Jak přemoci stýskání?

Reaguji na bucinek07: Je to dost krutý. V 18 letech je člověk plnoletej, ale dospělej zřídkakdy. Uvnitř je to ještě dítě. Ale jak kdo, někdo, kdo si prošel už nějakými zkušenostmi před 18. rokem, tak dospěl velmi rychle. Je to dost individuální.

Mně je stejně jako slečně a teda upřímně se nemůžu dočkat až budu vládcem svého hradu.

Nic si z toho nedělej. Já jsem se odstěhovala v 28 letech, už jsou to skoro dva roky a taky se mi pořád stýská ).
Takový ten pocit, že už je to na furt a nejsem doma. Navíc mám jen mámu, takže mám maličko výčitky, že jsem ji nechala samotnou a že jí je smutno. Taky už není úplně nejmladší a bojím se o ní.
Jednou až dvakrát za týden "domů" jezdím (mám to asi 15 min. tramvají ) a i tam přespávám. A často jí volám.
Je to ale potřeba to vydržet. Jednou to přijít muselo a tak to bude celý život. Jsem ale ráda, že už jsem pryč a těžko bych si zvykala zase zpět. Navíc máme teď daleko lepší vztah. Když jsem u ní moc dlouho, tak se pohádáme a stýskání je fuč a užívám si, že můžu odejít k sobě.

Přesně tak...já už měla neuvěřitelnou ponorku a stěhování bylo vysvobození
Prvních pár dnů bylo ale divných i pro mě...přítel často nebývá doma a tak jsem si musela zvyknout, že jsem úplně sama doma a s nikým nemluvím...měla jsem z toho i takový divný pocit, ale brzo se to srovnalo Domů už bych se nevrátila

Mě je 20, pořád mám strašnou chuť jít do "svého", ale nějak si to pořád nedokážu představit. Bydlím v Brně s mamkou, babičkou a 4letou sestřičkou ve větším domku, mám dny kdy mi to tu strašně leze krkem ale utéct za přítelem do Prahy není tak jednoduché Maminka plánuje že se s přítelem nastěhujeme sem ale vlastní je vlastní Co se týče toho dospívání, asi bych se o sebe dokázala postarat když by to bylo nutné ale zatím jsem pořád ještě dítě co potřebuje maminku