Jak projevujete lásku v rodině?

Mám se svou matkou někdy stejné pocity jako píšeš ty !

Reaguji na Elinkaaa:
to je mi líto ...
Mě to hrozně ničí... svojí mámu miluji, nedokážu si představit, že bych jí neměla... o to víc mě ničí, že to asi není stejné... viz. její legendární věta v mých asi rok starých tématech...
Možná mě to k ní táhne ještě víc protože ona mě odmítá... nějaká sebedestrukce bych řekla

Je mi líto holky, jak se Vaše mámy chovají - já ač jsme se svou zažila mnoho zlého, mám docela dobrý vztah - u nás v rodině se vždycky city projevovaly klidně i na veřejnosti - samozřejmě takové to období puberty jsem tyhle projevy docela dost odmítala, ale jak člověk dospěje je za každý kontakt strašně rád - třeba vzít babičku za ruku na procházce, nebo jít dát pusu na tvář na zastávce autobusu - když jsem se vrátila ze zahraničí obě jsme se s mamkou na nádraží rozplakaly .. to jsou pro mě takové ty příjemné věci, které potřebuju k životu.
Třeba ale zase s otcem takovou potřebu nemám - a ani on - respektive když jsem byla menší tak mě chtěl brát za ruku a já nechtěla (a to jsem ho snad měla v tu dobu radši než mamku), pak se vymluvil a nepřišel na můj maturiťák, ptz tam byla mamka s novým manželem, což mu samozřejmě nezapomenu, že se nemohl přemoci a teď už mezi námi vázne i komunikace (naše jsou rozvedení).
Nejvřelejší vztah mám se svou babičkou z mamčiny strany a jestli budu mít své děti, budu jim to dávat najevo co nejvíc, ale nebudu je do ničeho nutit. Někteří lidi jsou velcí introverti a mají velmi citlivou osobní zónu, do které málokoho pustí.

Já mám právě s mámou dost zážitků, které jsem se snažila překonat ale stále mě trápí a myslím, že některé se prostě nepodaří nikdy zapomenout... natož odpustit...
Stačilo by mi třeba jen vědět proč... to všechno... ale zeptat se jí na to... na to nemám...
Chápu, že ona sama má složitý život a svoje problémy... ale jak minule sama říkala, jsem jediné plánované dítě (ze 3) tak snad měla počítat s tím, že budu potřebovat alespoň nějakou citovou základnu...

Já sama dítě nemám, ale takový chladný vztah mám vůči své matce. Povahově nejsme stejné, snad jsme jen stejně tvrdohlavé. Mladší ségra byla vždycky zlatíčko, takový ten maminčin mazánek, co neusnul, když neměl hotové úkoly, nebo si s ničím nevěděl rady, tak se prostě rozbrečel I do toho pozdějšího věku se hrozně bála, že ji máma nemá ráda. Mně ten stav docela vyhovolal, nesnášela jsem, když si mě všimla, snažila se se mnou mluvit, nejhorší byla její věta, že rodič je zároveň i tvůj nejlepší přítel. Myslím, že špatný to začalo být od doby, kdy mě dotlačili do školy, do které jsem nechtěla, to zaměření nebylo pro mě. Před tím jsem byla premiantka, ale na té nové škole mi to nešlo, ani když jsem se snažila. Takže známky byly horší a vztahy pak vlastně taky, pak už to nikdy lepší nebylo. Vždycky jsem k ní měla respekt, to jo, vážím si jí pro hodně věcí. Ale vždycky to taky byla matka, ne máma.

U nás v rodině se nikdy city nevyjadřovaly, snad jen když jsem byla malá. Mám ségru mladší o 12 let a ta je na mámu fixovaná (je jí 10) mazlej se, říkaj si jak se mají rády.....Nikdy jsem mámě neřekla, že ji mám ráda a nikdy jsme si nevyjádřily city, ostatně to bylo i tak s mojí milovanou babičkou, i když jsem ji střaště milovala, nikdy jsem jí to neřekla teď toho strašně lituju, protože mi před 3 týdny umřela, a já jsem zůstala v baráku sama (máma bydlí se ségrou 80 km ode mě) je mi tu strašný smutno, každej den brečim, ale mámě neřknu, že ji potřebuju a vlastně svým způsobem ji mám i ráda. S mámou jsem nikdy dobře nevycházela v pubertě jsem snad i nenáviděla a upínala jsem se právě na babičku, je to těžký, ale myslim si, že si k sobě společnou cestu nikdy nenajdem (jinak jsem neplánované dítě, otce nemám ten se mě zřekl ještě před narozením)

Reaguji na Evina1251:
Reaguji na Nyalop:
jak to čtu, mám spíše pocit, že je to problém odcizení obou osob... třeba u Evina1251, bych řekla, že se obě dost odcizily... přece jenom mamka asi city vyjadřovat asi umí (dle mladší sestry)...
Máte teda spíš pocit, že je to odcizení nebo ten pocit co mám já?

Chápu, že třeba v 15-16 ano... ale já v těch letech brečela do polštáře a cítila se absolutně přebytečná v naší rodině, pak se narodil mladší brácha... já byla na intru a jezdila na víkendy... všichni se doma třeba o něčem bavili a smáli se nějaké historce a mě nezapojovali... když já něco vyprávěla máti mě uzemnila "prosím tě, už *** *** kdo to má furt poslouchat"... ano jsem ukecaná ale týden jsem jí neviděla a ve škole se mi stávalo hodně zážitků...
Nebo se třeba jelo na rodinou oslavu a já musela zůstat doma a hlídat rodinný podnik... to se děje doteď... děda se se mnou kvůli tomu už nebaví... jaksi mu naši neřekli, že nejezdím protože musím být doma na zadku a starat se ale prostě si doteď myslí, že jsem na to kašlala....

