Jak zatnout zuby a začít zase žít

Dneska se chystám ke kadeřnici.Aspoň něco.Jinak jsem v poslední době byla už tak hotová,že jsem mu pořád říkala jak jsem kvůli němu nešťastná.Zajímavé je,že se mi po rozchodu prostě neulevilo.Je mi to líto,taky si říkám co by kdyby.....a vím co jsem dělala špatně...ale tohle si prostě chci zakázat.Jen ty pocity jsou někdy tak silný že se až bojím,co to se mnou udělá.Chybí mi..moc,ale už o to bojovat nebudu.Co se má stát se stane i tak...a já se vážně musím dát dokupy.V tomhle stavu si mě nevšimne nikdo.natož abych v tomhle stavu měla škemrat o návrat.První týden jsem měla dovču a bylo to přesně jak něktrá z vás píše,kdybych nemusela vyvenčit psa,tak bych ani nevylezla z postele,nejedla jsem,začala jsem kouřit,pak jsem se akorát pozvracela a bylo to....vyhodila jsem to svinstvo a bylo mi líp,bohužel mi to vydrželo chvilku a bylo mi zas hůř.A takhle je to dokola.Pravidelně se budím ve 4 ráno a přemýšlím,jsem smutná,ale už aspoň nebrečím,nebo minimálně...první týden jsem se ani nemalovala,bylo by to k ničemu.

4 roky jsou dlouhá doba...Já jsem byla s přítelem necelé 2 roky. ( Už je to skoro rok co jsme se rozešli.)
Začátky po rozchodu jsou těžké to je jasné. Mě pomohlo to, že jsem si koupila štěně, ale ty už psa máš jak vidím Udělala jsem si řidičák....při takových věcech začne člověk myslet na jiné věci. Teď se o sebe můžeš víc starat- holička, masáže, pedikúra, diskotéky..co já vím Dívej se na komedie...ty taky pomáhají. A klidně o tom pořád mluv..já jsem o tom s kámoškou prvních pár měsíců taky pořád mluvila..divím se, že jí z toho nekleplo. ale vše takové pomáhá.
Já jsem se naučila skvěle žít sama se sebou. Teď se mi rýsuje něco nového a naopak se mi do vztahu moc nechce...už jsem si zvykla na to, že se nemusím nikomu zpovídat kam jdu, co jsem dělala atd..atd... Musíš si na životě bez chlapa najít to hezké, mě se to povedlo a jsem spokojená i sama. Po nějaké době určitě potkáš někoho do koho se opět zamiluješ. Hodně štěstí..

Na jednu stranu souhlasím s tím, co tu holky radí, na druhou stranu - pokud si to vztáhnu sama na sebe - tak já bych nebyla schopná vyvíjet nějakou (natož novou) aktivitu, vyčerpávalo by mě to čím dál víc. Sama jsem zažila několik rozchodů, ale vždycky se mi strašně ulevilo, už jsem taková povaha, že to ze mě "spadne" a já mám najednou mnohem víc chuti do života - je to tím, že jsem spíš individualistka - mám ráda hodně času sama na sebe a vztah mě (pokud byl neperspektivní) spíš omezoval.
Kdysi jsem ale zažila obrovské zoufalství z neopětované lásky, kdy jsem byla doma absolutně zoufalá, nejedla, jen spala a řvala. To, co (by) na mě zabralo, je čtení knih. Ne každý to má rád, ale na mě to funguje 100% ať už mám horší náladu z čehokoliv. Můj top na vztahové mizérie je Jackie Collins - a ani nevím proč. Tak ležím v posteli, čtu a čtu a čtu, tím pádem jsem většinu času v jiném světě. Taky hodně spím. Potom se začne probouzet pomalá chuť do života. Ať už se zařídíš jak chceš, tak hlavně nezoufej a do ničeho se nenuť. Proč bys jako měla být po 4 letém vztahu do týdne (měsíce) absolutně v pohodě? Každý máme své tempo, psychiku neoblafneš (a když, tak ne na dlouho), tak pokud se zrovna nechceš zabít, prostě nějak přežívej. To je přechodná fáze, která má taky něco do sebe .

to je dobrý

Tak to je naprostá pravda - já už končím druhý měsíc a pořád nic moc, nějak mě to strašně sebralo, ale pomalu se snažím zvedat a vymýšlím si různé věci, kterými se zabavím. Sice to pořád jakoby není ono, že si ty věci a plány nějak nedokážu pořádně užít, jsem jakoby bez "života" - žádnej drive apod., pořád mně přepadá depka a smutek, ALE už začínám pomalu věřit tomu, že to bude dobrý! Sice si pořád nedokážu představit, že bych mohla potkat někoho lepšího než byl on a hlavně ani nějak nemám náladu na nikoho - sotva zvládám nyní sebe

Každopádně věřím, že ten čas to opravdu nějak zacelí a bude líp, jinak by to bylo teda pěkně v háji, to už bych měla teďka po životě... brrr...

A každý to má opravdu jinak - s kamarádkou se rozešel přítel zhurba také před dvěma měsící, z toho už měsíc randí s novým klukem a dost intenzivně - v podstatě u něj většinu týdne spí atd. Já jen koukám na drát, hrabu se ve smutku a myslím, že by o mě nezavadila ani násada od lopaty ...

To čtení knížek pomáhá i mně a pak je podle mně taky dobrý sport - dneska začínám, udělala jsem ze sebe v rámci depky pěknýho cvalíka, takže špeky potřebujou rozpohybovat a v ideálním případě zmizet

Díky za názory.Včera jsem změnila účes,dnes jdu hrát tenis.Zítra zkusím zumbu,za 3 týdny jedu na víkend na kola...prostě věci,které jsem nikdy dřív nedělala,řekla jsem si,že cokoli co mi kdo nabídne vezmu a nebudu nad tím přemýšlet.

