Hospitalizace na psychiatrii

Reaguji na Nicadezuria:
A nepřemýšlela jsi nad tím, že tvé deprese nemusí být přímo psychického původu?
Primární problém může být v nerovnováze tvého těla, což se u tebe projevuje psych. problémy. Bohužel na psychiatrii se tomu věnuje málo pozornosti a proto je potřeba hledat lékaře, který rozumí celému fungování těla ve všech jeho souvislostech.

Reaguji na True: Naprosto souhlasím, ale málokterý doktor se tomu bude věnovat nejspíš nějak hlouběji...
Samozřejmě by se takhle mělo léčit všechno, nejdřív příčina a pak příznaky, v našem lékařství se to dělá přesně naopak...Aspoň moje osobní zkušenost. (Ne s psychiatrií)

Reaguji na True:
Reaguji na petula88:

Nebudeš zavřená soudně, můžeš kdykoli odejít, ale věřím, že by ti to mohlo pomoct, minimálně v získání nadhledu. Pomohli by ti najít vhodnější léky, abys nemusela brát stále vyšší dávky něčeho zjevně nepříliš zabírajícího. O práci bys přijít neměla, i když jistotu dneska nemáš nikdy. Nemá cenu se trápit, pokud ti někdo umí pomoct. Já jsem taky několik let léčbu odmítala a teď si nadávám, že jsem nezačala dřív, i když hospitalizovaná jsem nebyla, zabraly mi léky a beru je už skoro 10 let. Po operaci se jezdí do lázní a léčebna je jako léčebné lázně pro hlavu a nervy. Deprese je těžká a smrtelná nemoc a pokud ti lékaři doporučují hospitalizaci, neříkají to jen tak.

ne, co to je? protože pravdou je že svojí minulostí se taky dost trápím, nedokážu se s minulostí vyrovnat a často myslim na určitý věci co se staly a je mi z toho strašně těžko.

Ještě sem se chtěla zeptat jestli nevíte jak to chodí v RIAPSU? prý je tam možnost krátkodobého pobytu, chtěla jsem tam jít, ale nevím co jim mam říct. Že trpím na deprese a nevim jak dál žít, nebo co? Nechci aby na mě koukali jak na blázna.

V to případě by na tebe koukali asi jako na nejnormálnějšího blázna, co jim tam přišel . Proč bys jim neměla říct právě tohle? Myslím, že to je celkem stručné a jasné shrnutí.

Reaguji na RomanKaS:
Já se totiž vždycky setkala jen s negativními reakcemi na deprese. Už v rodině. Proto o tom nerada mluvím před jinými lidmi. Připadám si pak jak nějakej hypochondr, co ze sebe dělá chudáčka a u doktorů nikdy nevím jak přesně popsat co cítím.

Reaguji na Nicadezuria: moje osobní zkušenost:po obrovském dlouhodobém stresu ze zaměstnání,jsem skončila po kolapsu na pohotovosti,odtud mě přímo poslali na psychiatrii.
Bylo to v FN Olomouc,kliniku vede prof.Praško.
Jednalo se o otevřené odd.takže jsme se mohli volně pohybovat a areálu nemocnice i ve městě ,na víkendy domů atd.Prostě 6 týdenní tábor pro dospělé včetně rozcvičky.
Součástí léčby bala skupinová terapie,relaxační terapie,pracovní terapie atd. prostě aktivity na celý den,žádné válení v posteli.
Jednalo se o plánovanou léčbu ve skupině s pevným termínem nástupu/objednává psychiatr/
Já jsem nastoupila až druhý týden,protože tam měli jedno volné místo,tak mě tam šoupli rovnou z pohotovosti.
Byla tam skupina asi 25 človíčků,některé trápily silné deprese,socialní fobie,ocd a jiné,prostě směsice lidí a problémů.
Vzhledem k tomu že jsme pobývali na psychiatrii a věděli jsme že všechny nás trápí duše, tak si nikdo na nic nehrál,všichni byli upřímní a mluvili o všem.
Pro mě to byl po zkušenosti z běžného života ,kde si občas všichni na něco hrajeme obrovská úleva, klidně říct všechno a nic nezakrývat,aby si ostatní o mě nemysleli že jsem.....
Mě třeba naučili vnitřní tlak a neklid ,,léčit,,křikem.Prostě když se to vevnitř nashromáždí,jdu do lesa a tam ječím tak dlouho až je to pryč
Můžu říct,že mě léčby na psychiatrii posunula do vyššího levelu.
Takže se léčby na psych. neboj a pokud chceš ,,interaktivní,, jako měla já tak zkus stacionář ve FN olomouc