Nemyslím se, že povinností ženy je mít dítě a to dítě milovat. To samé se děje u chlapů. Podle mě je to individuální. Je to smutné, ale né každý je 100% super rodič. Každý prožívá rodičovství jinak. Kde je více dětí je to složitější buď rodiče milují všechny děti a nebo jen jedno ze všech a nic s tím neudělají možné to podle mě je. Já myslim, že mě máma miluje sice tam chybí takové to objímání, ale to je proto, že ona na to od rodičů taky nebyla zvyklá byla nejstarší a musela se starat o tři mladší sourozence a rodiče pořád v práci. Ale taky mě semtam obejme to jo když se nevidíme delší dobu. Táta je absolutně chladný od toho nečekám nic fyzického ani morální podporu nic. Nejhorší je, že já jsem stejná. Když se dívám na lidi kolem. Třeba kamarádky jak se pořád objímají některé si dávají pusu, když se vidí nebo se loučí. Já to neumím nemám k tomu vztah. I pokud se jednalo o partnerský vztah. Sex v pohodě, ale na mazlení jsem vůbec nebyla zvyklá a vyhýbala jsem se tomu. Teď mám přítele a musím říct, že se to trošku zlepšilo, ale asi se musím opravdu pořádně zamilovat, abych roztála a uvolnila se Je to zvláštní

Ale mě máma plánovala, takže tohle s tím nemá co dělat...

Navíc moje máma je věčně přesvědčená, že jsem špatně vychovaná... viz. její hláška "mám tři děti, u dvou jsem výchovu pos**** tak uvidíme jak se povede to třetí"... moc se s tím nepáře no... když jsem oponovala, že jsem slušný člověk, že mohla mýt doma něco horšího... maličko se zakoktala a hned to zamluvila...

Reaguji na Nympha:
Já právě vůbec netuším, jak to cítila ona. Protože někdy mě jen tak obejmula, dala mi pusu na tvář atp. Jednou mi řekla, že pořád to budu já, ta prvorozená a že i otec ke mně má zvláštnější vztah než k sestře. Za to jsem se vůči té malé cítila dost mizerně. Ale nikdy nechodila na moje besídky, plesy, soutěže (u těch k tomu vždycky vzdychala, kam to zas jedu). Na ty ségřiny ano, ale spíše na můj popud. Myslím, že nějakým způsobem mě ráda má, ale jsme každá hodně jiná. Avšak nikdy našim nezapomenu, že jsem tu školu musela navštěvovat. Nemám z ní žádná traumata, ale taky jsem se tam nikdy necítila dobře. Taky jsem maličká, což mi vždycky dávali pořádně sežrat. Rodinný vtípky na to, že na něco nedosáhnu, vybrat kolo trvalo o něco dýl, zkracování kalhot Vždycky říkala, že si za to můžu sama, protože jsem jako malá nesnášela mlíko, budu s tím trpět celej život atp. (Mimochodem, teď jsem malá furt a mám se fajn ) Navíc jsem nebyla nejštíhlejší, ale vyložená tlustá taky ne, bylo to asi hormony, jinak jsem jedla docela málo. A jako puberťačce mi to fakt ubližovalo.
Pořád mám v sobě pocit, že jsem je prostě jako dcera zklamala. Ale vůbec nevím, jak a v čem přesně...
Vysvobozením pro mě snad bude vejška

To je docela velké vyznání lásky... tohle někdy slyšet tak bych snad ani nepochybovala...

Mě zase doma říkají žirafo... naschvál mě volají na sundávání závěsů a tak... a to mám "jen" 174-176cm ...

U nás v rodině se city nikdy nedávaly najevo. Alespoň ne ty pozitivní. Z dětství si pamatuju pár "krušných" chvilek. Jako malá jsem vyslechla rozhovor rodičů (oni to nevěděli), kdy moje máma říkala, že mě nemá ráda. Mrzelo mě to, naučila jsem se s tím žít. Často jsem mívala pocit, že jsem pro rodiče jedním velkým zklamáním. Když jsem na střední škole měla problémy, od nich jsem se pomoci nedočkala, naopak jen s nepochopením a s názorem, že se dělám zajímavou. Teď je mi 25 a s mámou se náš vztah za poslední cca rok zlepšil, víc spolu mluvíme a já jsem za to moc ráda. Nikdy jsem se ale nedozvěděla, jestli mě má ráda nebo ne. Já zatím děti nemám, ale doufám, že až je budu mít, nikdy nepocítí to, že bych je neměla ráda.

Já mám s oběma rodiči úžasný vztah. Pokaždé když se vidíme se objímáme a líbáme a máme mezi s sebou hodně silné pouto - i když jsou chvíle kdy lítají blesky - stejně jako všude .....

Ale kamarádka to má o dost těžší, mamka jí dává jasně najevo, že ji nemá ráda, několikrát ji řekla, že ji nesnáší, že jí zkazila život..... Nebyla na jejím maturitním plese, na slavnostním předávání maturitního vysvědčení - a to měla samé jedničky! .....Nejhorší je, že ona se jí pořád zastává a pomalu ještě viní sebe

...

Mě sice máma nikdy neřekla :

ale něco obdobného jsem také slyšela...

Přesně tak, mám mladšího bráchu a miluji ho více než cokoliv na světě, to je jediné co máme nemám za zlé... chápu, že ho každý musí milovat víc než ostatní
Ale prostě mi příjde automatické něco tak malého, krásného a ještě tvého milovat... ač se tedy najde pár bez mateřských pudů (jejich život, jejich rozhodnutí)... ale...