Generalizovaná úzkostná porucha

Ahoj, jak se to u tebe projevuje?

ahoj, u mě se to projevuje tím, že jsem neustále jakoby ve střehu. Snažím se předejít všem možným komplikacím a nepříjemným situacím, které ani ve většině případů nemají opodstatnění. Nejhorší je, že si to sama uvědomuji, ale nutkavé představy a myšlenky nemůžu vytěsnit z hlavy. Jsem často přecitlivělá, jsem na sebe hrozně přísná, nesnáším, když dělám chyby. Trestám se za to. I když po chybě přijde 10 úspěšných věcí, pořád si v hlavě připomínám, jak jsem tehdy udělala velkou/malou/pidi chybu. Nikdo mě v podstatě neobviňuje, jenom já sama. Těžko snáším výčitky a neustále se snažím zlepšovat. Nenechám se na pokoji. Pořád mám pocit, že taková jaká jsem, je málo. Mám nejspíš poruchu příjmu potravy, pořádně nejím, i když to sama vím, nedokážu jíst normálně. Když mám světlé chvilky slíbím si, že už se přestanu mučit a začnu jíst, ale přijde doba "temná" a už to zase nejde. Bojím se o svoje zdraví. Mám někdy pocit, že se rozpadám, moje tělo se rozpadá. Slyším, jak mi křupou kosti, mám někdy nutkavé představy, že jednou spadnu a zlomím si kolena. Bojím se o svou rodinu. Bojím se o přítele, o mamku a bráchu, představuji si různé šílené scénáře, a nejsem schopná s tím pracovat, logicky si všechno odůvodním, ale nijak to nepomáhá. Fyzicky se to projevuje šílenou únavou, bolesti hlavy, pocitem na zvrácení a neustálým stísněným pocitem po celém těle. Během týdne mám tak 3 až 4 ataky, které trvají buď celý den, nebo většinu dne a ochromuje mě to. Doslova. Šílené, jak to teď píšu..jak to, že jsem si tohle začala uvědomovat až teď.. Myslím si, že jsem inteligentní holka a jsem i silná, proto jsem celý život bojovala sama, ale konečně vím, že to asi samoléčbou, jógou a meditací jen tak nezvládnu.

To znám. Mám to samé. Omezuje mě to v běžném životě, bojím se trávit víc času mimo domov, neustále přemýšlím dopředu, co bude, jak mi bude. Většinou nevydržím celý den vzhůru. Musím si odpoledne lehnout. Když mě přepadne ten akutní stav, nemůžu nic, nemam na nic sílu.. jsem jak píšeš, ochromená.

Mám to nějak podobně.. všechno je to jen v hlavě, ale jak se toho zbavit, netušim ..

Reaguji na Daduli3:
Je to běh na dlouhou trať, beru léky a terapeutům nevěřím.

Reaguji na Nicadezuria: Proč jim nevěříš? Máš nějaké špatné zkušenosti?

To znám, mám to taky. Nejhorší je, že po poslední šílené atace se mi to začalo projevovat zdravotně...Byla jsem i na psychoterapii, ale pomohlo to tak na půl dne, pak zase to stejné dokola, stažení, pochyby o sobě, strach...

Občas mám podobné stavy, co popisuješ. Vždy jsem byla samostatná, od 11 jsem jezdila k moři sama (mořský koník, poté s partnerem), bez rodičů, vždy jsem si to skvěle užila a naopak nechtěla domů. Až od minulého roku. To jsem vyrazila s mým kamarádem na dovolenou. Asi z klimatizace v letadle mě už druhý den začalo dost bolet v krku, nechala jsem si přivolat lékaře, ta to konstatovala s tím, že mám angínu, ATB a nesmím na sluníčko, takže už od začátku dovolené, za které jsme dali dost peněz jsem věděla, že je zkažená, ležela jsem si na pokoji asi dva celé dny, hrozně jsem se nudila, kamarád chodil samozřejmě na pláž, na pokoji to vůbec neutíkalo, táhlo se to jako nikdy. Večer už jsem se cítila dobře, ATB zřejmě rychle zabíraly, tak jsme vyrazili s kamarádem do města, všechno dobré, vrátili jsme se k ránu, než jsem šla spát, napila jsem se už rozbalené balené vody, kterou jsem pila od rána, když jsem si k ní ale čuchla, tak smrděla, nevím proč. Šla jsem spát a asi v 5 ráno mi probudila bolest břicha, měla jsem průjem, zvracela, takže jsme opět nechali zavolat lékaře, opět mi byly nasazeny ATB a já si opět představila, že budu muset být na pokoji, bylo mi hrozně zle, na pokoji jsem byla celé dny sama, hrozně se mi stýskalo po domově a takhle to bylo až do konce pobytu, takže skoro celý týden na pokoji, nevím, co se to od té doby ve mě stalo, ale od té doby mám problém kamkoli vycestovat, at jen tady po ČR, to je jedno, dříve mi dělalo dokonce problém jít i jen někam večer se bavit, ale to už je lepší, každopádně ty stavy, co pociťuji jsou hrozné, mám průjem z toho jak jsem nervozní, bolí mi břicho, žaludek, cítím jak na to furt musím myslet, letos jsme kvůli tomu ani na dovolenou nejeli, dokonce si myslím, že kvůli stálému stresu z tohoto ,,onemocnění" se mi udělaly žlučníkové kameny, jinak si je ve 20ti letech nedokážu vysvětlit, z maturity jsem tak vystresovaná nebyla, to jsem spíš celoročně jen z toho, co to se mnou je, psychicky si všechno rozumně odůvodním, že nemusím mít strach, ale fyzicky to nejde, dělá si to se mnou co chce. Dokonce jsem od začátku prázdnin začala navštěvovat psychologa, ale ten vůbec nevědel co se mnou, řekl, že mám strach ze strachu, což asi ano a že to mám ignorovat, což ale prostě nejde! Prosím, už nevím co dělat, chtěla jsem zkusit poslední možnost psychiatra, ale těch pár lidí, kterým jsem se s tím svěřila mě odrazují, opravdu nevím.. tento pátek mám jít ke kamarádky mamině, která se zabívá ezoterikou? nevím přesně, prý by mi měla pomoci, ale já už nevěřím ničemu, jsem zoufalá, hrozně mě to omezuje v životě, na partnerovy, který je zvyklý často cestovat, je vidět, že je z toho už také zoufalý a unavený, že jsme furt doma .

