Jak často vařit příteli/manželovi?

Snažím se dělat teplý večeře, partner je celý den v práci, vydělává a večer se rádi sejdeme u stolu, popovídáme a odpočineme si. Jsem na mateřský, vařím většinou odpoledne, Aničku si dám do sedačky, kouká na mně , já jí povídám co dělám a je nám u toho dobře Když to mám udělaný moc brzo, tak to prostě večer jenom dopřihřeju. Ráda peču, blbý je, že partner sladký nemusí, tak jsem musela přestat, jinak bych byla jak kule
Přes léto večeříme jinak - máme saláty a k tomu někdy maso na grilu - člověk je venku, tak mi to ani jako vaření nepřipadá. Navíc ve vedrech teplý jídla nějak nemůžeme.
Taky máme rádi různý pomazánky, nezabere to moc času a většinou zbyde i na snídani nebo svačinu.
Někdy mám den, kdy se mi fakt nechce nic dělat, nebo když dělám velký úklid, tak večer máme jen chleba a zeleninu nebo ho "odbydu" třeba párky nebo pizzou Nestěžuje si a já taky ne, vyhovuje nám to, jak to máme

tak já vařím denně teplé večeře, pro kluka /dospělého/ i mužskýho. Jen v neděli nevařím teplou večeři, to máme pravidelný rituál chození na večeře. Vaření mě baví, jen to vymýšlení co pořád vařit

Ahojky,
vařím tak na 2 dny, ale někdy se to sní už ten den a hned druhý den zase na novo....česká kuchyně a italská. Taky se stane, že se mi nechce nic dělat - tohle každá známe,že?....v těchto případech mám záskok v podobě šikovného manžela Někdy i překvapí sám což je od něj velice milé a já tohle i jeho zbožňuji.

Můj přítel vařit neumí do takové míry, že při jeho občasných pokusech svědci utíkají z kuchyně Tím víc je ale vděčný za cokoli poživatelného. Pokaždé mi to pochválí a děkuje, a to spolu prosím žijeme tři roky

Vařím cca 4 dny v týdnu, ten zbytek buď jdeme do restaurace nebo máme něco z předešlého dne. Vaření mám jako hobby, ale když se mi nechce ani do restaurace ani moc vařit, zaúkoluju ho třeba nakrájením cibule a oloupáním brambor a sama dělám jenom tu nenamáhavou, kvalifikovanou část tvorby

to je zvláštní otázka ... ja bych řekla: vař tak často jak na to máš chuť a čas.na vaření teplého jídla není snad ničí vztah postavený ... doufám.

To mi zavání postojem - nejsem doma za otroka ... Vařím denně, jednak mám dvě děti a manžela a kupodivu se také ráda najím, polotovary nebo tolik oblíbený fastfood u nás rozhodně místo nemají. Nevidím na tom nic špatného, manžel dělá další jiné věci, já prostě vařím a uklízím. Jestli mi něco vadí, tak jsou to namistrovaní mlaďoši, co si na něco hrajou, zaujímají postoje a skutek utek. V práci selžou, protože jsou líní a holky vařit neumí, protože je to jejich matky nenaučily a radši si koupí párky nebo hamburgera. Jak často vaříš sobě Kostonko?

Taky se přidávám k těm, které vaří denně. Ještě tak dva roky zpátky jsme chodili s přítelem na polední menu do restaurací a k večeři byl právě nějaký ten rohlík s něčím - a takovým způsobem jsme si pěkně rozhodili zažívání. Zkraje to byl boj, neuměla jsem uvařit snad ani čaj , ale momentálně bych strčila do kapsy i vlastní mámu. Vaření mě začalo bavit - je to kreativní a ráda hned vidím výsledky.

já se musím přiznat, že mě vaření vůbec nebaví...v předchozím dlouholetém vztahu vařil můj přítel...hrozně ho to bavilo a já jsem byla ráda, že nemusím k plotně já....teď jsem už rok s novým přítelem, který vařit neumí...měla jsem strach z toho, že mu bude vadit, že k vaření se mám jen o víkendu, nebo když mám třeba dovolenou...ale naštěstí po mě nevyžaduje, aby měl teplé večeře a na obědy chodí v práci...horší to bude až budu mít dítě...

ale za to hrozně ráda peču..

také mě vaření moc nebaví. Nebaví mě vymýšlet co zase udělám k večeři, navíc vařím dost neúsporně, draze - ne že bych používala luxusní suroviny, ale dost často použiju nějaký polotovar typu hotová bolognská omáčka a podobně. Manžel mi ale každé ráno dělá snídani, a tak se snažím, aby měl na oplátku každý večer teplou večeři. Snažím se vařit na víc dní, ale většinou přijde domů tak hladový, že to stejně sní a musím začínat druhý den znovu. Nějak se tím netrápím a nehrotím to, ale vaření beru jako činnost, která mi dost zabírá čas.

