Generalizovaná úzkostná porucha

Reaguji na AninkaM: Promiň, ale musím se tomu smát Vštěpit si základní vlastnosti, návyky, umět řešit stres, chovat se ke svému tělu fajn? Já chápu, že to určitě myslíš dobře, ale pro lidi, kteří něčím trpí to asi není úplně to pravé ořechové. Ono totiž těžko si něco vštěpíš, když tvůj organismus a tvoje psychika jdou proti tobě. Netuším, jak jsi na tom ty, zdá jsi zdravá a v pořádku, ale jsou věci, které sám člověk prostě nezvládá. Věř mi. Jak jsem psala v úvodním příspěvku, je mi 26 let a celý svůj život bojuji sama, pracuji na sobě, čtu všemožnou literaturu, cvičím jógu, která mě teda mimochodem opravdu baví, snažím se žít spořádaný život, být zodpovědná sama k sobě i k ostatním, ale moje stavy mi to nijak nezlepšuje. Je na každém, jakou si zvolí metodu. Já jsem přišla na to, že raději zkusím léky a případně terapii, a budu vědět a věřit, že mi to pomůže. Zdá tomu tak doopravdy bude, to ukáže čas, ale už nechci žít s pocitem, že jsem pro sebe neudělala všechno, co bylo v danou chvíli možné.

Reaguji na Aleks: já jsem přesvědčená, že to ovlivňuje psychika. Je hodně způsobů jak řešit zdravotní problémy. Já jen podotkla, že existuje jen něco jiného než léky. To, že se tomu někdo směje, mi nevadí. Vyléčila jsem se přírodní cestou a to mi nikdo nevezme. Myslím, že je lepší problémům předcházet, než je následně řešit. Každopádně má každý možnost volby.

Reaguji na mroskvicka: no to jsem ráda, že se aspoň v tomhle shodneme

já mám taky úzkoustnou poruchu, cca 3 roky a 2,5 s antidepresivy, je to 14 dní,co jsem vysadila v domnění,že už život zvládnu, ale vrací se to.Zpočátku jsem bojovala půl roku bez léků,pak už jsem byla tak psychicky vyčepraná,že jsem je nasadila, ikdyz jsem nevěřila,že by mi pomohly zbavit se mých úzkostných myšlenek..řekla jsem si to,co se mi honí hlavou přece nemůže nějakej prášek smazat....no ale ony to dokážou. S léky jsem se cítila dobře,posledního půl roku jem do svého života zařadila sportovní aktivity a já jsem se cítila po dlouhé době šťastná, proto jsem je vysadila.Teď mám zase úzkosti,neklid,třes,pot...doma je to dobrý,ale když vyjdu někam sama ven,nebo přeplněné šaliny, tak tam ta úzkost zase začne a trvá bud tak dlouho dokud nevemu prášek na okamžité uklidnění (neurol) nebo z daného místa neuteču. V danou situaci si říkám: to zvládneš, uvolni se, pomalu dýchej....jenže je to boj a ta úzkost je většinou kousek přede mnou.Na tyto problémy se přirozeně nabalí i deprese,pocity odcizení od sebe atd.Vzdycky jsem bývala proti lékům,chemii, ale bez léků na psychiku mám pocit že uvnitř umírám.Radši budu brát léky a žít a snažit se něco v životě dokázat, než strávit roky nad bojem s psychickými problémy a mládí mi bude prokluzovat mezi prsty.Všem, kteří cítí,že jim to výrazně omezuje život doporučuji psychiatra.

