Je špatné být ve 27 letech sama?

jj, máš samozřejmě pravdu...Nemá smysl to řešit dopředu a je to kus od kusu a hodně i o psychice, člověk se tím fakt nemá trápit a tlačit na pilu...Zase jiná známá otěhotněla v 33 letech na první pokus a spolužačce se v 25 letech už delší dobu nedaří...Jen jsem tím chtěla říct, že IVF není žádný "zázrak".

s tím taky souhlasím...

no, víš co, těm co chtějí a nedaří se to samozřejmě nepřeju a je mi to líto... ale psychika dokáže hodně a neprožívat to je to nejlepší, i když mě se to pindá, když jsem v tomto směru ,,nepolíbená" stát se mi to může samozřejmě taky, ale řešit to budu až v případě pokud na to opravdu dojde a ne xy let dopředu...co bych taky vyřešila...nic, dokud nepůjde do tuhého fakt nemá smysl se tím zabývat... ano, v 25 ideál.. jenže některé jako já v 25 ještě studovaly ... i když postgraduál, neměli život ještě utříbený a dítě? to jsem si v té době neuměla fakt představit...každá jsme jiná, neodsuzuju ani 16leté matky ani 40ti leté...každého věc...
já se čistě hypoteticky čistě z psychického hlediska na dítě cítím připravená, neb však není ještě nebo už ten protějšek nechávám to u ledu... mám 3 psy, dělám další 2 školy... chodím do práce, mám svoje koníčky, zábavu a aj bez dětí se nenudím... nemám na to čas...přijde to přijde, nepřijde... založím si chovatelskou stanici jezevčíků a taky si tím splním sen, ale na hrušku se kvůli tomu věšet teda fakt nepůjdu...

měla jsem skoro stejný "náhradní plán" Jen jiné plemeno

To já se na něj vůbec necítila, s dítětem chtěla ještě pár let počkat a ani jsem nevěděa zda je vůbec chci - a místo toho jsem otěhotněla Život nás často překvapuje

Navíc s tím, že jsi sportovně založená, se smyslem pro humor, vzdělaná, máš ráda zvířata, skromná atd atd (to zní jako inzerát) - určitě na ocet nezůstaneš

chich psi to jistí...
nerada bych aby si tady zakladatelka myslela, že se to její téma snažíme zlehčovat, to já vůbec a její pocity chápu, taky mne to občas chytne, ptže já mám nulovou šanci potka někoho nového, ale což prostě tím chci jen říct, že člověk prostě něco chce, ale jsou věci u kterých si prostě nejde dupnout stylem já chci a teď !! a ony se splní... v tomto to takto nefunguje a já už delší dobu neřeším věci, které prostě vyřešit nemůžu... nemá to smysl...

no, jestli já si to ale trochu neidealizuju a nepředstavuju jak Hurvínek válku...

jo, díky už jsem mnohokrát slyšela ale aj přesto dík...

jo, jen ti chlapi to nějak nemůžou pořád pochopit, ale kdo mne nepochopí s tím bych stejně asï časem nevyšla

tak jsem tak nějak ráda že v tom nejsem sama, jjo člověk míní a život mění, třeba za pár měsíců bude vše jiné.

Taky už jsem si pořídila jezevčíka Ten je aspoň rád, když se vrátím z práce...

mě to většinou potká když to neplánuju.

Přítel mi přišel ze začátku vztahu na zabití, jak flirtoval všude okolo (o něčem vím naštěstí až zpětně) - byl předtím dlouho sám a než si uvědomil, že je už ve vztahu a asi bude muset od základu překopat své chování, tak to byla fuška. Přestála jsem to jen díky tomu, že jsem to sama brala nezávazně. No, nějaký ten měsíc pokročil a my už jsme úplně někde jinde - je to plnohodnotný vztah se vším všudy kdy se na partnera můžu na 99% spolehnout (100% nikdy nikomu) a plánujeme budoucnost, on dokonce víc než já.
No a co jsem ho znala předtím než jsme se dali dohromady, tak můžu přísahat, že mě nenapadlo, že bychom se my dva k sobě vůbec hodili. Jj, život je překvápko.

Takže žádný strach. Jeden den může člověk přemýšlet nad tím jak je sám a další dny mu úplně převrátí život...

mám zhruba podobné nároky, plus dostatečně častý sex.

No jasný já na to tak nehledim rok sem rok tam. Hlavní je najít k sobě toho správného partnera, ale chtěla bych dítě v nižším věku, protože bych chtěla víc dětí a zase né hned za sebou a zase nechci být věkově moc dál.