Chci u tohohle tématu upozornit na nebezpečí, které se stalo i mně. Nepřehánějte to s vařením, pokud jste doma a nepracujete. A to - pozor - i když vás to baví. Já jsem začala žít s bývalým manželem v době, kdy jsem ještě chodila na VŠ, měla jsem spoustu času, vařím i peču moc ráda a byla jsem zamilovaná - takže doma neustále navařeno, napečeno, buchty, knedlíky, všechno možné. Po škole jsem nastoupila do náročné práce, ve zkušební době jsem chodila domů třeba i v deset večer, bylo po vaření - a během roku i po manželství. Takže chlapa hlavně nerozmazlete.

Já teda vařím téměř denně - jak jsem psala o příspěvek výš - ale neustále dávám najevo, že mě to nebaví. Nemyslím to tak, že bych manželovi předhazovala "važ si toho, že vařím" a dělala u toho scény - prostě a jednoduše když na to přijde někde řeč, tak s klidem přiznám, že mě to nebaví a že je to pro mě otravná činnost. Takže si myslím, že tímhle svým přístupem manžela nerozmazlím

Mám teď čerstvou zkušenost s nevařením - byla jsem na poměrně komplikované operaci a byla jsem 4 týdny mimo domov (marodila jsem u mámy, protože bydlí blízko nemocnice a my bydlíme 200km daleko). Vůbec jsem neřešila, že tu bude manžel 4 týdny sám a nebude se o něj mít kdo starat. Vůbec jsem neměla výčitky svědomí, že nebude mít moji péči. Proč taky? Teď už jsem se vrátila domů, ale k původnímu režimu (= občas uvařit, sem tam něco poklidit, ale dost toho nechávám manželovi) se vracím jen velmi pozvolna. Proč to píšu - v nemocnici se mnou byla holka (nebo žena) v mém věku, která ještě než šla do nemocnice tak uklízela a vařila jak šílená, aby to měl manžel doma v pohodě, a řešila dost to, jak to udělá po návratu, jak bude uklízet a vařit, když jí nebude dobře. Pro mě utopie.

Tak já docela emancipovaná jsem. Děti ještě nemám, partner je dospělý, tedy by se o sebe měl umět postarat sám. Toto téma jsme spolu řešili, a protože on je zvyklý na teplé večeře, snažíme se vařit spolu. Mně osobně by stačil chleba, ale kompromisy musí být, že? Takže občas něco klohníme v týdnu, a občas o víkenedu - pokud nejedeme někam na výlet, to pak jíme v restauraci.

Tak já vařím skoro denně, jednak jsem taky doma na mateřské,takže dítě odfláknout chlebem s máslem k obědu taky nemůžu, na chození po restauracích nemáme peníze a polotovary nám ani jednomu nechutnají. Takže vaříme, většinou teda já,manža když má náladu tak taky občas něco uvaří. Mě to baví,mám radost když vidím že ostatním to jídlo pak chutná. A to vařím polívky a druhé jídlo, jednou týdně peču nějakou dobrotku

U nás vaříme spolu, baví nás to. Ale občas samozřejmě potřebuje něco udělat přítel, tak vařím jen já, občas zase nemám čas a chuť já a tak uvaří on.

Vaříme hlavně o víkendu obědy, na další teplé a syté jídlo už potom večer nemáme teda žaludek, takže si zobáme chléb, dražší sýry, ovoce, jogurty...

Přes pracovní týden obědváme v práci/ve škole a večer viz výše, ale někdy nás posedne rapl i tak a něco večer ukuchtíme.

Myslím, že emancipace není o tom, že ženě přijde ponižující vařit. Emancipace je o tom, že mi přijde ponižující dělat někomu služku v jeho vlastním/našem společném bytě. Takže já bych tedy opravdu nemohla mít chlapa, který by vyžadoval domácí práce a sám se jich neúčastnil. Mluvím tedy o tom,když mají oba zaměstnání.