Ahoj holky, jsem tu nová.zeptám se, nemáte někdo zkušenost s tím, že byjste se léčili z této poruchy a ona by se zase vrátila?
jinak léčba je z mé zkušenosti nejučínějěí antidepresíva která jsou nutná.Moje psycholožka mi říkala, že je to nemoc která se musí léčit, tak jako je angína,která se léči antibiotikami. Budu ráda za jákékoliv odpovědi a moc ráda si s někým napíšu.díky moc

Já bych se také ráda vložila do diskuze, rovněž mám diagnostikovanou Generalizovanou úzkostnou poruchu. Trápí mě už hodně dlouho a andidepresiva mi ji pomáhají překonat.
Je to nemoc jako každá jiná a i když se ji snažíte nějakou silou vůle překonat, nepodaří se to. Já se o to už snažila mnohokrát (bez AD), ale pokaždé jsem skončila se záchvaty panické ataky. A to se také snažím myslet pozitivně, v životě nemám žádné problémy, mám dobrou práci, hodnou rodinu a skvělé zázemí. Myslím, že lidé, kteří haní léky jsou hloupí. Léky jen neubližují, dokáží i pomoci! A že ničí organismus a játra? Když se zamyslíte nad tím, kde žijeme, co dýcháme apod..tak to jistě škodí více.
Jinak přeji moc a moc sil a jsem ráda, že v tom nejsem sama

A ještě přidávám pro nás holky, které chceme mít děti: myslíte, že to zvládneme? Já vůbec nevím, jestli to půjde

