Jak se chovat, když nastane krize ve vztahu?

nevím jestli jsi to tu už psala, ale kolik vám je? jestli kolem 15 tak v poho, ale pokud víc jak 18, tak se docela divím. napřed to chce vědět, jestli toho kluka chceš. pokud jo, tak ho chytni za ruku a prostě si s ním promluv, řekni co tě trápí a uvidíš. když tě pošle někam - tak jeho smůla. a takový kecy - jako, že nemá čas nebo jiný starosti. to už jsou jen trapný výmluvy.

Reaguji na haňulínes:
Je nám kolem 23 let.....no už jsme si promluvili vícekrát ale prostě mi ještě nechce odpovědět, protože neví. Má obavy mi dát další šanci, že se budu chovat pořád stejně ( to znamená narážet, mít kecy když mu mám s něčím pomoc,a tak) ...Říkal že nechce dopadnout jak v minulém vztahu, jeho bývala byla psychopat, urážela ho, fackovala , hlídala , vztah jim trval skoro rok.- ale to já mu samozdřejmě nedělám a nejsem. Jen mám někdy blbé narážky, jsem urážlivá a tak , chce mě takovou jak předtím. No ale nevím jestli to má ještě cenu. A nechápu jak mu to může trvat 2 měsíce, člověk musí vědět. Před 2 lety se chtěl semnou rozejít, pohádali jsme se hodně a narovinu mi řekl že se semnou rozchází a do týdne sme byli spolu, protože mě chtěl trošku podusit at si uvědomím pár věcí...a ted když máme krizi tu největší tak neví, a neřekne mi konec?...On ted něco staví vedle baráku a má toho hodně na práci a nestíhá a k tomu ještě chodí do práce, ale myslím že na přemýšlení by si čas mohl najít!

Nooo, tak aby mi partner na férovku řekl, že se musí rozmyslet, zda semnou být, či ne - uff. To bych ho poslala někam. Nepřijdeš si jako věc? Jako, že si má rozmyslet, zda tebe, či půjde o dům dál??

Zažila jsem tohle. Partner mi řekl, že mě nemiluje, neví zda semnou být, že chce volnost (bydleli jsme spolu, já se stěhovala za ním do Plzně z Prahy). Najednou mu nic nevonělo, co jsem vařila byl hnus, všude chodil sám, jen kamarádi,...
Já se nakonec odstěhovala a zakoukala jinde, začal dolézat, že ví, že chce mě. Vrátila jsem se a do týdne to bylo to samé.
Nakonec z toho vylezla holka, jiná, zadaná,....

4 roky není zase taková doba, aby se nemohlo začít s jiným, lepším a lepší vztah, co za to bude stát.

Reaguji na chee: tak v tomhle věku by měl mít už rozum, navíc když nejsi jeho první holka, tak zkušenosti se vztahem má.
když nepomáhá mluvení, tak bych přitvrdila. narovinu mu řekni, že ti tento "stav" vašeho vztahu nevyhovuje a pokud se to nezmění, že na to už nemáš sílu. myslím, že krok na kteroukoli stranu je lepší než se plácat na místě.

Ahoj, jsem tu nová, tedy spíš asi dva roky jsem nepsala příspěvky, nyní se vracím, protože si potřebuji někomu "cizímu", "nezaujatému" svěřit a poradit se.
Je mi 30, přítelovi 28, jsme spolu 7,5 let, začali jsme plánovat rodinu. Nyní ke krizi ve vztahu: je to cca asi zpětně dva měsíce co jsem si všimla na přítelovi že není něco ok, už rok strašně toužil po rodině, furt o tom mluvil, asi od března jsme na ní začali pracovat, a nejdou cca necelá 2 měsíce se již o tom nezmínil (jako že to přestal o rodině mluvit) to mě zarazilo a hned mě napadlo že není něco v pořádku a začala jsem si všímat snad všeho na jeho mluvě a chování. Asi poslední čtyři dny jsem se chovala divně, což na atmosféře nepřidalo, ale tím že to ve mě bylo tak jsem nedokázala být normální. Včera jsem to nevydržela a udeřila na něj, řekla jsme vše co si myslím, co cítím, myslím že koukal, asi po 3 hod. kdy jsem udeřila a vytáhla to zněj. Řekl, že je tady někdo koho poznal, že se asi tak 4x viděli na kávě, že krom kávy nic nebylo, ale že prostě když s ní je na tom kafi tak na vše zapomene, je mu hrozně, dobře, že proběhla jiskra, že mají strašně moc společného a stejné koníčky, a že teď se v tom pláce a neví co má dělat, že city ke mě stále jsou, ale i ta druhá mu není volná. Dokonce jí je 32 a má malé dítě. Takže moje reakce byla, že ho miluji, že je možná je poblázněný po 4 kávách, a že si myslím že náš vztah má stále cenu a budoucnost a můžeme ho zachránit a být zase šťanstý že mu dávám prostor ať si vše promyslí, že počkám a udělám vše aby jsme fungovali. Večer když přišel domů z práce, tak normální pusa na přivítanou, mluvili jsme o práci, bylo cítit že je hustá atmosféra, napětí ale mlivili jsme super. Na dobrou noc mi dal i pusu. Já se teď bojím že je to už prohranná bitva, známe to všechny když něko poznáme jak to příjemný že z toho nového cítíte to napětí, jisku, že si máte co říct, že se poznáváte, to tajemno + i to dítě vím jak strašně moc chtěl dítě a dlouho a já to furt oddalovala a tady ho má. Prostě absolutně psych. vyřízená a kdyby jsme šli od sebe, tak se zhroutí celý můj dosavadní život, je mi 30, jsem svobodná, bezdětná, prostě CO BUDU DĚLAT

