Byla jsem nešťastná v práci, a tak jsem dala výpověď. Následovaly 4 měsíce, kdy se o mě staral, v podstatě mě živil, já přispívala jen menší částkou - byl to velký nátlak na moje ego, cítila jsem se méněcenná. Začali hádky, zbytečně jsem se urážela, byla podrážděná, nepříjemná, jsem žárlivá, což se ještě víc podnítilo a opravdu se stydím za pár nesmyslných scén, které jsem udělala. Jednoduše jsem svou situaci neustála a vybíjela si svoje emoce na něm. Když jsme společně vyrazili někam do baru, opila jsem se párkrát tak, že mi bylo špatně, což se mi za běžných okolností nestává, nejsem typ, co by se opíjel. Nechtěla jsem jezdit k jeho rodině, jelikož jsem si tam připadala hloupě, když se ptali na práci a měla jsem pocit, že na mě koukají, jako na dítě, a že by si měl přítel najít sobě rovnou, stejně starou partnerku. Při jedné větší hádce jsem mu v afektu dokonce řekla, že ho nesnáším, což rozhodně není pravda a lituji toho. Postupně se to v něm střádalo a láska vyprchávala.. začal mě vidět realisticky, přesto se však stále snažil dál, jen už byl strašně chladný a já si musela říkat o každé objetí a polibek. Poté se mi podařilo sehnat práci, ve které jsem se našla a jsem velice spokojená. Spadl ze mě obrovský kámen, vzrostlo mi sebevědomí a začala jsem se cítit mnohem lépe. On už se však nechoval jako dřív.. cítila jsem z něj chlad a doma jsme žili pouze vedle sebe, ne spolu. Jednou jsem to nezvládla a ptala se ho co se děje.. nečekala jsem, co mi řekne.
Prý mě přestal milovat, začal mě mít rád pouze jako mladší sestru. Na mé pokusy o přesvědčení ho, aby to se mnou ještě zkusil, že když na tom vztahu začneme oba pracovat, bude to zase fajn, a že já jsem odhodlaná se změnit, že mi za to stojí - na to reagoval tak, že nemůže dál, že by se mnou zůstal jen z lítosti, což by ani jeden z nás nechtěl. Prý to z něj úplně vyprchalo.. dřív to po každé hádce údajně naskočilo zpátky, ale nyní už ne.. a sám prý neví, co dělat, aby to naskočilo a zda je vůbec nějaká šance, aby to naskočilo.. že se mu to nikdy dřív nestalo. Řekla jsem mu, že takhle s ním ale nedokážu žít dál, že je strašně chladný a mě to ubližuje, načež mi řekl, že v jiném vztahu krize trvají třeba i půl roku, že nemůžu po něm chtít, aby to ze dne na den přešlo.. Dala jsem mu volný víkend, odjela k rodičům a nechala ho si to v klidu promyslet. Po mém návratu mi odhodlaně oznámil, že už nechce pokračovat dál. Prý si uvědomil také to, že já jsem mladá a až mi bude 35 a jemu 50 údajně mi určitě nebude stíhat. Do teď chtěl se mnou dítě a sám tlačil, že by to mělo být do 2 let, nyní už se údajně cítí na dítě starý. Nechtělo se mi věřit, že vážně slyším to co říká.
Je teď jako vyměněný. Chová se chladně, jakoby nadřazeně, s nezájmem, přehlíží mě.. bolí to. Již schoval moje fotky z pokoje a já se odstěhovala do zadní místnosti v bytě, abychom již vedle sebe neusínali a moc se nevídali. Můžu teď u něj prý bydlet ještě jak dlouho budu potřebovat, ale pokud mě prý bude mit na očích, tak není šance, že by se něco mohlo změnit. Moc ráda bych ten vztah ještě zachránila, vím, že chyba byla v 90% na mé straně a omluvila jsem se mu za to jen nevím jak pokračovat dál. Miloval mě moc, byl pyšný na to, že má o tolik mladší a krásnou přítelkyni, nechci věřit tomu, že by to z něj vážně mohlo zmizet. Myslím zcela vážně to, že se chci změnit. Po nástupu do nové práce se tam o mě začali zajímat muži na nejrůznějších postech, a to i ředitelé - vždy jsem mu to doma s pobavením vyprávěla, což jsem rozhodně neměla dělat, napadlo mě, že i to ho mohlo vyděsit a obává se tak, že mi vážně v jeho 50 letech nebude stačit.
Byl to nejlepší muž co jsem poznala, nechci se ho vzdát jen tak, ať už to bude stát cokoliv.
Budete mít pro mě prosím nějaké rady nejlépe z vlastní zkušenosti?