Jak se smířit s nezájmem otce?

To je hrozné Ale prostě neuděláš s tím nic, tak se s tím zkus co nejméně trápit. Je to takové prázdné místo v tvém životě ale musíš se ho snažit vyplnit něčim jiným. Svou vlastní sebeláskou. Píšu o sebelásce, protože se mnohdy stává, že lidičky se pak stávájí závislých na partnerovi třeba a to taky není správně. Ale je to těžké, vím.

A ještě otázku. Nepokoušela ses ho ty kontaktovat?

Já jsem měla něco podobného, naši se rozešli když mi bylo 5let. Otce si moc nepamatuju, ale živě si pamatuju ten moment kdy odešel a jak moc to bolelo. Pak jsem ho viděla jen párkrát vždy na Vánoce u dědy a babičky. Když mi bylo 12 tak vzal ostatní sourozence na bowling, ale mě nechtěl. Chce to čas a uvědomit si, že to, že tě zplodil z něj nedělá "tátu". Lepší být bez otce než se trápit někým, kdo není hodný tvé lásky. Je to těžké a bolí to, ale jde to.

a můžu se zeptat kolik je ti let? U mě se vztah s otcem srovnal až v posledních letech (cca od 21) ..zkus trošku změnit přístup, neříkej si že Ti chybí, ale spíš že o hodně přichází když nevidí jak skvělý člověk z tebe roste...Možná by taky pomohlo, kdybyste si spolu sedli a tys mu řekla co tě trápí.. že bys ho ráda viděla, popovídala si, podělila se o svoje úspěchy i neúspěchy...třeba si táta myslí, že o něj nestojíš...

Reaguji na Elienka:
Nepokoušela, protože když jsem byla mladší, vlastně jsem ani pořádně nechápala, že se rodiče úplně rozešli, myslela sem, že se taťka zase vrátí. Pak jsem zase prošla obdobím, kdy jsem z jejich rozvodu obviňovala sebe. V pubertě přišel vzdor, byla jsem na otce hrozně naštvaná, nechápala jsem, proč mě nikdy nenavštíví. Pak jsem se rozmýšlela, jestli ho kontaktovat, ale pořád jsem si říkala, že on mě takových let, kdy mě mohl navštívit a neudělal nic, tak že o mě asi zájem nemá, tak co se mu cpát. A potom už jsem ho potkala na pohřbu atd., jak jsem psala v úvodu.

Reaguji na Foxie:
Je mi moc líto, že sis něco takového prožila. Máš úplnou pravdu, je na nic se trápit s někým takovým, ale je to strašně těžké.

Dobré se na to podívat tak, že on se chová tak jak se chová. Že i jeho nějak rodiče vychovali a že jedná tak, jak to umí. Nevíš co si řeší. Třeba tím trpí více než ty. Není to omlouva ale může ti to pomoci upokojit podvědomí. Takže jestli bys chtěla, tak se s ním můžeš kontaktovat. Udělej první krok. Ale to je vše na tobě. Ale vztek a negativní emoce ještě nikomu nepomohli. Ale jak říkám, chápu to.

přesně tak....člověk se musí smířit a pochopit toho druhého i když s jeho chováním nesouhlasí...Mně to došlo a dozrálo až po letech...

Reaguji na rosien: Ahoj. Moji rodičia sú rozvedení a otec sa tiež o mňa nezaujíma. Keď som bola malá a v puberte, tak mi to bolo ľúto, ale ako dospelý človek som sa s tým už zmierila a prijala to ako fakt. Zakázala som si na to myslieť a neustále premýšlať nad tým, prečo to tak je a prečo sa to stalo. Nevyriešim tým nič a iba by som bola smutná. Nič iné Ti poradiť neviem...

Reaguji na rosien:
Jsem v podobné situaci, a vím jak je to těžké... Máma otce opustila ( kvůli jeho problému s alkoholem ), když bráchovi byly dva a mně jeden rok. Otec se jí pomstil tak, že tvrdil, že já nejsem jeho... a podle toho se ke mně choval, okázale mně ignoroval a bráchu zahrnoval zájmem, dary, a finančně ho podporuje celý život.
Nová partnerka otce přemluvila ( kvůli mně ), aby šel na testy otcovství. Bylo mi 37 let, když jsme toto s mámou a otcem podstoupili. Otcovství testy potvrdily. Otec na to řekl, že jsem výsledky podplatila...! což by mně nikdy ani nenapadlo!
No... máma je po smrti a otec se chová stále stejně....hrozně. Nevídáme se, bydlí v jiném městě, sám, jeho partnerka je taky po smrti, vážná nemoc.
Opakovaně jsem se opatrně a slušně pokoušela navázat kontakt a vztah, marně. Nikdy jsem mu neřekla ani slovo výčitky... svůj postoj nezměnil.
Tak se s tím učím žít, protože už jsem udělala vše co bylo v mých silách.