Ahoj, ráda bych obnovila toto téma. Touto poruchou trpím asi od dětství, ale vygradovalo to v roce 2007. Rok předtím onemocněl táta, ležel dlouho na ARU ve špatném stavu. Tenkrát jsem byla ta silná a nepoložilo mne to. V tom samém roce jsem potkala skvělého chlapa, nyní už mého manžela. Láska jako trám. Vzali jsme se po 8 měsících. Před svatbou jsme jeli do Řecka, kde se nic od začátku nevedlo. Druhý den jsem spadla na mokrých schodech......dobrý, šla jsem si zaplavat, namazala modřinu a zapomněla na to. Ale lekla jsem se tím pádem, to jako řádně. Odpo jsme jeli na výlet....a TAM se TO poprvé projevilo. Můj spouštěč. Udělalo se mi špatně a myslela jsem, že mám infarkt. Trvalo to chvilku, ale já byla najednou v šoku...dusila jsem se, měla závrať...a bála se o sebe. Ihned jsme jeli do nemocnice. Tam kromě vysokého tepu nezjistili nic. Dali mi prášky. RTG jsem odmítla. Po prášcích mi bylo ještě hůř. Vyhodila jsem je. A do nemocnice jsme jeli zas. Vzali mi krev, vše ok. A propustili s tím, že mám ležet v klidu ve stínu a relaxovat. No, skoro celý zbytek dovolené jsme proleželi na hnusném hotelovém pokoji. Nemohla jsem jíst, pít, spát....hrůza. Bála jsem se, že mi něco je. Hrozila jsem se odletu, neboť jsem si vsugerovala, že mohu mít embolii ( z toho pádu). Trošku mne uklidnila moje maminka (zdravotník), která mi řekla, že hrozící embolii by poznali z krve. S hrůzou jsem přečkala let a těšila se domů.Doma se mi ulevilo. Na dva dny.Blížila se svatba....nemohla jsem vydržet nikde v uzavřeném prostoru.Ale šla jsem proti tomu.NA chvilku, zhluboka jsem dýchala.Celkem to šlo.Hlavně když se mnou byl někdo z rodiny.S blížícím se dnem D se strach zmenšoval, měla jsem jiné starosti. Na svatbě jsem byla v pohodě, byl to krásný den se spoustou přátel. I období po bylo celkem fajn. Až do srpna...kdy jsme si jeden den řekli,že zkusíme miminko. A zkusili jsme. A já celou noc přemítala, zda je to správný krok. A tím začala moje nespavost. Nespala jsem den, dva, tři....pak chvilku...třeba dvě hodky.Sotva jsem fungovala. Poznamenávalo to náš vztah. Jednoho dne mne napadlo, že by mne rozptýlil pejsek a dva dny na to jsem si vezla na klíně naší fenku jack russel teriéra. Byla skvělá...ale nepomohlo to. Naopak, byla jsem na dně. Nespavost pokračovala....až jsem jednou skončila v krizovém centru RIAPS. Tam mi psycholožka řekla, že mám úzkost a nabídla mi 3denní hospitalizaci. Slíbila jsem, že si to rozmyslím a nakonec jsme s manželem usoudili, že to zvládneme sami. A tak se také stalo. Měla jsem celkem stresující práci a manžel řekl, že mohu klidně odejít. Nemohla jsem se rozhodnout....ale nakonec jsem odešla. Šla jsem na kurz účetnictví, který jsem nedokončila. Byla jsem frustrovaná. Ozývaly se mi tiky v očích. Cukání svalů. Přeslo to za pár měsíců, kdy jsem nastoupila do nové práce k člověku, kterému vděčím za mnohé. Brzy jsme koupili pozemek a začali řešit stavbu a stěhování. Na úzkosti nebyl čas, usínala jsem jak utahané kotě. Stavět jsme začali v dubnu a ve stejný měsíc moje mamka onemocněla. DG. karcinom děložního čípku. Táta se sesypal. Já jsem pár týdnů na to otěhotněla. Jeden den jsem mamku odvezla do nemocnice, kdy začala krvácet ze zažívacího traktu. Málem umřela. Je to zlý, říkal doktor. Byla jsem v koncích. Druhý den jsem začala krvácet a jeli jsme na pohotovost. Moje miminko bylo v pořádku a mamka za pár měsíců v rámci možností též. Nemoc se nedala léčit, příliš mnoho zanedbání ....ale dala se zpomalit. Musela jsem požádat bratry, aby fungovali, dostala jsem nařízené od lékaře klid. Za pár týdnů se vše srovnalo a já se vrátila do práce. Vše bylo ok, zařizovali jsme vše kolem domu a těšili se na miminko. V září jsem začala znovu krvácet a na pohotovosti mi řekli, že bych měla přestat pracovat. Miminko bylo v pořádku a za týden na to jsem se dozvěděla, že čekám chlapečka. Od té doby jsem zažívala ty nejhezčí chvíle. Pod srdcem jsem nosila to nejdražší a mamce se vedlo celkem