Ahoj všichni, co to budete číst,
je mi 23 a nemám kamarády ani přátele, začnu asi tím, že na základce jsem měla pár kamarádek, ale po skončení ZŠ přestal veškerý kontakt, na střední to bylo o dost lepší, tam jsme měly s holkama partu a dokázaly jsme mluvit i čemkoliv, hodně jsme si rozuměly, ale ukončení opět veškerý kontakt opadl. A tenkrát to byla hlavně moje vina, neměla jsem potřebu mít kamarádky, podnikat s něma něco, chodit se bavit nebo do kina, byla jsem nejradši zavřená doma, což jsem většinu času taky byla. Měla jsem možnosti jít na různý akce, být v partě, ale prostě jsem byla hloupá a ničeho jsem se nezúčastňovala, v práci žádné kamarádky taky nemám. Teď když bych dala nevím co za to, abych měla alespoň jednu kamarádku, tak nemám žádnou, nejsem ten typ, co je rád středem pozornosti a tam kam přijde, tak si udělá přátele, ani nevím jak na to, protože nemám nikoho s kým bych někam vyrazila, tak nemám možnost se seznámit s jinýma lidma a abych šla ven sama, třeba do klubu a tam si začala s někým vykládat, tak na to nemám a opravdu mě to mrzí, kdyby šlo tak vrátit čas...Nemám ani přítele a to je pro mě láska jednou z nejdůležitějších věcí v životě, přece jen, co člověk má, když je sám a nemá se s kým podělit o starosti, radosti, prožívat krásný chvíle, řešit důležitý věci ve dvou apod. Mám skvělou rodinu, ale ta nevynahradí ani přátele, ani přítele. Přijde mi, že pro všechny ostatní je seznamování hračka, je to normální přirozená věc, tak proč se mi vyhýbá? Vím, že největší problém je v tom, že nikam nechodím, ne že bych nechtěla, právě naopak, tak ráda bych někam vyrazila, ale jak už jsem psala-není s kým. Opravdu mě to mrzí, přijde mi, že mi život utíká mezi prsty a bojím se, že zůstanu sama. Promiňte, že jsem se tak rozepsala, ale potřebovala jsem se někomu svěřit. Promiňte, že to píšu jen jako příspěvěk do cizího tématu, ale ještě mi nejdou vkládat vlastní témata.

Reaguji na Venina:

Celkem tě chápu, já jsem na tom dalo by se říct úplně stejně. Moc přátel nemám a ven jen tak nechodím. Vztahy v mém životě - velké nic. Někdy je mi z toho úplně mizerně, všechny kamarádky mají přítele, chodí se bavit apod. Trochu mám pocit, že mi utíká mládí. Na druhou stranu mi ale teprv bude 20, tak si říkám, že času ještě celkem dost Za měsíc nastupuju na VŠ, takže tam snad potkám nové lidi, mimoto jsem si zařídila roční členství ve fitku, takže doufám, že i tam bych mohla potkat lidi se stejnými zájmy jako mám já. Minimálně alespoň budu chodit někam mezi lidi

Jinak musím říct, že ještě nedávno mě tohle všechno strašně trápilo. Myslela jsem si, že jsem divná, špatná, že se neumím bavit mezi lidmi a budu pořád sama. Ale pak mi to začalo docházet. Prostě jsem jiná - ne každý potřebuje k životu společnost, někdo potřebuje více času trávit sám. Začala jsem teď číst skvělou knížku Jste introvert? a jako by byla dělaná pro mě. Opravdu jsem si uvědomila, že introvert jsem a není na tom nic špatného. Hned se cítím sebevědoměji a nevyčítám si svou přirozenou povahu

Reaguji na Venina: Reaguji na moniiik: Mám přítele, ale jinak jsem na tom dost podobně Dvě tři blízké kamarádky znám už léta, ale většinu ostatních přátel jsem poznala až díky milému.
Pravdou ovšem je, že jsem se vždy s někým příjemným seznámila díky koníčkům - a jak píše moniiik, jednou to byla brigáda na místě, ke kterému jsem měla vztah a setkala se dalšími podobně naladěnými lidmi, pak VŠ a zejména nějaké tvůrčí a volitelné předměty, kde člověk jen nesedí a neposlouchá. A hlavně, nebojím se na různá zajímavá místa chodit sama, vždy se dá zapovídat. Takže introvert ano, ale takový, který se rozvíjí - zbytek přijde sám

Caues koceny...tak ja se za chvilí hlasim do vekove kategorie 27+ a chlapa taky nemam...a neprijde mi to divny ve vztahu k veku...jak muzes vedet v kolika se s kym rozejdes...A jestli mi to vyhovuje nebo ne...samozřejmne, ze kdybych nekoho mela bylo by to lepsi..o tom zadna...ale zacinam si tak nejak zvykat...obcas nekam vyrazim, nekdy jsem cele dny doma...proste tak valcim sama se sebou... a to ze jsem sama, tak za to si muzu vicemene sama, nekolik nabidek padlo, ale ja uz nemam nejak silu zacinat zas a znova...tak mozna se srovnam sama se sebou, tak to pujde

Reaguji na wierska: tak mě je 28 jsem vdaná, s manželem nám to neklape a bůh ví jak to dopadne, děti nemáme a teď jsem za to šťastná, protože přeci jen je lepší začínat a hledat partnera bez dětí než s dětma. ze své situace se fakt nehroutím, předpokládám že budu plodná do 40 tak to snad za těch 10 let stihnu a pokud si správnýho chlapa nenajdu, tak zamakám aspoň na kariéře ať mám dostatek finančních prostředků pro sebe a dítě - většině chlapů totiž nevadí dítě jako takové, ale závazek a alimentytakže holky hlavu vzhůru a život není závod, má se prožít má si ho člověk užít, aby měl na co vzpomínat až se v těch 80 letech ani nepohne