Reaguji na verkajilkova: Chápu tě, ten pocit bezmoci...Ale myslím si, že bys měla ještě zvážit toho psychiatra. Sice nevím, proč tě od něho známí odrazují, ale rozhodně za pokus by to stálo, hm? Můj přítel mě od toho taky odrazuje a doporučuje různé přírodní metody: uzemnění energie, otevření různých čakr atd. Ne že bych tomu nevěřila, ale rozhodla jsem se pro lékaře a medikamenty. Už v podstatě nemám co ztratit . I kdyby se mi to zlepšilo aspoň o malou piď, tak bych byla hrozně šťastná, že se to aspoň někam posouvá, že se s tím něco děje. Že jenom nečekám bezmocně, až mi úplně hrábne

Souhlasím s tebou, už nemám co ztratit. Zrazují mne, protože samozřejmě antidepresiva nejsou nic skvělého, jenže oni netuší, jak moc mne to omezuje a jak moc musím furt myslet dopředu. Navíc to, proč bych se taky tak nějak chtěla vyhnout lékům je to, že bych si přála miminko a navíc mám problémy se srážením krve a nevím, jestli bych je vůbec brát mohla, je to sporné, každopádně zkusím ještě jiné metody a pokud to nepůjde, tak psychiatra určitě navštívím, nic jiného mi stejně nezbyde.

Reaguji na Aleks: ahoj, nejsem psycholog ani psychiatr, ale mě samotné pomohla v určité životní situaci východní medicína a filozofie (tím pádem přístup k životu).... Po přečtení této diskuze mi to nedá a musím k tomu přidat ještě jeden komentář. Rodinný známý je psychiatr a občas nám vypráví o lidech z jeho ordinace. Antidepresiva jsou řešení, na spoustu z nich však vzniká u citlivých jedinců závislost už i po 14 dnech užívání, a některá jsou taková, že z vás udělají hodnou ovečku, ale nabourává to nervový systém, odrovnává játra a žaludek.... Antidepresiva prý podporují určité nervové senzory v mozku, ale mají vedlejší účinky. Některá menší, některá větší... Upřímně nechápu lidi, co se jimi ládují jak lentilkami!

Mroskvicka: A prosim te, ty jsi lékařka, ze tady takto bojujes za léky? Vse je lepší přírodní cestou, pokud to ovšem jde, ja nesnáším jakékoliv chemikálie a pokud to nebudu muset brát, tak to brát nebudu. Jestli ty léky beres jako lentilky, ber, moje telo to neni.

Mroskvicka: Opravdu netuším, z jakého důvodu působíš tak nepříjemně jen kvůli tomu, že někdo odmítá, nebo spíše se chce vyhnout (opakuji, pokud to jde) antidepresivům. Můžeš poradit, ale proč to někomu vnucuješ a rozčiluješ se nad názory ostatních lidí? Všeobecně léky jsou jeden velký byznys a já rozhodně nevěřím, že ti dlouhodobé užívání nezanechá v játrech neplechu. Lékaři z toho mají pěkné procenta, tak co by to nepředepsali, nikoho už nezajímá, jak na to tvé tělo bude reagovat. To nepíši jen o antidepresivech, to je všeobecně o všech lécích na předpis.

Reaguji na mroskvicka: často chodím okolo ordinace toho známého... A když vidím ty lidi... Jestli by možná nepomohlo vštěpit si základní vlastnosti, návyky, umět řešit stres, umět odpočívat,chovat se ke svému tělu fajn a cítit podporu rodiny a přátel. Pak by půlka všech civilizačních chorob nebyla. Jakákoli nemoc je výkyv organismu. A hodně věcí má původ v psychice. Takže podle mého názoru žádné léky nespraví toto. Vyznávám jiné léčení, nikomu to nenutím, ale myslím si, že většina pilulek je zhouba lidstva