Když někdo kopíruje váš styl...

Já se s tím setkala u sestry mého partnera, která je jen o rok mladší než já. V patnácti letech (od té doby se známe) to začalo a trvá to defakto dodnes. První tři roky to pro mne byla naprostá katastrofa - stejná barva vlasů (ač černá byla tenkrát u nás mladých dost atypická), stejné účesy, stejná kosmetika, na chlup stejné oblečení (příklad: koupíte si super bundu na vejletě v Praze a ona si jede pro tu samou...), šlo tenkrát minimálně o 5 párů bot, čtvery kalhoty, tři bundy , ale pak už dokonce i stejnej blbej přívěsek na klíčích, make-up, lak na vlasy atd. Samozřejmě si nás potom už lidi pletli, protože jedinej (!) rozdíl mezi náma byla barva očí, ve škole mi často profesoři vyčítali, že neumím ani pozdravit, ale já je vlastně nepotkala, to ona.... No celkem peklo. Rozhodla jsem se změnit barvu vlasů - což nebylo u černé vůbec jednoduché, ale byla jako papoušek. Vždycky se opičila. Snažila jsem se vzdorovat, tak že to bylo i divné - příklad: chci černou dolů, jdu na odbarvení, ona taky. No tak já se zas rozhodla, že si černou ponechám a tak stále dokola. Za zničené vlasy mi to ale nestálo. Nakonec to dopadlo tak, že si zhuntovala vlasy ona, mě se výsledek celkem povedl, takže ona si musela dát znovu černou a teď jsme tedy už díkybohu každá naprosto jiná (a já jdu projistotu tuplem pořád víc do světla, aby mě nemohla dostihnout ). Také pomohlo to, že máme s přítelem konečně vlastní bydlení, tudíž u jeho rodičů už netrávím každý víkend, abych s ním mohla být (a už je to rok), hodně nakupuji na internetu (který ona nemá) a tak. Takže teď je to celkem v pohodě, už jde jen o maličkosti - já nevím, třeba se jeden víkend vidíme, já mám patku, ona ji příště má také, ikdyž jste ji na ní nikdy neviděli, a tak... U jiného člověka by mi tyto okopírované maličkosti nevadily, ale u ní hrozně. Bojím se, že to zase bude jako dřív. Nevím, jak se proti tomu bránit a už mě nebaví neustále vymýšlet jiné styly, jenom abychom nevypadaly ani trochu podobně. Z toho, že by to tak opět bylo, už mam totiž v poslední době pupínky...

Ano setkala a musím říct, že mě to hodně štvalo. Ale proti tomu nic nezmůžeš, já to nechala být a jen sem si říkala, že je to vlastně pocta, když se někdo snaží napodobit tě, tzn. že se dotyčné tvůj styl líbí a chtěla by také tak vypadat. Ale musím říct, že na druhou stranu mě to taky docela štvalo.

Jj, to dělá moje kámoška, když si něco koupím musí to mít taky
Já si koupila bundu a ona musela mít tu samou taky.
Nijak jsem to nevyřešila, řekla jsem jí, že je přeci spousta jiných hezkých věcí, ale to je marné
Dokonce měla i tu samou barvu na hlavě, ačkoliv ji lidé říkali, že jí to nesluší, marné

Mluvila jsem s ní o tom (ač opatrně, protože je to má skoro-švagrová) nejmíň stokrát, defakto ji kvůli tomu (ikdyž ještě kvůli dalším věcem) vůbec nemusím... Co dělat, když ti po osočení, že tě trapně kopíruje, řekne, že máme prostě stejnej styl...? Vysvětli jí, že stejnej styl jsou podobné, ale ne na chlup stejné, věci ...

No hlavně, že už jsem z toho jakžtakž vybruslila, koukám, že nebudu jediná, to je dobré vědět... Taková útěcha

butterflygirl
No jo to je ten problém, ten člověk to nikdy nepřizná, že tě kopíruje, vždy to nějak zamluví, třeba jako ta tvoje skoro-švagrová Proto to asi fakt nemá cenu. Ale je to dost nepříjemné no.

NO právě, oni to neuznají, ta moje kámoška řekne nene. A všichni ostatní se tomu smějí

mishka999
Nejlepší je, když k nim jdu po čtyrech měsícíh, mam novou bundu, ona mi ji i s botama pochválí a teď ji potkáš úplně ve stejný bundě (ač černejch bund podobného stylu je mraky) a ona ti řekne: "Ježiši, no to neni možný, my máme zase stejnou bundu, ha ha ha "..., no tak to bych jí praštila.

Také jsem se s tím setkala, bohužel u mé nej kamarádky, když jsme chodili na VŠ. Neuděláš s tím vůbec nic, někdy mi bylo spíše trapně za ní. Dělala to, protože neměla dost vlastní invence, nápadů, nedokázala věci zkombinovat, dát tomu oblečení šťávu.. Byla jsem nad tím povznesená, protože, nakonec, stejně jsem byla vždy o krok napřed.. Skončilo to s VŠ, každá jsme na jiném konci republiky, ale občas si na to vzpomenu a vduchu se zasměju, vždyť je to vlastně ocenění mého vkusu..

No to snad ... Asi bych brečela smíchy

Jj, všichni ostatní se smějí, ale ty ne, viď... Chtěla bych vidět je, jak by z toho byli nadšení...

Přesně to si taky říkám

Jo, to já taky, tak první dva roky, dokud mě nezačali zdravit cizí lidi, nebo nadávat známí, že nezdravim

To nevím, jestli bys, kdyby sis prošla tím, co já, brečela smíchy...

No to je, ale když pak někdo jde a říká, jé hele dvojčata´

To už bych možná jen brečela Co na to tvůj přítel?
Hmm a pak se neví, kdo koho kopíruje že? Jestli ona tebe nebo ty ji