fajn, i ona se těšila na vnoučka. Do ještě rozestavěného domku jsme se stěhovali v prosinci. Vánoce byly fajn a měsíc a půl po nich se nám narodil náš syn. Od miminka to nejhodnější dítě na světě. Narodil se s drobnou vývojovou vadou (ani se nedivím), ale krásný a náš. Vše bylo super, svět byl zalitý štěstím. I mamka byla v pohodě......Ale...když byl prckovi rok, přišla rána. Táta má rakovinu plic. Ikdyž můj nevlastní, ale přeci táta. Tolik jsme se sblížili, když na tom mamka nebyla dobře....Bylo to strašné....doktoři mu dali cejch pacienta "silný kuřák" (ikdyž už kouřit přestal po prvním záchvatu) a neléčili ho. Byla to hrozná doba.....Já jsem chodila do práce, protože jsme potřebovali peníze, moje maminka s maminkou manžela se střídaly u hlídání Davídka....a táta umíral pomalu a v bolestech. V září odešel do nebe. Mamku to zlomilo.A mně se vrátily úzkosti. Na jaře jsem navštívila psychoterapeutku, odešla z práce a začala chodit na psychoterapie. Byla fajn, ale měla jsem pocit neosobní.Ale pomohla mi. Začala jsem se neustále sledovat, měla spoustu zdravotních problémů a začala jsem si připouštět , že mám opravdu problém psychický. Má lékařka mne vyvedla z omylu...ne, nejste hypochondr..máte úzkosti....šla se mnou do dětství a pomohla mi uvědomit si, z čeho mé úzkosti pramení. Dost se mi ulevilo. Za pár měsíců na klinice skončila a s tím i moje léčba. Neva, vše bylo zase krásný......až do rok 2013. Moje mamka začala mít zdravotní problémy a já zlé tušení. To se naplnilo v listopadu, kdy mi volal bratr, že mamka je v nemocnici po operaci. A mne začalo být opravdu zle. Tak zle, že jsem prosila doktora v IKEMu, aby mi udělal gastroskopii, nebo se zblázním. Nejlepší doktor na světě mne pozval na neděli a udělal co jsem chtěla. Za tři týdny dorazila zpráva.....těžký chronický zánět žaludku, infekce. Léčila jsem se i s manželem silnými atb. Doktorovi jsem plně důvěřovala, to se mi ještě nestalo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím léčit duši...né na pár měsíců, ale asi let. Zavolala jsem na kliniku a objednali mne k jiné lékařce. Už při prvním setkání jsem věděla, že jsem se setkala s andělem. Krásná, mladá a snad ta nejmilejší osoba, s kterou jsem se kdy setkala. Bez studu jsem jí řekla vše, poplakala si, zasmály jsme se.....a ona se mnou byla pořád....bez ní bych to dál nedala.....moje maminka stále v nemocnici a ikdyž doktoři tvrdili, že to bude dobré, tak nebylo. Mamka to vzdala a v únoru zemřela v přítomnosti svého bratra. Bylo to hrozné, na druhou stranu už mamka netrpěla a od té doby je tam nahoře s tátou. V této době se ukázalo kdo je opravdový přítel, co vše mám ve svém manželovi a jakou významnou roli hraje v mém životě má psychoterapeutka. Je opravdu anděl. Vděčím jí za tolik, že jí nikdy nebudu moc dostatečně poděkovat. S ní je vše jednodušší. Pomohla mi poznat sama sebe, uklidnit mé hypochondrické stavy....nemám slov. Chodila jsem i na autogenní trénink. A ona mi jednou řekla, že je na mne pyšná.....že jsem v podstatě jedna z velmi mála, kdo na sobě tak pracuje a nechce léky. Asi by to s nima bylo jednodušší. Nejsem ok.Dokazuje to současnost a tři měsíce bez terapie. Má úzkost se zhoršila, ikdyž si uvědomuji, že je to psychika. A chci na sobě dál pracovat. Bohužel, má lékařka na klinice skončila...žila jsem až do včera v obavě , že už ji nikdy neuvidím a začala hledat jinou terapeutku. Včera přišla sms...a já se mohla k mému andělu objednat. Vím,že nás čeká hrozně moc práce. Vím, že to nebude jednoduché a bude to trvat. Ale chci říct všem, kdo touto poruchou trpí, že v tom nejsou sami. Dá se s tím něco dělat...chce to ale obětovat čas, nervy, mysl.....Děkuji všem, kdo si můj příběh přečetl. Možná , kdybyste mne potkaly...asi byste nepoznaly, že jsem psychicky labilní. Jsem oblíbená, miluju módu a kabelky od Korse Ale co je uvnitř, vím jen já a mí nejbližší. Držím všem kdo bojují s psychikou palce. A bez odborné pomoci to fakt nejde!

