Jak dlouho vydrží pes bez vyvenčení?

Prosímtě a ztratila jsi už někoho z rodiny s kým jsi měla opravdu blízký vztah? Mamku, sourozence? Fakt mi nejde do hlavy, že by si po psychické stránce normální člověk vytvořil hlubší vztah ke zvířeti než ke člověku, vždyť to ani není přirozené. Samozřejmě nezpochybnuju tvoje pocity, ale je to zvláštní..

Reaguji na ILChazz:
Vím, že dotaz není na mne, ale zkusím popsat svoje pocity. S mým kocourkem jsem byla jako jedno tělo. Bez legrace, bez nadsázky. Absolutně a bez výhrad přijímal mé pocity, přesně vycítil kdy jsem smutná, kdy veselá, jestli potřebuji se přitulit, nebo rozptýlit. Lehával mi v náručí, koukali jsme na sebe, cítila jsem ohromné souznění. Nedá se to popsat. Když odešel v jeho 1,5 roce (akutní FIP, dělali jsme co se dalo), byla to pro mě ohromná rána. Nečekaná, prostě šok. Odešel kus mě. Je to skoro dva roky a já stále brečím při vzpomínce na něj.
Mého úplně prvního psa, bígla, jsem dostala v 15ti letech (dnes, ve 13 letech se stále těší výbornému zdraví a kondici). I když s ním už několik let nebydlím, je to pro mne Pan Pes, díky němu jsem zvládla (mí rodiče zvládli?) pubertu, netrápili mě kluci, když už, tak byl on, který si přišel přilehnout, ač nějaké mazlení zase až tak nemusel, jakoby vycítil, že ho potřebuji. Několikrát mne ochránil před vlezlými a opilými chlapy, když jsem jej venčila. A i když vím, že na jeho odchod se už kvůli jeho věku musím dříve či později připravit, bude to pro mné hrozná rána.
Jak už jsem psala, neponižuji život člověka za život zvířete. To rozhodně ne! Ani se nedá porovnávat bolest v srdci při ztrátě blízkého člověk a blízkého zvířete. Ale zároveň nedokáži ponížit život zvířete.
Proto mi přijde naprosto banální řešit práci x jeho zdraví (opět opakuji, že nechat psa 16 hodin bez možnosti venčení je loterií s jeho zdravím), když mi zvířata dala v životě tolik.

Reaguji na Silvie OK:
To co jsi si prožila s kocourkem jsem prožila já se svým psem.Absolutní porozumění a odešlo kus mého já.Po čase jsem se dozvěděla od manžela i dětí, jak to nesli.Připadali si na druhém místě,nepotřební.Nevím, jak bych se po tomto zjištění zachovala dnes,ale za zamyšlení to stojí.A je třeba o tom mluvit.

právě že to je přirozené a úplně normální, netvrdím, že to byl hlubší vztah než ke člověku.

Manžel brečel se mnou i dcera, nemohli se na mě koukat a do týdne mi přinesly štěndo westíka, já se zařekla, že už psa nechci, chtěla jsem truchlit....tak už mám dvě fenečky a jsou jak naše děti, naštěstí manžel i zbytek rodiny to mají stejné jako já, berem je jako naše děti, říkejte si kdo chce ,co chce, ale asi jsme tedy nenormální celá rodina

Reaguji na Rajána:
S tím rozhodně souhlasím! Viděla jsem to i na partnerovi, který mi v tu chvíli byl ohromnou oporou, ale v důsledku já nebyla oporou jemu. Ale přesně jak píšeš - nevím, jak bych se v tu chvíli opět zachovala, ty pocity nelze nijak kontrolovat nebo dopředu plánovat.

Reaguji na milow33:
To je dobrý
Můj táta nikdy nebyl a troufám si říct, že stále není milovníkem zvířat. Ale toleruje mamčinu a bráškovu "úchylku" a bez problémů namísto teplého obědu jde vyvenčit kluky (ty bígly), protože tu povinnost a zodpovědnost cítí. Samozřejmě primárně je toto "povinnost" mamky a brášky, ale někdy to nevyjde.

souhlas souhlas...

taky souhlas...

(už se vůbec neodvažuji psát názory svoje, budu raději jen souhlasit s těmi, které mi sedí... abych nebyla opět osočena z týrání..
btw. slečna Lisa svými názory na této diskuzi už pobavila nejen mou rodinu ale i blízké okolí
nehledě na to, že upravuje zpětně své příspěvky, což mě baví asi nejvíc - já vim, samozřejmě to dle vás určitě není pravda a mám se naučit pořádně číst )

Já jsem taky napsala svůj názor, tak nevidím problém ohledně nějakého navážení do tebe. Ty nemusíš souhlasit s mým názorem, já nesouhlasím s tvým. Podle mě prostě není normální mít psa jakou lidskou bytost, chápu, že ho máš moc ráda, my máme taky zvířátko a máme ho moc rádi, ale kdyby se mi něco dělo s dítětem, tak je mi ukradené, co se děje s ním. To je prostě moje priorita.

