Jestliže jsme černými ovcemi rodiny či společnosti, jak žít plnohodnotný život?

Ano, ale působí to tak. Nic a nikdo ji nepomáhá, tak hledáme čím to je. Nebo tak to na mě aspoň působí.

Někdy pracuji s takovými lidmi a vím, že jsou opravdu hodně moc zranění a nevidí a nechtějí. Ale chápu to, je to hrozně těžké a je to práce na celý život. To je to, co je třeba pochopit. Rady na internetu ji asi moc nedají.

Mám švagrovou s diagnózou BAP a paranoiou.
Víme, že ji má rodina ráda a žádný z těch děsivých příběhů, které nám vypráví, není pravda. Výjimkou těch šílených příhod není ani sebeobviňování, a tvrzení, že ona je vina a že zaslouží smrt...i to spadá do diagnózy paranoii.

Já vím, že moc ne. Ale myslím si, že je lepší aspoň nějaká snaha a třeba i informace nebo názory z netu, než aby se v dál plácala úplně sama. Ať už u ní v minulosti proběhlo cokoliv...
Také mám bohužel nějaké zkušenosti ve svém okolí s něčím podobným. Ať je to, jak je to, tak doufám, že tato diskuze zakladatelku "dokope" k tomu, aby svoje problémy zkusila řešit jinak než dosud..

Jo, přesně, chybné nastavení, taky to tak u zadavatelky chápu a tak jsem to měla taky. Nesouhlasím, že jí naše odpovědi nepomůžou. Když to vezmu podle sebe, tak jsem taky potřebovala ujasnit si, které názory jsou považované většinou lidí za normální, jak se při čem chovat a podobně. Doma nás to prostě nikdo nenaučil a žádnou logikou na to nepřijdete.
Lucinečko, já mám skoro pocit, že si píšu sama se sebou. Taky jsem extrovert, taky potřebuju mluvit a být mezi lidma. Asi právě proto jsme to všechno přežily. Ale nedoporučuju rozebírat minulost s většinou lidí. O tom, co se ti stalo, lze mluvit spíš s někým, kdo má podobnou zkušenost. Mám kamarádku, které můžu říct všechno, protože měla a má velké problémy s násilím ze strany své matky. Takže místo toho, aby mi tvrdila, že si vymýšlím, jen pokývá hlavou a přihodí zas nějaký svůj zážitek.
Ostatní lidi ale tohle nestráví. Pokud jsou tvé zkušenosti příliš odlišné od jejich, nebudou ti buď věřit nebo se k tomu nebudou umět postavit. Nemyslí to zle, prostě to jejich mozek nepobere. Proto doporučuju řešit problém současný, který třeba z té minulosti pochází. Příklad: Budu mluvit s kamarádkami o tom, že mám strach nastoupit někam do zaměstnání, protože mám z minulosti zkušenosti s ponižováním a šikanou. Dál nerozebírám minulost, ale právě tu budoucí práci. Třeba si nechat poradit, jak udělat ten správný dojem, nebo přijít na to, čím lidi k takovému jednání svádíš ( to nemyslím špatně, prostě co vede agresora k tomu, že si vybere zrovna tebe). Ze začátku je třeba víc poslouchat, než mluvit.
A radila bych ti, abys nevyklopila každému hned všechno, protože pak se do toho strašně zamotáš a vždycky se toho někdo chytne jako tady.
Ti, kdo dokážou šikanovat členy své rodiny a takhle je zničit, obvykle nebývají v pořádku. Tady si nejde říct, že tamto a tamto si protiřečí nebo odporuje logice. Třeba mě násilník vyhazuje z domu a zároveň mi vědomě brání odejít. Přesto je to realita a skutečně se takové věci stávají.
Lucinečko, odkud jsi? Stačí, když mi to napíšeš do zprávy, pokud to tedy chceš říct.

Já myslím, že s takovým přístupem si těžko najdeš solidní práci, a ještě hůře přátele.

Nejspíš to bude negativní vztah k lidem. Pokud změní své uvažování, změní se i vztahy. To je přímá úměrnost, žádná věda.