Asi protože chci vyřešit problém a nejen příznaky? Mám ráda svá játra? Moje doktorka říká, že léky berou hlavně lidi, co nemají čas a nervy chodit na terapii. Proto je bere každý druhý. Pak je každý tisící....co to chce řešit od píky....viz já. Je to každého věc.

Koukám kolik lidí tady asi neví o čem psych.poruchy jsou. Kdysi mi někdo tohle říct tak si s úsměvem poklepu na čelo,že nejsou normální a řeknu kdyby chtěli jsou ok a neřeší takové kraviny...jenže to tak vůbec není! Já podle všechno trpím panickou poruchou s ataky po postraumatickým šoku a i když jsem věřila,že už jsem ok tak z ničeho nic to opět přišlo... Nikomu to nepřeju opravdu nikomu! Když si zlomíte nohu je to asi bolestivé nepříjemné,ale dá se s tím žít a víte,že za čas to bude ok a když máte angínu vezmete léky a za chvily vám bude též ok a ano vrátí se angína,chřipka atd.ale nikdy to nemůže být ani blízko tomu co je to za peklo mít psych.poruchu! Hlavně ty ataky! Máte normální krásný den těšíte se na večer až si půjdete lehnout a buch z ničeho nic vám začne srdce skákat jak o život,potíte se,klepete se,citíte že ztrácíte dech,že omdlite,že se bojíte o život a doma dvě úžasný děti...poprvé voláte záchranou a ono vám tzv nic není dají vám lék na uklidnění a jste ok... A jdete v životě dál jenže! Ono to přijde zase třeba druhy den a nebo po týdnu dvou....a vám začne koloběh strachu z toho kdy to zase přijde..... Ten kdo nezažil neví jak hrozná bezmoc strach to je! Nejde to kontrolovat.. Žijete normální život všechno se vám daří dá se říct a z ničeho nic to přijde.. Bez léku bych to nedala a věřte ráda bych! Těším se na den kdy to snad doufám bude ok a odejde to stejně rychle jako to přišlo...šance je víme co to tzv začalo,ale je to v otazníku nikdy nevíte zda se toho opravdu zbavíte na vždy... Má to tendenci se vracet a ve věčině případů to opravdu musi řešit antidepresiva. Chtěla bych vidět jednoho z vás kdo tady o tom nic neví a děla chytrého jak by se choval v takové situaci! Já zvládla v životě tolik,že mužu a jsem ráda a hrdá,že jsem neskončila na drogách či aspoň jako alkoholička! Vždy jsem si poradila vždy jsem všechno zvladala i když jsem měla pocit že už sahám na dno a několikrát uvažovala o sebevraždě vždy jsem si řekla zvládnu to a zvládla!! A ano jsem patřičně na sebe hrdá! Mám dvě úžasně děti fajn partnera dobrou práci vysněné bydlení a mnoho dalšího a jedna nepovedená operace jeden šok a panická porucha mi sebrala tzv všechno... Bojuji tím,že beru lék a chci se vrátit zpět tam kde jsem byla jako zdravá milující vše zvladající máma.

Little Angel: Je mi líto, co prožíváš a chápu to. Fakt vím, jak se cítíš! Nezavrhuji léky, pokud to bez nich nejde. A na 100% je to bez nich lepší. Já to zkusila. A šlo to. Bohužel, tak jako někdo musí brát léky, já musím docházet na psychoterapii. Není to "nějaká psychoterapie", jak psala mroskvicka. Je to dlouhodobá záležitost, spousta dřiny a přemýšlení, stavy euforie střídající stavy smutku při uvědomění si spousty věcí. Ale ten výsledek! Ten stojí za to! Když máte psychoterapeutku, která jde s vámi do dětství, které můžete říct věci, o kterých se těžko mluví. Jak moje doktorka sama řekla, na někoho bohužel terapie nepůsobí, musí tedy brát léky. Někdo po nějakou dobu, jiný doživotně. Není na nich nic špatného, třikrát hurá, že existují! Úzkosti a depky jsou fakt velký problém, vidím to kolem sebe dnes a denně. Mně rozhodí každá prkotina...víte co mne ted rozhodilo, ale hrozně moc a tak, že jsem musela okamžitě vyhledat pomoc? Zánět močových cest. Jak do toho zabředávám psychicky, je to horší a horší, prodlužuje se to...už měsíc a půl trpím! Neustále píšu doktorům do poraden, doma brečím, manžel je už naštvaný. Vymýšlím si nemoci a komplikace...nemůžu se soustředit na běžnou činnost...nejradši bych si nějakou piluli na uklidnění lupla. Ale já jsem obecně proti pilulím. Takže jdu zítra na velké urologické vyšetření i s očekáváním, že mi udělají cystoskopii. Už jsem se do toho zamotala tak, že nevím co je psychické a co fyzické. Fakt už doktorku potřebuju. Omezuje mne to!!

mroskvicka....ale já vím moc dobře, jaký je rozdíl mezi SSRI a benzodiazepiny. OK, lupla bych si i víc pilulí po delší dobu...abych měla klid, dostala hormon štěstí do hlavy a je to. Jenže mně to funguje i bez toho.....já mám jako hormon štěstí psychoterapii. Někdo to tak prostě má!

