Ahoj, mám takový problém. Vždycky když se na mně někdo urazí nebo naštve, mám tendenci se omlouvat, usmiřovat si ho, ikdyž třeba nemusím, protože se ten člověk urazil neprávem a nemluví se mnou jeho vinou. Mám urážlivou kamarádku. Je super a všechno ale občas se prostě urazí, je na mně protivna a mně to strašně trápí a furt se ptám co jí je a tím se nejspíš shazuji. Když já nevydržím, že je na mně někdo naštvaný nebo tak...jak se udržet a nezačít se omlouvat, vyptávat a obhajovat?
Ahoj, radu nemám, jen ti chci napsat, že to mám stejně. Nesnáším, když se mnou někdo nemluví, takže jdu a omluvím se, i když jsem já vůbec nic neudělala. Sama vím, že je to blbost, ty lidi si na to pak zvyknou a budou mít jistotu, že mi můžou s prominutím "s..rát" na hlavu a já se jim za to ještě omluvím... Ale vůbec nevím, jak se toho zbavit.
Cituji ladykejty: urážlivou kamarádku. Je super a všechno ale občas se prostě urazí, je na mně protivna a mně to strašně trápí
taky jsem takovou kamarádku měla.. do té doby, než na mě začala bezdůvodu ječet a vyskakovat si.. Bavíme se spolu dál, ale už to asi nebude nikdy jako dřív.
Taky to mám stejně, momentálně to tak mám s přítelem, když mě naštve, tak mu něco řeknu, což je oprávněné, on se naštve na mě a je na mě hnusnej a já se mu pak ještě omlouvám, jen aby se mnou mluvil pak mám na sebe vždycky vztek...a kamarádku jsem takovou měla taky...pak se na mě naštvala tak, že se mnou už nemluví, ale zjistila jsem, že už se jí nemám opravdu za co omlouvat..
Cituji ladykejty: urážlivou kamarádku. Je super a všechno ale občas se prostě urazí, je na mně protivna a mně to strašně trápí
taky jsem takovou kamarádku měla.. do té doby, než na mě začala bezdůvodu ječet a vyskakovat si.. Bavíme se spolu dál, ale už to asi nebude nikdy jako dřív.
Co třeba za kamarádkou (nebo kýmkoliv) jít, ne s omluvou, ale rozumně jí říct, že ti vadí to, co udělala (nebo celkově, že nedokáže uznat svou chybu, a omluvit se). Zkrátka si o tom promluvit.
Já totiž měla opačný problém a nedokázala se omluvit, i když mi později došlo, že to byla má chyba... radši jsem se s člověkem rok nebavila, dokud se on neomluvil. Teď se ale snažím s kýmkoliv o všem mluvit.. ono nakonec většinou vyjde najevo, že každý nese jistou část viny.
Cituji Samsi: Co třeba za kamarádkou (nebo kýmkoliv) jít, ne s omluvou, ale rozumně jí říct, že ti vadí to, co udělala (nebo celkově, že nedokáže uznat svou chybu, a omluvit se). Zkrátka si o tom promluvit.
Naprosto souhlasím, to je nejrozumnější řešení a taky nejlepší, podle mě.
Pak se k tobě kamarádka chová tímto způsobem, mám pocit, že si tě neváží a třeba časem, když se takhle budeš chovat k příteli, budeš mu připadat dotěrná nebo taková, že bez něj nemůžeš být ( jelikož nebude vědět, že to máš v povaze se tak chovat ke všem ) a taky si tě možná přestane vážit.
Cituji ladykejty: Mám urážlivou kamarádku. Je super a všechno ale občas se prostě urazí, je na mně protivna
Přesně takovou kamarádku mám taky. Hádaly jsme se docela často, i kvůli blbostem a před CCA 2 lety jsem se jí omlouvala i za něco, zač jsem nemohla. Postupem času mi došlo, že ze sebe dělám blbce a přestala jsem se jí omlouvat za něco, co jsem neudělala. Nakonec se mi omlouvala ona. Stále se spolu bavíme, ale už to nikdy nebude jako dřív.
Řekla bych prostě se kousnout a vydržet to. U kamarádů mi to jde v pohodě, jakmile je na mě někdo bezdůvodně hnusnej, přestanu chuť se s ním bavit, ale nejde mi to takhle bohužel u partnerů a to je docela chyba. Četla jsem jednu věc a myslím si, že je to fakt pravda a chtěla bych se tím řídit - největší chybou žen je, že projevují muži lásku i poté, co na ně byl hnusný. Tím pádem si myslím, že získají pocit, že si mohou dovolit všechno a my jim jako hlupky odpustíme. Aneb oni se k nám chovají tak, jak mi jim dovolíme. Kdybych mohla vrátit čas, trucovala bych mnohem víc!
Reaguji na azuritek:
No, takhle jsem to taky měla
Právěže kdybych kamarádce řekla, že se chová blbě a že já se za nic omlouvat nemusím tak se urazí ještě víc a ještě mi řekne, že jsem protivná a všechno moc zveličuju. Nejhorší pro mně je, že máme takový kamarádský trojlístek a strašně špatně snáším, když ty dvě jdou někam beze mně a pak si povídají zážitky a když se zeptám, co řeší tak jen odseknou ,,Ále, tys tam stejně nebyla..." no jistěže nebyla, ale když mně to třeba zamrzí a jsem z toho špatná tak jsem hned za urážlivku a protivnou já. Už mně nebaví nechat si s*át na hlavu, ale mám strach, že to mám v povaze
Reaguji na ladykejty:
Já bych pouvažovala, zda mi stojí za to bavit s někým takovým. Je to jako ve vztahu s klukem - i kamarádi tě mají naplňovat, můžeš se na ně vždycky spolehnout, pomůžou ti. Kamarád je někdo, kdo tě má rád takovou, jaká jsi, nesoudí tě a chová se taktně. A ne, aby ses cítila špatně kvůli nějaké nevyrovnané kravce, která tě akorát vždycky sjede. To pak není žádný rovnocenný vztah mezi dvěma.
Mně už se kolikrát stalo, že jakmile byl na mě nějaký kamarád nebo kamarádka protivní, prostě jsem to s nimi ukončila, úplně mě to odradilo, už jsem neměla chut se s nimi dál bavit...
Cituji Kollyasek: Mně už se kolikrát stalo, že jakmile byl na mě nějaký kamarád nebo kamarádka protivní, prostě jsem to s nimi ukončila, úplně mě to odradilo, už jsem neměla chut se s nimi dál bavit...
Nápodobně
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.