Lidé kteří přijdou a odejdou z našeho života

Tak jsem si teď přečetla celou diskuzi. Já nemůžu říct, že by mě ta parta lidí, co jsem potkala, nějak obohatila, nasměřovala. Spíš mi pomohla překlenout moje nejhorší období. Asi to tak mělo být, že v tu dobu to bylo fajn, že mi pomáhali. Ale teď si tak říkám, kam se ty naše vzájemné sympatie poděly, když jsme si říkali, jak jsme rádi, že jsme se potkali a jak jsme fajn a jak se máme rádi. Najednou to ustalo, došlo k nedorozumění a od té doby se moc nebavíme. Ani na narozeniny jsem nebyla pozvaná.

Reaguji na Kollyasek:
Tak mě se teď děje něco docela podobného. Asi před 5 lety jsem se seznámila s jedním klukem, strašně jsme si rozuměli, trávili jsme spolu téměř každý den. Stále jsme byli kamarádi, ale každým dnem jsme se poznávali víc a víc...a já doufala, že z toho časem vznikne něco víc...najednou mi ze dne na den řekl, že si našel přítelkyni a že budeme muset naše vídání omezit, protože se bude chtít více věnovat své přítelkyni. Strašně mě to v tu chvíli ranilo, tak jsem se mu přestala ozývat, on se taky neozýval...tak nějak jsme se navzájem vymazali z našich životů. Teď uplynulo 5 let a znova jsme si začali psát, znova jsme se začali vídat, znova se poznáváme, jak se ten druhý za uplynulou dobu změnil...a já bohužel (?) opět očekávám, že třeba tentokrát z toho konečně vznikne něco víc...na druhou stranu se sama sebe ptám, co sakra dělá v mém životě už podruhý? Chce mě jen něčemu "naučit"? Chce abych něco pochopila a pak zase zmizí? Nebo mě bude tentokrát provázet mým životem déle než minule?

Reaguji na Misuleee:

Hele, takhle jsem to kdysi měla taky, s jedním klukem, mám ho v kategorii "osudoví a nepolapitelní", myslela jsem si, že je to taky nějaký znamení, že jsme si začali znova po nějaké delší době povídat, ale prdlajs. Akorát mi to přineslo toužení a soužení a pak je nejlepší, když ten člověk definitivně z tvého života vypadne, protože pak máš svatej klid. Nevím, co mi má přinést setkání s takovými kluky, žádné ponaučení v tom nevidím...

Reaguji na Kollyasek: taky tak, stejná zkušenost, občas taky přemýšlím k čemu to bylo a k ničemu jsem moc nedospěla....

Reaguji na Kollyasek:

to bude tím, že hledáte významy tam, kde nejsou. Ne každý koho potkáte, a kdo vám přijde "osudový", vás má nějak ovlivnit a vy naopak mu třeba "osudový" ani trochu nepřipadáte.
A pokud je tam nějaké poučení skryté, a teď to nevidíš, neznamená, že ti to nedojde později. Např. že kamarádství může bejt fajn, a že sis ho měla užívat dokud to šlo. Taky to, proč ste se kamarádili, o čem ste se bavili? Jen tak plácali a nebo ti naopak poskytl jiný pohled na svět, dodal k něčemu odvahu apod. ten přínos mohl být přeci jakýkoliv a úplně minimální, ale o to právě jde. Lidí, kteří do našeho života nějak zasáhnou je plno, je jen na nás, jestli a kdy pochopíme proč, co nám dali, ale ne tím, že se v tom budeme patlat a hledat příliš mnoho významů.

Reaguji na deniko:

To už mi nedojde, protože je moc dávno. Bavili jsme se o všem možném, výborně jsme si rozuměli. Neřekla bych, že by mě něčím ovlivnil nebo mi nějak pomohl. Já s ním chtěla chodit a v tom případě je lepší se na nějaký kamarádění vybodnout, protože to stejně nikdy fungovat nebude. Ale tohle neřeším, mně jsou spíš záhadou ti kamarádi...

