy, ty jsi napsala bušení. Je to jak s dětma, nejdřív hrozná sradna a pak slzy...

Reaguji na RomanKaS:
Tohle mě nenapadlo, jsem jedináček, tak to neznám. Děkuju za další úhel pohledu.

Reaguji na xiuxina:
Opravdu se to stalo poprvé. Tu závislost řeším - dobrej psycholog, protože tuším, kde je zakopanej pes.

Doufám, že se tazatelka vzchopí a v zájmu pudu sebezáchovy dojde alespoň podat hlášení na PČR.
Pokud by se to opakovalo, tak samozřejmě, nejsem masochista.

Reaguji na Verunka47:
Jojo, vyříkali v klidu, i když to samozřejmě nebylo nic příjemnýho. Souhlasil i s tou poradnou...protože to prostě nezmizí, jen proto, že se omluví a nebudeme o tom už mluvit....není dobrý zametat věci pod koberec a doufat, že zmizí.

Ptala jsem se, slušně a v klidu. Odpověděl, že ne. a já tomu věřím, on není ten typ, řekl by to rovnou.

Reaguji na Adriana4:
Pokud souhlasil s poradnou, bude do ní chodit a spolupracovat, tak bych tomu dala ještě šanci. Jen málo chlapů je ochotno něco takového udělat. A tobě by to mohlo pomoci si k němu vytvořit zdravý vztah, zbavit se závislosti na něm. Hodně štěstí .

Reaguji na Adriana4:

Tohle bývá typické pro každou, která se nechá bít. Párkrát tě praštil - podle tebe to není bití?
Všimni si, jak píšeš, jak tys ho vytočila, jak ty jseš rapl, jak sis to vlastně zasloužila - na to pozor.
Já jsem dostala první facku před svatbou, obrečel to a já jsem byla slaboch a neodešla jsem od něj a vzala jsem si ho. Bylo mi 20. Skončilo to kopáním do břicha, třískáním do hlavy, mlácením o zem a já se ho bála a styděla se ostatním něco říct.

A teď ten happyend:
Po 9 letech jsem našla odvahu a utekla. Můj názor je jednoznačný - NIKDY se nenechám od chlapa uhodit

Pokud půjdete do poradny, držím palce vám oběma

Skutečně bych se hned neoháněla výrazama jako je "tyran" nebo "násilník". Pro obě pohlaví musí platit stejná pravidla. U žen se nějaká ta facka nebo rána toleruje, u muže ne. Rozdíl je samozřejmě v tom, že rána od muže dokáže ženu skolit, muž je pomalu ani nemusí zaznamenat. Mlátit by se neměl nikdo, ale pokud je ten vztah jen trošku jako Itálie nebo je žena opravdu hysterka či provokatérka, nedá se tomu divit. Nemá se to, ale i chlap je jen člověk a někdy třeba může být týrán psychicky ženou, tak mu pak jednou ujede ruka, protože ten tlak už je moc silný.
Také přiznávám, že když jsem ji schytala já, tak jsem si ji vlastně zasloužila. Jemu to nepřiznám a říkám, že se to nemá, že pro to není omluva, on to sám takhle vidí, ale já v sobě vím, že jsem to tehdy přehnala a to napětí bylo veliké.

Už samotný název tématu zakladatelky - Manžel mě zbil - je dost děsivý, tedy alespoň pro mě. Já jsem člověk, který ve vztahu potřebuje na prvním místě věrnost a důvěru. S partnerem jsem osm měsíců, ale stále tam není plná důvěra. Jednou jsme se pošťuchovali (na začátku vztahu) a třikrát mě zdůrazňuji JEMNĚ plácl po zadku, ze srandy, nic víc...Jsem hodně nedůvěřivý člověk a okamžitě jsem z toho úžasného člověka, který mi jen tak nosí růže, je ohleduplný, upřímně milující, hodný a na rukou by mě nosil, udělala "násilníka". Taky jsem mu to řekla. Byl z toho špatný, říkal, že je to normální, ale když se mi to nelíbí, že už to nebude dělat a taky že neudělal. Téměř vůbec se nehádáme, ale nedávno ho naštvala jedna blbost. Trochu zvýšil hlas a ten samý scénář: hned jsem si představila, a taky jsem mu to řekla, že za nějakých deset dvacet let po mě bude jen řvát. Když to vidím zpětně, zvýšil hlas proto, že nechtěl, abych čistýma ponožkama stoupala do prachu, takže to spíš zdůraznil. Svěřila jsem se s oběma situacema kamarádce a ta řekla: Zabije mouchu, a už je vrah Ale když jsme se bavili o násilí páchaném na ženách, tak toto je téma, které ho dostane - tyto chlapy nesnáší, říká, že to už pro něj není chlap, když na ženu dovede vztáhnout ruku...na střední se k němu všechny spolužačky utíkaly a on je chránil Takže já dělám z komára velblouda, ale ty NE! V tvém případě bych já (jak vidíš můj postoj kvůli kravině) vztah ukončila, protože vím, že kdybych se snažila dát mu ještě jednu šanci, znovu bych si jeho důvěru nezískala. Bylo by sice hezké, že by to neudělal do roka, do dvou, do tří, ale nevíš, co se mu honí hlavou a za pět let z tebe může být, jak zmínily holky, troska...Myslím si, že když mu dáš druhou šanci, už to nebudeš ty, budeš žít v nedůvěře a při každé sebemenší hádce trnout, jestli tě neuhodí... Tohle chceš?

Já si teda zase myslím, že když si po sobě přečteš to, cos napsala, tedy že jsi tak trochu paranoidní osoba, (ty tomu říkáš nedůvěřivá), tak když nedokážeš korigovat ani vnímání SVÉHO vztahu, neměla bys asi radit lidem ohledně toho JEJICH.