Jak člověka ovlivní dětství pouze s jedním z rodičů?

Reaguji na Martili:
ahoj Martili, chtěla jsem se zeptat, ty knížky jsou k sehnání? Já si totiž myslím, že rozhodně teda ty věci v sobě pořešený nemám. Pořád vyplouvají na povrch situace, v nichž jsem bezradná a taková ustrašená.
Rozhodně to lidi ovlivní, stopro jsou v životě jiní. Možná fixovanější na protějšek, ale to asi záleží případ od případu

Přišla jsem o mamku, když mi bylo 12 a stoprocentně mě to ovlivnilo. Vyrůstala jsem s tátou a starším bratrem. Hlavně v dospívání mi chyběl ženský vzor a bylo těžký na všechno ženského přicházet sama. Není pro mě zas tak těžké říct někomu, že umřela, ale o ostatním kolem toho nerada mluvím a vlastně jsem ani pořádně nemluvila. A i o tom, že umřela nevykládám všude jen když je to nezbytně nutné, ani většina mých spolužáků (takřka všichni) o tom neví. Můj přítel o tom naštěstí věděl než jsme se dali dohromady, je to kamarád mého bratra takže všechno co o tom ví, ví od něj. Přesto, že jsme spolu rok tak jsme o tom skoro nemluvili. Nikdo z mého okolí kdo o tom neví na mě nepozná, že se mi něco takového stalo, ale já sama cítím, že jsem trochu jiná. Navenek jsem jako všichni ostatní, ale jsem třeba dost uzavřená a nerada mluvím o svém dětství. Ale určitě to ovlivnuje náš vztah, snažím se ale aby to bylo jenom v dobrém.

No já taky vyrůstala v čistě ženském rodině (když pominu sem tam strejdu a tak) a teda rozhodně nemluvím o svých pocitech. Nesnáším to.

ani to moc neplatí na mě....

Takže já myslím, že se to takhle nedá říct, jo je to možné, ale taky může mít prostě takovou povahu a bylo by to stejné i kdyby měl rodiče oba.