Reaguji na Kollyasek: chápu, ale těžko ti někdo jiný řekne, jaký měli pro tebe tvý kamarádi význam. Prostě to tak v životě chodí, že máme na různé životní etapy jiné souputníky. Je to vývoj, každý se vyvíjíme odlišným tempem a směrem. Já jsem ráda za to, že nemám okolo sebe ty lidi, co před 20 roky. A nezkoumám podstatu kamarádství a jeho konce. Jedni lidi odejdou, druzí přijdou. Někteří nás zasáhnou víc, někdo hluboce, a někdo vůbec, přesto s ním můžeme trávit nějaký čas.

Reaguji na deniko:

Ale o tom tahle diskuze je...

Každé setkání či zkušenost, ať pozitivní či negativní nás formuje ... Těžko říct, zda jsou to náhody či osud. Mě kupříkladu nasměrovala moje učitelka chemie na gymplu před mnoha a mnoha lety, díky ní mě to začalo bavit a léta jsem pak pracovala v oboru, dodělala si odborné vzdělání a doufám, že se k tomu jednou vrátím.

Změní nás i úmrtí v rodině, autonehoda, narození dítěte, jejich vztahy, výhry a prohry .... Všechno - ne jen setkání - v nás zanechává stopy.

Takových holek s "podobným osudem" je hodně. Včetně mě.
Líbila jsem se mu, ale nepřipadala mu osudová. Hodně jsem se kvůli němu natrápila, přesto jsem mu vděčná - něčemu mě naučil, jen dlouho trvalo, než jsem na to přišla. Už je mi naprosto lhostejný, nechovám k němu lásku ani zášť.

čemu tě naučil? na co jsi přišla? že ti za to nestojí?

Tak bych to neformulovala, spíš že si zasloužím cítit se svobodná a uvědomit si svou pravou hodnotu (i jeho hodnotu). Taky by se mi nelíbilo, kdyby mě pořád uháněl nějaký chlap, o kterého bych neměla zájem. Nemohu si dělat na někoho nárok, naprosto chápu, že je svobodný a že se rozhodnul tak, jak se rozhodnul. Trocha pokory a pochopení neuškodí, jen moje ego nemohlo unést, že mi stále nepodlehnul. Také jsem se v jeho přítomnosti cítila nejistě, pořád jsem si říkala, že na něho stejně nemám a on mi to zrcadlil.. takže tak.

Ano, myslím, že to tak je. Když si člověk rekapituluje život od školy, tak to vidí. Někdy jsme si mohli myslet, že to bude přátelství, vztah do smrti, ale pak se člověk otočí a ten člověk je najednou fuč (nemusí umřít, jen se nám vytratí ze života ).
Konkrétně vztahy.. ach no, to je složitější.
Obecně platí, že každý vztah nás obohatí, ale i nám něco sebere - komplexně bych tomu říkala zkušenosti, které z nás dělají lepší a poučenější, abychom se chybám s novým partnerem mohli vyvarovat. (to skoro cituji svého přítele ).
Ale taky je tu faktor životní lásky - někdy potkáme člověka, na kterého nezapomene a který v našem životě může sehrát klíčovou roli, i když se s ním nevídáme, nevidíme (např. rozhodujeme se, volíme dle něj, srovnáváme budoucí partnery).
To je všecko takové složité a rozhodně je to debata na hodně hodin

Zajímavé téma. Mám v životě pár lidí, které jsem poznala velkou náhodou a jejichž přítomnost v mém životě mě velmi obohacuje. Naopak jsou zde lidé, kteří třeba zůstali dlouho a učí mě, kde jsou hranice, tj. zda odpouštět či nechat být. Mluvím teď spíše v rovině přátelství.
Takže ano, myslím si, že je to určitým způsobem jaksi karmické, že každý střet je zkouška, posun dál. A záleží jen na nás, kolik kroků uděláme a kam se tedy posuneme

Hezké téma. Já si myslím, že když do našeho života někdo vstoupí a odejde, tak je jen na nás jestli nás nějakým způsobem v něčem poznamená a jestli jsme si z jeho přítomnosti něco vzali. Na nějaký osud tedy vůbec nevěřím, to už spíš na sílu přitažlivosti