ještě přidávám dodatek: si říkám že zas hned nezahodí náš vztah jek kvůli pár kávičkám, že po 7,5 letech je to naše první krize. Žijeme 7 let spolu, máme spolu byt, chatu, nyní začínáme stavět domeček, má firmu s mým tátou, já mu dělám účetnictví, vím že o majetku atd. to není, ale prostě jsme spolu tak strašně propojejí, že kvůli prák kávám se toho všeho vzdá? ale zas na druhou stranu on je právě typ povahy že když se pro něco nadchne tak vidí jen dopředu nevidí do stran, a vždy jde zatím co chce aniž by promýšlet následky, pak zpětně toto třeba lituje, ale v tu chvíli si nedokáže pomoct.

Reaguji na KatkaH:
Ahoj, myslím, že jsi to ustála naprosto skvěle! Je jasné, že ho přitahuje to napětí, neznámo, něco nového... Na druhé straně se musí reálně bát toho, že případný vztah s novou slečnou by mohl být mnohem horší, než ten stávající, mohl by o tebe definitivně přijít atd. Dle mého, dobrou strategií by bylo: být milá, příjemná, uvolněná (ano, byla by to přetvářka), neměla bys mu poskytovat 100% servis (měl by si uvědomit, o co by mohl přijít... na druhé straně, přestat ze dne na den se vším by bylo moc okaté... netuším, jak to máte doma, ale já bych třeba vyrazila k rodičům na víkend a doma nenechala žádné jídlo, neuklízela bych nebo vyrazila někam ven s kamarádkou místo pravidelného žehlení a tak). A v poslední řadě, je důležité, aby ses připravila na možný krach vašeho vztahu - najdi si koníčky, začni hledat nové kamarády a kamarádky, bav se... není nic horšího, než ženská, která ztratí zájem o vše okolo, ve chvíli, kdy si najde mužský protějšek. Myslím, že po této zkušenosti se u vás všechno změní, budete oba dva žít v menší nejistotě - prostě budete vědět, že nemáte toho druhého jistého, což může přinést mnoho dobrého, ale bohužel i toho špatného, je na vás, jak se s tím srovnáte.
P.S. Máš mnohem lepší pozici, než ta "druhá", chce to jen nervy ze železa a dobře to dopadne!

Reaguji na MissDior:
Děkuji za odpověď, ano myslím že jsem to ustála dobře, jak svou reakci (žádná histerie, pláč, výčitky, křik) spíš jsem asi dala najevo že i svým způsobem chápu, že jsem to také zažila, což je pravda. Je fakt že když to není přirozené snažím se bavit normálně on taky, že probíhají i ty pusy.... ale čekala jsem že třeba řekne: hele jsme spolu 7 let, je krize, ale chci se pokusit to zachránit. Což on neřekl. Proto se bojím že to třeba ani nebude chtít napravit. I to jak jsem psala co budu dělat, prostě už přemýšlím že bude konec a já nevím jak dál - kamarádek mám hodně, ale klasika všechny zadané, práci dělám na sebe, takže celý den sedím sama v kanceláři, nevím kde a jak poznat nové lidi a ským...

Reaguji na KatkaH:
No, na druhé straně... zase nebuď tak chápavá. Musí pochopit, že reálně hrozí to, že tě ztratí... Ptz si to může vysvětlit taky tak, že to s tou druhou zkusí a v případě, že by to nebylo ono, tak se k tobě milostivě vrátí.