Věřím,že psychoterapie muže pomoci,ale někdo holt musí i při tom brát léky.. Kdyby šlo o nějakou depresi nebo tak něco tak to možna jde i bez těch léku (nevím nemám zkušenost) já bohužel mám tu panickou úzkost s ataky a to je těžký pro mě nemožný bez léku :( třeba teď 2 týdny jsem byla ok,žádná ataka prostě pohoda a včera jsem měla sezení u psychologa...než jsem k němu šla premyšlela jsem co mu vůbec budu teď říkat když je mi fajn... Jenže přijdu k němu s úsměvem fajn náladou a on začne rozebírat opět můj problem a já se nad tím zamyslela a bum polil mě pocit nervozity a říkám už se slzami v očích že mu asi uteču,že nemůžu o tom mluvit,myslet na to... On řekl ok teď to chvily nechám a budem mluvit o něčem jinem... Tak nějak jsem se uklidnila a po další půl hodině odešla. Přijela jsem domu a stále ve mě byla nervozita strach ... Nakonec jsem to nějak dala a šla večer spát. Ráno se vzbudím a cítím nervozitu zase :( po cca 1hod volám psychiatričce jak mi je a jestli teda nevadí,že si dám oxazepam na uklidnění řekla ano dejte.... Beru ho opravdu jen v nutnosti a vždy tak moc nechci,ale jediný co ihned pomůže.... Bojovala jsem s tím pocitem nervozity,ale nešlo to.... Teď mě bude čekat pokaždé u psychologa takový stav dokud nepřijde z čeho přesně mám ten strach z čeho vyjde panika - ataka aby mě pak mohl naučit s tím zacházet a zahnat to pryč... Pochopit ten stav umět ho poslat pryč a nemít z něj strach... Nejhorší je,že já prostě nevím z čeho přesně ten strach mám... Umřít na to prý nemůžu ani se nejspíš zbláznit... Tak proč?? Nevím nechápu :(

Ahoj....já chápu, co prožíváš...mám to samé!!Akorát, že já mám strach z konkrétních věcí. Jsem k tomu hypochondr a před rokem a půl mi umřela mamka a bylo to strašné....takže všechno to chápu. To, že jsem bez antidepresiv je jen kvůli tomu, že nesnáším prášky. Ale když je to nutné, vzala bych si je! Teď o víkendu jsem měla stav, kdy jsem se zhroutila. Naprosto....můj 5letý syn u mne seděl a hladil mne po tváři.Přemýšlela jsem, zda si zajít nahoru do šuplíku pro Neurol. Nakonec jsem to dala bez něj, ale jen díky tomu, že se mi blíží zítřejší psychoterapie...po 3 měsících. Psychoterapie je náročná. Není to sranda, to nikdo neříká. Ale když narazíš na toho správného terapeuta, pomůže ti. Já si taky dnes říkám, čím zítra začnu, jak jí to popíšu....co mi na to řekne. Je toho hodně. Rozhodil mne zánět močáku, teď jsem lítala po doktorech a zjištovala z čeho to je....neustále mám divné pocity tam dole....žádný sex. život....hledám na netu nemoci a můj strach narůstá....píšu doktorům emaily, dotazy do poraden. Stydím se za to, ale neumím si pomoct. Vždycky si představuju hrůzné scénáře. Kdo to nezažil, nepochopí. Ještě mi hodně pomáhal autogenní trénink...bylo to jako zázrak.....

Já ani nevím jak na tom jsem nebo co mi to je.. Teď jsem po operaci kdy mi vrátil dr implantát do prsa a čekám jestli se zahojí a bude to ok .. To by mělo můj problém vyřešit... Jenže jsem neustale pod práškama beru mirizapin 15mg na noc... Při potížích - pocit ataky či silná úzkost tak beru oxazepan