True, promiň, nechci být nezdvořilá, ale prosím tě, nepřispívej dál do tohoto tématu. Můžeš mi tedy ještě odpovědět, klidně v SZ, čím si myslíš, že tímhle stylem vyjadřování zakladatelce pomáháš? Nechápu, jak můžeš z pár řádků soudit na nějakou duševní chorobu(y) na základě toho, že tvoje švagrová něčím trpí a její nemoc probíhá nějakým způsobem.
Věř, že spousta lidí si prochází děsivým dětstvím a hodně se to na nich podepíše v dospělosti. Z dětství se nenaučí "normální" vzorce chování a pak už se to s nimi veze. A je to zatraceně těžké začít se chovat jako většina ostatních. Kdysi jsem někde četla v tvých příspěvcích, že jsi trpěla sociální fobií. Taky bys určitě nebyla ráda, kdyby tě někdo klasifikoval za divnou a šmahem tě odsoudil. Lidi se potýkají se spoustou problémů a automaticky to nemusí hned být škatulka nějaké psychické poruchy, nechápu, proč se každý problém v dnešní době přisuzuje nějaké duševní chorobě.
Když někdo zažívá teror v rodině, podepíše se to na něm a okolí rychle vycítí slabý článek a k tyranizování se připojí, nezdá se mi na tom absolutně nic neobvyklého. V důsledku toho si člověk většinou nedokáže najít přátele, má problémy v sociálních vazbách, v práci... celkem dost chápu, že se pak člověk cítí, že se proti němu "spikl celý svět" (na mě tak Lucčiny příspěvky nepůsobí). Nálepka paranoia/schizofrenie mi přijde slušně mimo.
Luci, já si prošla jen zlomkem toho, co ty a dostávám se z toho taky horko těžko. Psychologové mi nepomohli, ale v důsledku několika špatných zkušeností jsem na ně zanevřela, takže i má chyba. Jedna ze mě rukama vysávala negativní energii, druhá byla fajn, dokud mi neřekla na základě několika vět, že moji oba rodiče měli poruchu osobnosti. Jasně, po pročtení příspěvků od True se těm soudům už ani nedivím. Třetí mě léčil stylem - popište situaci a jak se cítíte. Pak mi řekl, ale ne, jste skvělá, nemáte žádné problémy - jak se cítíte? Samozřejmě, že jsem se líp necítila. Na prvním sezení mi dal dotazník, do něj jsem napsala, že ASI trpím sociální fobií. Bez toho, aby mě vůbec znal, se toho chytl a začal to řešit. Stylem, co jsem popsala výše, nechci být nevděčná, ale kamarádka by mi udělala mnohem lepší službu. Přes mé negativní zkušenosti bych ti ale přesto poradila zkusti skupinové terapie, jak už tu psal někdo přede mnou. Potřebuješ přijít do styku s lidmi a v běžném životě to pro tebe bude asi hodně těžké. Zkusila bych i nějaké ty kroužky, sportovní, turistika, cokoliv... kde už automaticky budeš mít téma, o kterém se bavit a zbytek postupně přijde později. Nejdůležitější ale je najít sílu v sobě, najít něco, co tě opravdu naplňuje (třeba ten sport), nějaký pevný bod, jistotu, která tě dělá šťastnou a na tom pak postupně stavět. Minulost už nezměníš, ale budoucnost můžeš mít nádhernou. Ale chápu, že bez nalezení klíče v minulosti se špatně odmyká brána k budoucnosti.
Možná mé rady zní zmateně, mně samotné pomohl částečně čas, který to všechno otupil a hlavně odhodlání, které v sobě postupně nacházím. Přeju hodně štěstí a ať to všechno zvládneš, sílu v sobě máš.

Reaguji na Doreen: Ahoj a děkuji, je velmi znát, když si tady někdo prošel tim samým a nebo ne.
1. po vyšetřením psychiatrem mám POUZE z výchovy vyvolané deprese, na které se léčím a NIC jinýho - jen pro ty osoby, které si to pořád ještě nepřečetly.
a 2. už mě nebaví tady presvědčovat lidi, že nelžu a nemám to ani zapotřebí
3. jsem nedostala odpovedi na otázky JAK to udělaly, že se dokázaly psychicky zapojit do společnosti a jaký mají náhled na sebe samotnou = své sebevedomí.
4. nikde nepíši a nerýpám se v mé minulosti. tu jsem rozepsala na začátek, ale potom jsem chtela řešit, jak k tomu pistupoovat nyní. Svou minulost jsem rozebírala pouze na zákaldě vašich otázek a připomínek.
Jak se ukázalo, objevilo se zde několik pisatelek, které nedokáží akceptovat možnost, že se tyto věci dějí a nechovají se zrovna dobře, resp. mě jejich hloupé a nepatřičné příspěvky vyčerpávají a obtěžují. Proto jsem se rozhodla diskuzi uzavřít a vy dámy - True, Elienka a zčásti i Charmeus, doporučuji se nad sebou hluboce zamyslet, než začnete povrchně odsuzovat ostatní lidi.