Jen podvědomí mi stále říká,holka neblbni,udělej něco,zachraň to,zavolej mu,napiš,zjisti jak se má apod....strašný.Kdybych si tak hodně věcí dokázala uvědomit ve vztahu,nemuselo by to tak dopadnout.chjo jsem magor

Důležitý je si uvědomit, že je ztráta času smutnit. Já vím, kecá se mi to, sama jsem si prošla hroznou situací, takže vím přesně jak ti je ...mně hodně pomohlo trávit čas v přítomnosti jiných mužů a to třeba jen zajít na večeři, do kina atd. zabavit se hlavně

No vidíš, a třeba zrovna tohle na mě melo úplně opačnej účinek - vždycky jsem se cítila ještě hůř.. Zvlášť když byla třeba na tom klukovi vidět, že se mu líbim a chce mě.. A já si pak vždycky říkala, proč mě chceš ty a ne ten, o kterýho sakra stojim já?

Já jsem taky na hranici zhroutění. Měla jsem přítele dva roky, pak jsem zjistila, že má ještě ke všemu dlouholetý vztah a perlička na dortu byla, že se žení za měsíc. A je to skvělej chlap, takže bude zase o jednoho míň.
Snažím se postavit na nohy, i když to jde těžko. Je to mé nejhorší zklamání.

Skvělej?

Reaguji na LaArdilla: Jasně, že neměl být nevěrnej. Ale jinak má úžasný charizma. Pro mě je téměř dokonalej, až na tu lež, zapírání a nevěru.A přes to já nejdu. Mě řekl, že nikdo není dokonalej. Stejně se bude ženit, tak už není co řešit.

Takové situace zažil snad každý...a já nespočetněkrát...Pořád zažívám nějaký rozchody..ale člověk to musí brát tak, jak to je. Mě osobně moc nepomáhá začít nějaké aktivity nebo jít s přáteli, na to musím mít náladu, kterou po rozchodu samozřejmě nemám...A ani mi nepomáhá se něčím zaměstnat, musím si sama v sobě uvědomit, že to tak prostě je a smířit se s tím..A říkám si, proč bych měla mít zájem o někoho, kdo ho nemá o mě a trápit se kvůli někomu, komu je to úplně fuk, ničím tím akorát sama sebe...Ale je pravda, že bude líp. Teď se Ti to asi nezdá, ale věř, že bude...100%....všechno jednou přebolí...

Reaguji na kutunka: tak to věřím, že to musí být zklamání....dva roky lhát a podvádět...hm, to nevím, co bych dělala, ale zase co člověk nadělá...

Je to divný,jak ty emoce člověkem lomcují.Jeden den je mi fajn,druhej den to stojí za ***** před nějakou dobou jsem se rozhodla,že navštívím psychologa,tak jsem tak konečně prvně byla a měla z toho opravdu dobrý pocit.....a uplně spontálně jsem "mu" napsala sms,že už mám prvn sezení za sebou a zničeho nic volal a zajímal se,chtěl se sejít a probrat to.To jsem nechtěla.....jen mě překvapilo jak hezky jsme spolu mluvili,bez hádek,výčitek,naprosto uvolněně.Měla jsem z toho tak dobrý pocit,až mi to nedalo a včera mu poslala neutrální sms,abych se ho zeptala jak se má,načež mi samozřejmě žádná odpověď nepřišla.Teď vím,že to byla blbost a je mi dost líto,že ani nezareagoval,na druhou stranu proč by měl,rozešli jsme se tak asi ani nechápe proč ho kontaktuju.Už aby ta divná doba byla za mnou.Měla jsem ho hodně moc ráda a i když se stalo dost věcí,kterým jsme ani jeden asi nerozumněli,stále je pro mě ten NEJ a nedokažu to jen tak přejít.Chci zpátky svoje sebevědomí.kterýho jsem dřív měla na rozdávání a přestat se tím tak užírat.

A teď já.Sedím tu sama doma,brečím a čekám až se manžel s dcerou vrátí od tchýně. Máme před rozvodem ale stále bydlím v ,,jeho" bytě. Přes víkend jsem byla u mámy, když jsem viděla ten byteček, tmavej, se starým nábytkem a s umakartovou koupelnou (no prostě před přestavbou) rozbrečela jsem se. V našem bydlení jsem se nadřela jako kůň, ještě v sedmým měsíci jsem pomahala na stavbě. Krásná koupelna ,krásná kuchyň .....ano píšu teď o materiálních hodnotách ,protože i ty jsou pro mě důležité. A teď dcera.Když si představím jak ji budu ,,trhat" od otce, jak bude plakat(jsou jí 2roky)...samozřejmě návštěvy klidně každý den, s tím nemám problém.....jak zvládneme žít tři v malém bytě?? než se adaptujeme na sebe.S manželem jsme 4roky, poslední dva roky spolu sdílíme jen ten stůl jaxe říká., Odcizili jsme se, když na sebe promluvíme , jen štěkáme, jsme cizinci vedle sebe.Já nemiluji jeho on zase mě.Rok oddalujeme rozvod kvůli malé, ale dál takhle žít už nemůžu. Jsem tu sama a lituju se...vím, že nejsem malá holka, je mi 27 a mám dítě, takže se musím sebrat. Začneme žít skromně ,ale doufám, že se vše zlepší až začnu chodit do práce................bojím se budoucnosti, mám strach ,nejspíš budu muset i k psycholožce, protože jsem před zhroucením (a bude hůř), ale nic jiného než zase znovu žít mě nezbývá, protože musím vychovat svou dceru