Reaguji na plešounek:
Jestli jsem to dobře pochopila, tak ty jsi nebrala AD a léčba probíhala formou terapie.
Nicadezuria, ale trpí, alespoň jak sama napsala, několik let na silné deprese a léky užívá ve velkém. V tom případě by léčba nemohla probíhat jen formou terapie.
Je pravdou, že v léčebně člověka svým způsobem zpacifikují, ale po čase se každý vrací zpět se stále většími atakami.

[reaguji]True[/reaguji co se týče toho kolapsu v zaměstnání,to máš pravdu s depresí to nemělo moc společného.
Jinak mí spolupacienti měli různé formy depresí a soc.fobií.

Při regresi tě terapeut vrátí do doby ve které vznikly příčiny, které se projevují strachem, depresí, fóbiemi, úzkostmi, ale třeba i různými bolestmi těla v tvém současném životě. Můžou to být nezpracovaná traumata z dětství, ale i minulých životů Nejsi přitom zhypnotizovaná a vydána na pospas terapeutovi, máš jen změněný stav vědomí - více koncetrovanou mysl, která ti zaostřuje vzpomínky dávno zapomenuté. Máš stále kontrolu nad svými emocemi, nad tím co prožíváš.

tady je to celkem dobře popsané v pár řádcích
http://www.astelia.eu/regrese_neni_hypnoza.htm

Reaguji na Kacka_S:

Na deprese také doporučuji regresi, měla jsem hluboké deprese a léky jsem brát nechtěla a pomohlo to

Ahoj,
když můj bratr onemocněl schizofrenií moje rodina to absolutně nezvládla a já se psychicky zhroutila, měla jsem těžké deprese a dokonce se i pokusila vzít si život. Je tomu 3 roky a antidepresiva jsem kupodivu brala krátce 2 roky. Po mém pokusu o sebevraždu mě samozřejmě automaticky vezli do psychiatrické léčebny, konkrétně do Jihlavy. Tam ale usoudili, že můj problém není ani tak v mé psychice jako v rodině a když si mě tam nechají, ničemu nepomůžou, tak že mě po pár testech propustili druhý den domů. Tam jsem pochopila, že se musím vyrovnat se životem, s tím, co se doma odehrálo (bratr je ke všemu agresivní a to nejvíce přispělo k mému propadu). Začala jsem chodit k dobré psycholožce a jinak se koukat na svět, do půl roku jsem byla bez prášků.
Jinak můj bratr tam pobývá celkem často (cítí se být zdravý a vysadí prášky, což vede k agresivitě a následně k relapsu). Dnes říká už se pobytu nebrání, je tam zvyklí. Spíš mu vadí režim, který doma nemá, jelikož mu ho 100% nejsem schopni zajistit, ale které s jeho nemocí potřebuje. Zavřená tam jak "prase v chlívku" nebudeš, toho se neboj. Lidé tam mají vycházky, někdy i celodenní po celém areálu. Záleží na mnoha okolnost na jakém jsi oddělení atd. ale kdyby si se cítila špatně a na svůj vkus měla málo vycházek 1. bych si promluvila se svým psychiatrem nebo psychologem. Kdyby toto nepomohlo - jdeš tam dobrovolně, dobrovolně můžeš i KDYKOLIV odejít! S tím to povinnou soudní léčbu mít nařízenou nebudeš

Tak jsem ted přišla od psychiatričky, poprosila jsem jí o to doporučení, sama jsem řekla že bych chtěla do ÚVN.. tak jsem tam volala, řekli mi že standartní postup je že tam volá právě doktorka, ale mně řekla že si to můžu domluvit sama. V pátek tam mam jít za nějakým doktorem, že se podívá na ty papíry. Při tom telefonátu sem se cejtila jak uplněj blbec, pak sem se rozbrečela a ted mam strach že mě ani nepřijmou, nebo já nevím. Já už ale dál nemůžu, nic nezvládám, nemam na nic sílu, cejtim se fakt na dně. Už nevím co jinýho by mi pomohlo...