Fixace na rodiče

Tohleto fakt nechápu, místo abys byla ráda, že vůbec nějakou mamku máš, tak ještě přemýšlíš nad tím, co by kdyby...radím ti neřeš hlouposti, osamostatni se a říkej si, že vždycky může být hůř. Moje mamka byla od mých 10 let těžce nemocná a týden po mých 16tých narozeninách umřela, takže jsem byla odkázaná v podstatě sama na sebe již od té doby, co byla třeba i několik měsíců v nemocnici, od 12ti si již zařizuji vše komplet sama, takže tvůj problém mi přijde s prominutím směšný..

Reaguji na pampalatrala: Myslíte si snad, že já mám mamku za zadkem? Děláte tady ze mě idiota, ale já si taky všechno musím vyřizovat sama... každý rodič snad musí pro svoje dítě vydělávat. Od té doby, co je mi 18, se dokonce starám o nemocné prarodiče. A směšná si fakt nepřipadám, jen tady nebudu řešit psychické problémy.

A proč jsem to asi dala do uvozovek? Každý měl jiné problémy a já tu nehodlám psát ty svoje, jen říkám, že o tom, čím jsem si já prošla, se většině lidem ani nezdálo.

AHoj,

já chápu tvé pocity - mám teď jít na výšku, úplně pryč od rodiny, najednou se o sebe budu muset postarat a čeho se nejvíc bojím, jak mi bude chybět máma a babička, ptz jsem na ně fixovaná. Jenže se nedá nic dělat, jsem dospělá a všechno se mění :/

prostě nechcete dospět, nechcete svým způsobem přijmout zodpovědnost za svůj život a potřebujete mít pocit, že je pořád někdo za Vámi

vás fixované, nenapadlo vás, jak se na to kouká matka? ono ne nadarmo se říká všeho s mírou

řeší se tu témata, kdy jsou matky fixované na své děti a to třeba ař někam skoro do jejich důchodu, kde je shrnutí - matky chování je nenormální, potřebovala by se léčit a přijmout ten fakt, že už nejste děti

a to samé je v obdobě u vás fixovaných - jen vám to přijde normální

vy na matku fixované být můžete. v opačném případě, kdy je matka fixovaná na dítě, jí posíláte léčit

to je normální

V tomhle případě bych to možná řešila s odborníkem. Znám tyhle úzkosti, a nejdou zahnat jen tak, že si to člověk řekne. Já poté, co jsem ztratila blízkou osobu, tak jsem se taky začala nepřiměřeně bát o ty, kteří mi zbyli. Důležitý je, že víš, že to není normální, a musí se to řešit.

Tak pokud maminka maminka vždycky šla, tak si za to může trošku sama. Až příště budeš muset něco zařídit, tak nepros maminku a jdi to udělat sama. Uvidíš, že to zvládneš. Jak by sis jednou chtěla shánět zaměstnání? Maminka by na pohovoru seděla vedle tebe?

Reaguji na matadi:

možná na tom něco je, ale neřekla bych, že nechceme dospět - já se chci osamostatnit - někdy mám dojem, že se na to dokonce těším - ale prostě je to přechod - ano bojíme se, že za námi už nebude nikdo stát - ale není to nemoc - pokud má někdo rodiče rád, pokud ho podrželi v těžkých situacích, pokud je pro někoho rodina prioritou - není to nemoc.
Nemoc je to, že má spolužačka není sama schopná dojet si cokoli vyřídit bez maminky - já si vše vyřizuji sama od 15 let - byla jsem na dovu dlouhodobých studijně-pracovních pobytech - takže si nepřipadám nenormální jen kvůli tomu, že se mi bude stýskat po rodině a zázemí.

Nevím, zdá se mi tu ta kritika některých na to, že si na mamku fixovaná, až moc negativní. Není to jako úplně ideální, když si v 19 až takhle na matce závislá, ale myslím, že se to časem změní. Já jsem měla vždycky perfektní vztah s rodiči, hlavně s mamkou, taky jsem byla raději s mamkou doma a povídala si, než se někde tahala s kamarádkama po večerech. Ale jak jsem šla na vysokou, tak jsem se s přítelem rovnou přestěhovala na byt do města a myslela si, že se mi bude stýskat...ale...nestýskalo. Jako na naše jsem si vzpoměla a ták, také mi přes týden zavolali, ale byla jsem úplně v pohodě, měla na práci jiné věci, někde šla s přítelem, chodila do školy apod. Já si myslím, že když se začneš pomalu osamostatňovat, tak to přejde, pokud ale ne, tak to už problém bude. Musíš zkusit nebýt na mamce tak závislá, možná to nepůjde hned, ale nech tomu čas. Když ti bude po ní smutno, jak někde budeš, tak si prostě řekni, že se přeci nic neděje, že se dokážeš bavit i bez mamky, uvidíš, že to půjde