Hospitalizace na psychiatrii

Zkoušela jsi něco z té alternativy? Musíš bojovat. Zkus všechno co se dá. Nejsi sama co si tím prošla. Musíš zatnout zuby a začít na sobě makat. Je to těžké ale jde to překonat.

Na to se vykašli. Zkus si to tam nějak domluvit. Na okolí nedej. Beztak je to jen tvůj pocit.

Reaguji na Elienka:
Nejvíc mě mrzí že rodina mě v tom nepodporuje, mám jen jednu kamarádku která při mě stojí a pomáhá mi v tom.. v takovejch situacích člověk pozná opravdový přátele..

Bohužel. Co naděláš. Je to tvůj život. Když tě rodiče nepodpoří, no tak nepodpoří. Sílu musíš najít sama v sobě. Co ty alternativy?

Reaguji na Nicadezuria:
Bohužel to tak často bývá, rodiče pochopení obvykle moc nemívají. Ale nemáš proč se cítit jako blbec, udělala jsi hodně velký krok tím, že jsi zašla ke své dr. a že ses objednala. Zkus se nebát, opakuj si, že psychiatři jsou tam od toho, aby ti zkusili pomoci, a že jsou na lidi s problémy dušičky zvyklí, nebudou se na tebe dívat divně ani se ti smát nebo cokoli jiného. Bude zase lépe, neboj. Měla jsem těžké deprese několik let, snad jsem z nich konečně už venku, i když jsem dřív vůbec nevěřila, že by se mi to mohlo podařit. Člověk si jen někdy musí sáhnout až na samé dno, aby se mohl odrazit a začít žít znovu dál, jinak a lépe. Je dobře, že máš tak dobrou kamarádku, takové jsou nejdůležitější.

To jsem ještě nijak nezkoumala

Reaguji na Elluska:
A jak jsi se vyléčila? Pouze léky?

Tak to začni zkoumat.

Lékama vůbec. Právě tou alternativou.

Holky... tak jsem se odhodlala. Ted jsem tu druhým týdnem a je mi tu fajn, představa že pudu domu se mi vůbec nelíbí. Sice jsem zatim nezaznamenala že by mi bylo nějak líp zdravotně, trochu mam obavy že toho stavu co permanentně mám se už nezbavim, ale tady jsem zatím spokojená. Je fajn mít kolem lidi co mě neodsuzují za nemoc, protože jsou na tom stejně a jedině oni mi rozumí. Chodíme na skupinové terapie, relaxaci, cvičení a je to tady fakt pěkný. Jsem ve vojenský nemocnici a sestřičky i doktoři jsou moc hodní.

Reaguji na Nicadezuria: Asi brzy půjdu za tebou!
Moc se drž! Myslim na tebe a na všechny, co mají podobný problémy!

Moc ti fandím. Věřím, že ti bude zase lépe.

Dneska jsem měla vycházku, byla jsem za rodiči a po tom co jsem si vyslechla sprchu nadávek na svojí osobu jsem se s brekem sebrala a odjela zpátky.. a jak jsem se tu cejtila "bezpečně" mezi jedinejma lidma kteří mě neodsuzujou za moje problémy a podporujem se navzájem.. Věřim že domu se mi vážně nebude chtít..

Já taky tak! Kéž by se tvůj stav zlepšil! Držím palečky!

Děkuju vám moc holky, jste kočičky

Reaguji na Nicadezuria:
Musíš sa naučiť byť silná a nebrať si všetko osobne, viem, že teraz sa to ťažko chápe, ale časom možno pochopíš, ked ti bude trochu lepšie a získaš väčší náhľad na svoje problémy, skússa na to pozrieť z ich strany, oni sú zdraví s väčšími psychickými problémami sa možno nestretli, iba s bežnými a ako sa majú pozerať na človeka v depke, nie každý je empatický, chápavý, musíš to aj tak brať, ty možno tú empatiu máš, lebo si si zažila svoje, ale oni ju nemusia mať, aj ked sú tvoji najbližší, tiež by si sa na človeka, ktorí je depresívny a nemôžeš mu pomôcť po čase pozerala z pohľadu, že ked nechce pomôcť, alebo si nevie pomôcť, tak čo máme s ním robiť, takýto človek dokáže svojim smútkom stiahnuť aj druhých do svojich problémov, nie každý je taký silný aby pomáhal a nie každý má ten dar, tak to tak neberte, že vám chcú druhí len ublížiť. Neviem aké máš presne problémy a z čoho pramenia, či si mala aj v detstve také problémy alebo nie, ale tiež to poznám, nebola som na liečení, ale som ťažký introvert, neviem vytvárať vzťahy s ľudmi a často mávam depky čo budem v živote robiť, kde sa zamestnám, ale ked mi bolo najhoršie, tak som sa možno 2 mesiace ľutovala a nič nerobila, ale potom som sa aj tak musela dvihnúť a začať s tým pomaly niečo robiť, aj ked som problém nevyriešila, tak aspoň som sa snažila nájsť v minulosti to pozitívne a odpustiť si.

Držím palce aby sa ti polepšilo

Reaguji na Nicadezuria: Ahoj, tak jak se na to koukáš s odstupem času?
Když je člověk na dně, tak ho nejmíň podpoří ti, od kterých by to nejvíc čekal. Tak to je. Moje rodina mě tenkrát taky moc nepodpořila. Buď silná

Reaguji na mi.misule:
Ahoj, je to divný, ale strašně mi ten měsíc tam chybí. Moje problémy to sice nevyřešilo, takže hledám jiná řešení, ale poznala sem tam fajn lidi, ikdyž o mnoho starší, každé ráno jsme měli skupinovou terapii a po obědě autogenní trénink. Ale cítím se bohužel furt stejně, ani mi nijak zásadně nezměnili léky.