Reaguji na MissDior:
ano to slovo "chápu" nebylo myšleno že je to v pořádku, jako že normální, ale prostě jsem mu na rovinu řekla že jsem to již v našem vztahu taky zažila a vím o čem je řeč. Dnes ráno jsem se ptala co víkend: jsem mu navrhla že buď mohl jet na víkend k rodičům na Moravu, že kdyby chtěl tak pojedu taky, nebo že prostě můžem vyrazit spolu někam do neznáma.... On že víkend o rodičů už ho taky napadl, že neznámo taky dobrý jako že vyčistit si hlavu... Ale je to strašně těžké když nevíš co bude, chceš to ustát, nevíš jestli ten druhý to chce taky ustát... nevím jak dlouho mu dát "čas"...

Reaguji na KatkaH:
Chápu, že je to těžké... já bych si v takové situaci nemohla užívat společný víkend ve dvou. Prostě bych to nevydržela a byla extrémně nepříjemná, hysterická, takže hlavně z toho důvodu jsem psala, že by bylo lepší právě ty víkendy trávit odděleně. Čekala bych, že té druhé straně rupnou nervy, začne tlačit na přítele, abys se s tebou rozešel... a v té chvíli bys ho měla zpátky u sebe!
Ale pokud ten společný čas ustojíš v relativní pohodě, tak to může být taky fajn...

Reaguji na MissDior:
takhle byly to jen návrhy to nějak ustát. Pokud by chtěl abych k rodičům jela s ním, tak si myslím že by to mohlo být ok, prostě jsme je neviděli skoro tři měsíce máme si s nima o čem povídat, přisli bychom na jiné myšlenky atd. Pokud by chtěl jet sám, tak prostě se vrací domů, ke svým rodičům... a může mu tam spousta věcí docvaknout, takže to taky přivítám. Ale stále nevím jak dlouho nemám nic řešit, jak dlouho mu dát "čas". Nevím co můžu říct, třeba bych strašně ráda navrhla třeba i nějakou poradnu, ale beru to tak že vlastně nevím jestli to chce napravit či ne takže by to mohlo vyvolat nakonec spíš hádku, jako že se v tom brzo šťourám.... Ale zase mu chci dát najevo že i já jsem schopna pro náš vztah něco udělat a snažit se.

Reaguji na KatkaH:
To, kolik mu dáš času záleží na tobě, na tom, kolik mu ho budeš chtít dát...
Chtělo by to přijít na to, proč k tomu vůbec došlo. A řešit to, ano - ale pouze vás dva. O tom jeho úletu bych se vůbec nebavila, ničemu to nepomůže.
Každopádně - dala jsi mu čas a měla bys ho dát i sobě - sama teď máš možnost rozhodnout se, zda je to muž, se kterým chceš i nadále žít.

Reaguji na MissDior:
Jako vím že je to teď určitě moc čerstvé, aby padlo i mé strany úplně definitvní rozhodnutí, ano momentálně chci s ním žít! Bojím se jako že teď je to "venku" že když se zatím viděli 4x že se díky tomu že to prasklo začne s ní vídat častěji. Myslím abych to urovnali by bylo vhodné kdyby se s ní nějaký čas neviděl ani jinak nekomunikoval, ale zas to mu říct taky nemůžu - že by nám to mohlo pomoct, protože by to mohl chápat že mu něco zakazuji, vyčítám.. a o to by to bylo horší. Ale bojím se že když mu to nedocvakne samotnému, že bude dobré s ní teď nějakou chvilku nekomunikovat, tak i když řekne že to zachránit chce, tak to nepůjde...

asi to beru i jako můj "trest" celý náš vztah byl o tom, že jsem si s ním byla strašně jistá, věděla jsem že mě miluju a brala, brala, moc nedávala, spíš jen až teď ke konci, vše se řídilo podle mě, prostě jsem byla úplný sobec. On rok a půl že chce rodinu a já ne teď jsem se rozhodlaže jo a čekala reakci nadšení že ho udělám šťastným... a ono ouha! Tím chci říct že určitě vím že na té situaci nesu také velký podíl viny.

a ještě jsem teď na rozpacích, jak se mám opravdu chovat, to co jsme si řekli bylo včera, do té doby jsme si celou dobu třeba každý den volali 5-6x denně kde jsme se průběžně informovali, co deláme, co práci, co náš ještě čeká nebo že už jedu domů atd. a dnes jsme si ještě nevovali a nevím zda mu mám zavolat tak jako si vždy voláme, nebo ne jako aby si nemyslel že ho stíhám...