A představa, že bych svoji rodinu odsunula na druhou kolej jenom kvůli smrti psa, je pro mě absolutně nepředstavitelná. Co by si třeba myslely děti-"mamka měla ráda psa víc než mě"? To bych se musela sama za sebe stydět. (Opět jen můj názor, tak by mě fakt potěšilo, kdyby si zas někdo nemyslel, že se do něj navážím.)

Reaguji na marbee:

Mám stejný názor, upnout se na psa a mít ho nastejno postavenýho jako svoje dítě nepochopim, a to sama ještě dítě nemám a pejska jo a miluju ho moc. Ale furt je to jen pes, kdežto člověk je člověk - natož vlastní dítě proboha. Asi by i mě mrzelo vědět, že moje mamka má psa stejně ráda jako mě, smutné My jsme s mamkou obě na pejsky ujetý, jsou to zlatínka prostě, ale musí to mít nějakou hranici proboha...

Přesně tak, já sice ještě dítě taky nemám, ale kdyby za mnou přišlo a řeklo mi "mami, mě připadá, že o nás se teď moc nestaráš, spíš tě zajímá pejsek", tak bych si musela nafackovat a propadnout se hanbou do země. No, asi mám jinak nastavené hodnoty, že je pro mě rodina důležitější než pes nebo jiné zvíře (ale neznamená to, že nemám ráda zvířata).

Mě přijde, že tu všechno moc hrotíte do extrémů...k tomu jak to vidím a cítím já, myslím, že srovnávat city k psovi a dítěti není možné, přeci jen je to jiná láska a někdo tu psal něco skrz zachraňování, to mi přijde absurdní...já osobně bych se snažila udělat maximum pro oba.
Já mám fenečku a hrozně jí miluji, je to můj mazlík a nikdy bych jí nevyměnila...a rozhodně by mě nikdy nenapadlo nechat jí doma 16hod bez venčení, nepočítám noc, když si o víkendu pospíme, protože vím, že chrupká s námi a nestepuje u dveří, že potřebuje čůrat, ale přes den mi to přijde moc. Do těch 10hod to chápu, více ani ne, to bych si radši pejska nepořizovala, protože proč si tedy psa pořizovat, když jsem třeba 12hod pryč, pak tedy přijdu domů a stejně se mu nemůžu věnovat, protože lidi taky musí obstarávat domácnost, starat se o děti atd. a věnovat se pejskovi třeba jen půl hoďky denně?to by se jinde měl lépe.
Skrz to venčení v dešti, mám psa bez podsady a mokru se vyhýbá co to dá, to máte vidět ty pohledy, když jí nutím ven, ale co se dá dělat, musí to skousnout, vezmu jí na trávu, vyčůrá se fofrem a jdeme domů Po ránu taky, kolikrát jí musím několikrát volat, než se uráčí vylézt z postele, ale moc dobře vím, že čůrat musí, takže to, že se jí nechce neznamená, že jí ven nevezmu, stejně tam pak ožije.

mě by to tedy jedno nebylo, neznamená, že když se stane s jedním členem rodiny, okamžitě kašleš na ostatní...třeba na manžela, psa a tak dále...ten manžel se o sebe postará ale co ten pes, dá se zvednout telefon a poprosit ať se třeba rodiče zatím postarají. Je jasné, že to dítě je priorita, ale zase že by mi bylo jedno co se děje se zvířetem, to říct nemůžu.

To máš pravdu,na manžela bych nekašlala, ale na psa ano. A nestydím se za to. Každý má priority nastavené jinak a zvláště ve vyhrocených situacích.. Když mi bráchu odvezli do nemocnice s tím, že možná umře, tak mi bylo upřímně jedno, jestli někdo nakrmil potkana nebo ne. Tak každý ať dělá tak, jak uzná za vhodné.

Tak kdyby mi blízkého člověka odvezli do nemocnice, tak mne taky v ten moment nezajímá, jestli jsem pesanovi dala granule nebo ne, co to má co společného se vztahem ke zvířeti nebo s prioritami?
A při vší úctě k potkanům, jakožto inteligentním tvorům, srovnávat potřeby potkana a psa je trochu mimo.
Zbytečně to hrotíš a dramatizuješ, to že si psa vážím jako člena rodiny neznamená, že zbytek rodiny odsunu na druhou kolej, to je přece nesmysl.