Nejsi v tom sama, je nás víc, bohužel.. Můžeš opakovaně zkoušet navázat s otcem vztah, ale výsledek je více než nejistý.

Soustřeď se ale spíše na to, aby sis našla životního partnera, na kterého se budeš moci spolehnout a který Tě bude opravdu milovat...

Držím palce!

Ahoj, mám to s "tátou" podobně.

Naši se rozváděli, když mi bylo 14 a bráchovi 11 let. Bylo to hodně ošklivé období. Hádky, vzájemná nenávist atd. Nejhorší na tom bylo to, že po mě otec chtěl aby jsem se rozhodla na kterou "stranu" se přidám. Jestli souhlasím s maminkou nebo s ním. Bylo to těžké.

Věděla jsem, že má mamka důvod k rozvodu. Můj otec nebyl špatný táta, ale nepomáhal mamince s chodem domácnosti (nikdy neplatil jídlo, a jelikož jsme neměli auto, maminka nosila tašky s nákupem sama), bral si půjčky na jejich společný účet a podobně.

I když jsem ho měla jako tátu ráda, věděla jsem, že máma s ním není šťastná a řekla jsem, že souhlasím s ní. A to byl konec.

Od té doby spolu nejsme v kontaktu. S maminkou jsme se odstěhovaly do podnájmu a letos je to 5 let co se tátou nevídám. Nikdy mi nenapsal k narozeninám, nezajímá se jak studuji, jestli jsem zdravá......

Jako bych těch 14 let co se o mě vychovával neexistovali.... Smířila jsem se s tím asi jen díky tomu, že mám úžasného a hlavně hodného přítele....

Reaguji na dahilla:
Je mi necelých 20, tobě moc gratuluju ke srovnání vztahu s otcem. Mohu se zeptat, kdo z vás k tomu udělal první krok? A zároveň děkuju za rady
Reaguji na Katarínka85: Reaguji na Sabilela: Reaguji na Sizie:
Strašné příběhy, je mi to u vás všech moc líto. Je to hrůza, když člověka tak dokáže zranit člověk, který by přitom měl patřit mezi ty nejbližší. Nejjednodušší bude se snažit na to zapomenout a nebrat si to tak, ale lehko se to říká a těžko dělá.
Mě třeba i vždy hrozně zamrzí, když někdo na svojeho taťku nadává (často kvůli úplným hloupostem), to já jim závidím, že vůbec nějakého mají.
A můžu se ještě zeptat, jak jste to dělali třeba na tanečních, maturitním plese, svatbě.. tedy tam, kde by měl otec být kvůli určitým "povinnostem"?

Na maturitný ples som kvoli tomu nešla...

A na svadbu ma bude viesť k oltáru brat.

Máš lepší situaci jak já. Do puberty se o mě zajímal. Prožili jsme toho dost a pak se na mě ze dne na den vykašlal kvůli své přítelkyni. Jak jsem to přežila? Člověk se musí smířit s tím, co je a nesmí se v tom šťourat. A takové věci, že někdo má tátu a já ne si nepřipouštím, když vím jaký je. Kdyby za to ten táta stál, tak se stará a zajímá se. Mě to ani nepřijde. A pokud ti chybí rodina, tak jí hledej někde jinde v někom jiném. Krev je krev, ale když stojí za nic nestojí za to se trápit. Už je pro mě cizí. Vzpomínky zůstanou vždycky, ale je třeba jít dopředu a né se ohlížet za minulostí.

Nemám s tímhle vlastní zkušenost, moji rodiče jsou naštěstí spolu, ale napadá mě, co když by i Tvůj tatínek chtěl navázat nějaký kontakt (přeci jen, jsi jeho dcera), ale prostě neví jak, nebo se spíš bojí? Pokud se Vaši rozvedli, když jsi byla malá a on neměl moc příležitost se podílet na Tvé výchově, může si myslet, že o něj nestojíš, že máš třeba zkreslený názor od maminky a že kdyby Tě kontaktoval, pošleš ho do háje. Pokud se vídá se sourozenci, o své děti evidentně zájem má... Horší než ted´ už to nebude... Na Tvém místě bych mu prostě zavolala nebo napsala a domluvila si s ním kafe. Pokud odmítne, víš na čem jsi a budeš se muset naučit žít s tím, že prostě otec v Tvém životě není, ale třeba budeš překvapená...